ECLI:CZ:NS:2016:8.TZ.33.2016.1
sp. zn. 8 Tz 33/2016-23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. V. proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 31/54, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 31/54, byl v neprospěch obviněného L. V. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), účinného do 5. 7. 1961, ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956, a §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se obviněný L. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 30. 6. 1954 po nástupu 21denního vojenského cvičení odmítl obléci si vojenský stejnokroj a převzíti přidělenou mu zbraň, a odvolával se na svoje náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 31/54, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956 (dále jen „trestní zákon“), za který mu byl uložen podle §270 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 8. 1954.
2. Proti tomu pravomocnému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. V. stížnost pro porušení zákona, v níž konstatoval, že obviněný (ani nikdo další z oprávněných osob) nepožádal o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), a návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor, a to přesto, že podle §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
3. Ministr spravedlnosti v té souvislosti odkázal na §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, které zaručovalo svobodu svědomí, jakož i na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, účinného do 5. 7. 1961 (dále jen „trestní řád“), jehož účelem bylo upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni, a §2 odst. 3 trestního řádu, podle něhož úkolem soudu v trestním řízení bylo zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Rovněž odkázal na §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, podle něhož se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
4. V obsahu stížnosti pro porušení zákona v této věci ministr spravedlnosti uvedl, že vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním zákonodárce sledoval právě odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v 50. letech 20. století, o které jde i v případě obviněného L. V., jenž byl odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování Nižšího vojenského soudu v Brně v posuzované věci nebylo zohledněno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené §15 Ústavy Československé republiky z roku 1948 a právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
5. Vzhledem k takto rozvedeným obecným zásadám ministr spravedlnosti vyjádřil, že v posuzované věci došlo rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 31/1954, k porušení zákona v neprospěch obviněného L. V., a tudíž vyslovil, že je namístě napravit nezákonný stav a poskytnout určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým.
6. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. V. v ustanovení §2 odst. 3 ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, aby jej podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle §270 odst. 1, případně §271 odst. 1 tr. ř.
7. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona souhlasně vyjádřil obhájce, který považoval stížnost ministrem spravedlnosti podanou, za spravedlivou ze všech důvodů, jak je ministr zmínil, a to i s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu v nálezech ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, které jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ obviněného L. V. Vyjádřil souhlas s návrhem ministra spravedlnosti, přičemž za správný pokládal postup podle §271 odst. 1 tr. ř., v souladu s nímž by měl být obviněný L. V. předmětné obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
II.
8. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal následující skutečnosti. Vzhledem k tomu, že měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen velmi špatně čitelnou kopii napadeného rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, protože spisový materiál již nebylo možné dohledat, neboť podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 20-2/2016-211100, byl spis v roce 1985 vyskartován, mohl vycházet pouze z předloženého opisu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 31/54, podle něhož posuzoval pouze ty okolnosti, které z něj plynou. Pro úplnost však Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že v přezkoumávaném rozsudku shledal písařskou chybu v datu narození obviněného L. V., neboť údaj v rozsudku, že se obviněný narodil „“, byl nesprávně uveden. Podle opisu dokladů předložených obhájcem obviněného JUDr. Lubomírem Müllerem, a to úmrtního listu, se obviněný narodil dne „“ v obci S. na S. Z následně vyžádaného rodného listu Nejvyšší soud rovněž ověřil, že správným datem narození obviněného je „“, tedy, a proto také toto správné datum Nejvyšší soud v tomto svém nynějším rozhodnutí správně uvedl, když nesprávnost data v přezkoumávaném rozhodnutí po ověření správného podle úředních listin, považoval toliko za písařskou chybu, která až dosud nebyla příslušným soudem opravena.
9. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaného rozsudku shledal, že obviněný L. V. poté, co byl řádně povolán k výkonu 21 denního vojenského cvičení, si po nástupu na něj dne 30. 6. 1954 odmítl obléci vojenský stejnokroj a převzít mu přidělenou zbraň, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení. Obviněný tento svůj odmítavý postoj přiznal s tím, že je Svědek Jehovův a v souladu s tímto svým vyznáním nemůže plnit povinnosti související s vojenskou službou. Soud obhajobu obviněného, že vojenský stejnokroj neobleče a zbraň nepřevezme, neboť mu to zakazuje jeho náboženské přesvědčení, neakceptoval s argumentem, že tato jej nemůže vyvinit, stejně jako ani to, že posléze při hlavním líčení svůj postoj změnil a prohlásil, že bude řádně plnit ukládané povinnosti bez ohledu na svoje náboženské přesvědčení, což soud považoval za skutečnost, kterou lze zohlednit pouze při ukládání trestu, neboť branná povinnost je povinností zákonnou a obviněný svým postojem ohrožoval obranu republiky. Soud rovněž poukázal na to, že každému občanu Českého státu je uložena podle zákona branná povinnost a že každé neplnění narušuje do jisté míry obranu republiky, což svým postojem činil i obviněný, avšak s ohledem na to, že svůj postoj během trestního řízení změnil, bylo to důkazem, že si uvědomil nesprávnost svého postoje k této službě. K osobě obviněného soudy zjistily, že pocházel ze zemědělské rodiny, řeckokatolického náboženského vyznání, jeho manželka byla kalvinistka a obviněný sám se v roce 1955 přidal k víře Svědků Jehovových.
10. Na základě těchto okolností plynoucích z obsahu přezkoumávaného rozsudku Nejvyšší soud shledal v souladu se stížností pro porušení zákona, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. V., protože bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rozporu s právem na svobodu svědomí nesprávně dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jehož se mohl dopustit ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
11. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle odstavce 2 citovaného §15 Ústavy bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Je z uvedeného patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, mělo oporu také v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
12. K tomu, aby byly odčiněny křivdy, které se v době totality v České republice udály, sloužil zákon o soudní rehabilitaci, jehož účelem podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Jak však ministr spravedlnosti předeslal, v této trestní věci obviněný L. V. rehabilitován nebyl, a proto bylo nutné ve smyslu i těchto ustanovení na přezkoumávanou trestní věc nahlížet, a to s přihlédnutím k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jenž zde nebyl aplikován, ač je zřejmé, že jde o případ výše zmíněné a dosud neodčiněné křivdy nezákonného odsouzení při porušení svobody svědomí. Proto bylo namístě zrušit shora uvedený odsuzující rozsudek ze dne 7. 12. 1960, sp. zn. T 75/60, v celém rozsahu [k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb.].
13. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na další rozhodnutí, jimiž byly vysloveny obdobné názory, podle nichž byla diskriminační a nezákonná ta rozhodnutí, která se týkala odsouzení za jednání, kde souzený postoj obviněného byl projevem jeho osobního rozhodnutí, jež bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Jedná se o četnou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97 (N 117/12 SbNU 159), ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353), ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01 (N 36/29 SbNU 309), aj., jakož i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013, aj.).
14. Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud si obviněný L. V. odmítl obléci vojenský stejnokroj a převzít zbraň poté, co byl povolán k vojenskému cvičení, z důvodu svého náboženského přesvědčení (víra Svědka Jehovova), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení všem občanům zaručené §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného spočívající v tom, že si odmítl obléci vojenský stejnokroj a převzít mu přidělenou zbraň, a tudíž se řádně podrobit vojenskému výcviku, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Brně nespravedlivě obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když podle §2 odst. 3 trestního řádu tehdy platného, bylo jeho úkolem v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
15. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
16. Porovnáním napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými názory je třeba dospět k závěru, že tento soud v posuzované věci porušil zákon v neprospěch obviněného L. V., pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
III.
17. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 31/54, byl v neprospěch obviněného L. V. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), účinného do 5. 7. 1961, ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956, a §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
18. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu