ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.268.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 268/2017-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 dovolání, která podali obvinění D. V., a J. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 8/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. V. a J. R. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 50 T 8/2015, byl obviněný D. V. uznán vinným v bodě I zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a v bodě IV přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestům propadnutí věci, a to finanční částky 175 800 Kč a věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Obviněný J. R. byl uznán vinným v bodech I a III zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 3 T 244/2013, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti s dalšími spoluobviněnými tím, že (pozn.: citovány jen části týkající se obviněných)
I. P. R., H. U., D. V., M. B., J. R., M. L. a A. K. se nejméně od podzimu 2013 do 7. srpna 2014 podíleli na obchodu s marihuanou či pervitinem, a to dílem jako členové organizované skupiny s vnitřní dělbou práce, kde H. U. společně s manželkou E. U., odsouzenou za tuto trestnou činnost justičními orgány SRN, pověřovali osobně či telefonicky J. R. a posléze P. R. obstaráním sušených vrcholíků rostliny konopí – marihuany a metamfetaminu, kdy P. R. jednak zajistil dodávky marihuany a pervitinu od D. V., a jednak dále pověřil obstaráním uvedených látek M. L., který nebyl při zajišťování marihuany úspěšný, a M. B., který zajistil dodávky marihuany od A. K., přičemž finanční prostředky k nákupu marihuany a pervitinu H. U. společně se svou manželkou E. U. přiváželi ze Spolkové republiky Německo, a následně takto získanou marihuanu a pervitin H. U. společně se svou manželkou E. U. dodávali bez potřebných povolení sami nebo prostřednictvím dalších osob dealerům a koncovým odběratelům v SRN, o čemž P. R. a J. R. věděli, přičemž na uvedené činnosti se jednotliví obvinění podíleli následujícím způsobem:
1. dne 12. 1. 2014 P. R. na základě pokynů od J. R., který měl instrukce od E. U., a za použití peněz, které obdržel prostřednictvím J. R. od E. U. v P., okr. Ch., zakoupil od neustanovené osoby, kterou znal pod jménem M. P., 1 kg marihuany, kterou téhož dne kolem 16:44 hod. v obci Č. předal J. R. a E. U., která ji vyvezla za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč, a J. R. provizi v nezjištěné výši,
2. dne 13. 1. 2014 P. R. na základě pokynů od J. R., který měl instrukce od E. U., za použití peněz, které obdržel prostřednictvím J. R. od H. U., v P., okr. L., zakoupil od neustanovené osoby, kterou znal pod jménem M. P., 1 kg marihuany, kterou téhož dne po 16:00 hod. v obci Č. předal J. R. a H. U., který ji vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč, a J. R. provizi v nezjištěné výši,
3. dne 26. 1. 2014 P. R. na základě pokynů od J. R., který měl instrukce od E. U., za použití peněz, které obdržel prostřednictvím J. R. od E. U., v P., okr. L., zakoupil od neustanovené osoby, kterou znal pod jménem M. P., 1 kg marihuany, kterou téhož dne v době kolem 17:58 hod. v Ž. předal J. R. a E. U., která ji vyvezla za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč, a J. R. provizi v nezjištěné výši,
4. dne 15. 2. 2014 P. R. na základě pokynů od J. R., který měl instrukce od E. U., za použití peněz, které měl u sebe H. U., který P. R. doprovázel, v L., okr. L., zakoupil od neustanovené osoby 0,5 kg marihuany, kterou téhož dne v době kolem 19:46 hod. dovezl do Ž., kde ji v bytě J. R. společně zabalili do sáčků, poté ji H. U. vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč, a J. R. provizi v nezjištěné výši,
8. dne 30. 3. 2014 P. R. na základě pokynů od E. U., za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž. zakoupil od D. V. 200 g metamfetaminu, který následně v místě svého bydliště v Ž. předal H. U., který jej vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč,
10. dne 10. 4. 2014 P. R. na základě pokynů od H. U. a E. U., a za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž. zakoupil od D. V. 1 kg marihuany, kterou poté téhož dne mezi 18:00 a 20:00 hod. předal H. U., který ji vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč,
12. dne 17. 4. 2014 P. R. na základě pokynů od H. U. a E. U. a za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž. zakoupil od D. V. 1 kg marihuany, kterou poté téhož dne kolem 15:30 hod. předal H. U., který ji vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč,
14. dne 19. 4. 2014 P. R. na základě pokynů od H. U. a E. U. a za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž. zakoupil od D. V. 2 kg marihuany, kterou poté téhož dne po 18:00 hod. předal H. U., který ji vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč,
17. dne 4. 5. 2014 P. R. na základě pokynů od H. U. a E. U. a za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž. zakoupil od D. V. 194 g metamfetaminu, který poté téhož dne kolem 18:00 hod. předal H. U., který jej vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč,
18. dne 13. 6. 2014 P. R. na základě pokynů od H. U. a E. U. a za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž. zakoupil od D. V. 0,77 kg marihuany, kterou poté téhož dne kolem 18:37 hod předal H. U. a E. U., kteří ji vyvezli za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 10 000 Kč,
20. ve třech případech v době mezi 5. 5. 2014 a 6. 8. 2014 P. R. na základě pokynů od H. U. a E. U. a za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž. zakoupil od D. V. dvakrát 2 kg a jednou 1 kg marihuany, celkem 5 kg marihuany, kterou následně předal H. U., který ji vyvezl za účelem dalšího prodeje do SRN, kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 30 000 Kč,
21. dne 7. 8. 2014 v době kolem 11:00 hod. P. R. na základě pokynů od H. U. a E. U. a za použití peněz, které obdržel od H. U., v Ž., u křižovatky ul. A. H. a R. t. zakoupil od D. V. 480 g metamfetaminu obsahujícího 358,1 g báze metamfetaminu, který ihned poté předal H. U., kdy za toto své jednání obdržel P. R. provizi ve výši 25 000 Kč, přičemž následně byl metamfetamin u H. U. v jím řízeném vozidle Alfa Romeo 159, MPZ FG-DS 327, na silnici č. ... před obcí H., ve směru z Ž. do M., nalezen, když byl uschován v palivové nádrži vozidla,
III. J. R. dílem s H. U.
1. v přesně nezjištěné době od června do září 2013 v Ú. n. L. v okolí hotelu Bohemia J. R. zprostředkoval prodej 50 g metamfetaminu tak, že uzavření obchodu domluvil a zprostředkoval předání peněz a metamfetaminu od P. K., pro R. G., dosud nezjištěného pobytu, v ceně 600 Kč za 1g metamfetaminu a měsíc po výše zmíněném prodeji u hotelu Bohemia po předchozí dohodě s P. K. převzal J. R. 50 g metamfetaminu, který byl určen opětovně pro R. G., k uzavření obchodu však nedošlo, protože se P. K., R. G. a J. R. nedohodli na ceně, a J. R. metamfetamin vrátil P. K.,
2. v přesně nezjištěné době od března 2013 do března 2014 v nepravidelných intervalech po předchozí dohodě zakoupil J. R. nejméně v 8 případech od P. K. vždy 50 g metamfetaminu, jednou 100 g za účelem dalšího prodeje, za cenu 450 až 500 Kč za gram metamfetaminu, celkem tedy nejméně 450 g metamfetaminu, k předání docházelo zejména v T., poblíž benzinové čerpací stanice OMV, která se nachází při příjezdu do T. ve směru od Ú. n. L. – P., dále pak v obci B., okr. M., v obchodním centru Central v M. a v Ž., přičemž nejméně dne 31. 10. 2013 v obci B. pak J. R. prodal 100 g metamfetaminu H. U., a to za přesně nezjištěnou cenu, a dále v období od 1. 12. 2013 do 31. 1. 2014 v obci M. prodal nejméně v 1 případě J. R. 50 g metamfetaminu E. U. za cenu 550 Kč za 1 g,
přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013, konopí je uvedeno jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013, sušená drť rostliny konopí – marihuana - obsahuje psychotropní látku tetrahydrokanabinol, která je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013, o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998, o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek,
IV. D. V. v období od 5. 1. 2013 do 7. 8. 2014 se neoprávněně zdržoval na území České republiky, zejména v P., Ž. a na dalších místech, ačkoli mu byl uložen Okresním soudem v Liberci pod č. j. 6 T 187/2005-155 trest vyhoštění z České republiky, a to na dobu neurčitou, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 28. 7. 2006, ve spojení s řízením o poskytnutí mezinárodní ochrany – řízením o azylu, kdy žádost, podaná D. V. dne 17. 8. 2011, byla pravomocně odmítnuta dne 28. 6. 2012 rozhodnutím Nevyššího správního soudu pod č. j. 7 Azs 24/2012-23, které nabylo právní moci 13. 7. 2012, přičemž od nabytí právní moci měl stanovenu třicetidenní lhůtu k opuštění České republiky, kterou nedodržel, a dále ve spojení s řízením o poskytnutí mezinárodní ochrany, kdy jeho žádost ze dne 5. 9. 2012 byla zamítnuta pod č. j. OAM-192/LE-BE02-ZA04-2012 dne 17. 9. 2012, které nabylo právní moci dne 1. 10. 2012, přičemž Krajský soud v Praze pod č. j. 49 Az 27/2012-26 dne 4. 12. 2012 zamítl žalobu proti rozhodnutí ze dne 17. 9. 2012.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění, další spoluobviněný a státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný D. V. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Petry Gerlichové a obviněný J. R. prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola.
Obviněný D. V. ve svém dovolání ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., přičemž posledně uvedený dovolací důvod uplatnil ve spojení s dvěma předchozími.
Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje obviněný v tom, že formální znaky v rozhodnutí uvedených trestných činů nebyly naplněny po stránce subjektivní ani po stránce objektivní. Některá skutková zjištění jsou pak podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
V případě skutku popsaného pod bodem I rozsudku nesouhlasí obviněný s naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty „ve velkém rozsahu“, který podle něj nemá oporu v provedeném dokazování. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, jak dospěly k tomu, že obviněný nakládal s nejméně 9,77 kg marihuany a s 874 g metamfetaminu. Z telefonních odposlechů vyplývá množství ve výši 3,77 kg marihuany a 694 g metamfetaminu. Množství 3,77 kg marihuany přitom bylo uvedeno i v předchozích rozhodnutích, např. o vazbě ze dne 13. 7. 2015. Ani při větším množství by však obviněný hranici velkého rozsahu nepřekročil, neboť k tomu by musel nakládat s 10 kg marihuany.
Ke skutku uvedenému pod bodem IV obviněný namítá, že nebyla splněna subjektivní stránka skutkové podstaty, neboť mu v průběhu řízení nebylo známo, že rozhodnutí, kterým mu bylo odepřeno právo v ČR legálně pobývat, nabylo právní moci. Toto rozhodnutí bylo doručeno jeho opatrovníkovi, s nímž neměl kontakt.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný uvedl, že uložení trestu propadnutí finanční částky ve výši 175 800 Kč nebylo v souladu s trestním zákoníkem, neboť tato částka nepocházela z trestné činnosti. Z žádného důkazu to nevyplývá a za prodej těsně před zadržením mohl obviněný obdržet maximálně 165 000 Kč. Navíc obviněný výpisy mezd prokázal, že byl zaměstnán v předchozím výkonu trestu, kde si vydělal cca 300 000 Kč. Částka tedy byla zbytkem jeho legálně vydělaných prostředků. Trest propadnutí věci i trest odnětí svobody mu pak také byly uloženy mimo meze, v nichž se soud mohl při stanovení jejich výměry pohybovat, a to především z hlediska ustanovení §39 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 50 T 8/2015, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. R. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém dovolání obviněný uvedl, že skutek, jehož se měl dopustit, byl nesprávně právně kvalifikován, k čemuž přispělo to, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav. Závěr, že obviněný spáchal skutek ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, totiž nevyplývá z provedených důkazů. Soud prvního stupně ohledně tohoto skutkového zjištění uvedl, že obviněný o působení skupiny ve více státech věděl, neboť byl blízkým přítelem U. a byl jim z celé skupiny nejblíže. Dobře tedy věděl, jakým způsobem nákup drog a jejich financování a následný vývoz funguje. Z čeho soud tyto skutečnosti dovodil, však není podle obviněného z provedeného dokazování jasné. Jako příklad soud uvádí komunikaci mezi obviněným a E. U. dne 25. 1. 2014, kde je zmiňována Spolková republika Německo. Tuto zmínku však obviněný nepovažoval za zmínku o skutečném bydlišti U., neboť je běžné, že lidé jezdí do Německa na nákupy. V dnešní době, kdy je Česká republika členským státem Schengenského prostoru, nelze ze zmínky v telefonickém hovoru, že je někdo v Německu, usuzovat, že tam žije nebo dlouhodobě pobývá. Náznaky a zmínky o Německu ve vztahu k dalším spoluobviněným přitom soud nepovažoval za dostatečné pro závěr o jejich vědomosti o jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Obviněný v tom spatřuje trest za to, že s orgány činnými v trestním řízení na rozdíl od spoluobviněného R. nespolupracoval. Soud si navíc podle něj odporuje, neboť jej označuje za nejbližšího přítele U. a současně na téže straně rozsudku uvádí, že jejich nejbližším spolupracovníkem byl spoluobviněný R.
Odvolací soud pak názor soudu prvního stupně sdílel a odůvodnění doplnil v tom smyslu, že manželé U. vedli telefonní hovory z telefonů s německou předvolbou, jezdili vozidlem s německou MPZ, v telefonních hovorech mluvili o přejezdu hranic, o cestě z „reichu“, o nutnosti výměny eur za koruny, v některých případech docházelo k předání na hranicích či v jejich blízkosti. Odvolací soud podle obviněného vztáhl tyto argumenty paušálně na všechny obviněné, čímž se snaží zakrýt absenci důkazů, které by dokládaly, že právě on věděl o páchání skutku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Podle obviněného navíc toto dodatečné odůvodnění představuje novum, které znamená porušení jeho procesních práv, neboť se k těmto argumentům neměl možnost vyjádřit. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
V části nazvané „nesprávná právní kvalifikace skutku“ pak obviněný vytýká, že podle soudu prvního stupně ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku skutkové podstaty podle §283 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku postačovalo zavinění z nedbalosti, ačkoli v tomto případě je to z podstaty vyloučeno a spáchat čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech lze pouze úmyslně, stejně jako nelze být členem organizované skupiny z nedbalosti. Následně obviněný připouští, že podle soudu prvního stupně byl u něj ve vztahu k této kvalifikační okolnosti dán nepřímý úmysl, s tímto závěrem však nesouhlasí, neboť z žádného důkazu nevyplývá, že by o působení organizované skupiny ve více státech věděl.
S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, pak obviněný uvádí, že i naplnění ostatních znaků skutkové podstaty je značně sporné. Nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu, že tento judikát nemůže mít dopad na projednávanou věc, neboť byl vydán za účinnosti předchozí právní úpravy. Podle obviněného totiž z tohoto rozhodnutí vyplývají zásadní závěry i ve vztahu k výkladu samotné kvalifikované skutkové podstaty, nikoli pouze ohledně jejího použití s odkazem na §88 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“). Na základě systematického zařazení dané skutkové podstaty a srovnání vysoké trestní sazby s jinými skutkovými podstatami je totiž zřejmé, že je určena k postihu nezávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky. Oba soudy přitom tento systematický a teleologický výklad opomíjejí a vycházejí pouze z výkladu gramatického, přičemž dovádí šíři pojmu „organizovaná skupina působící ve více státech“ do absurdního rozsahu. Obviněný nebyl v pozici organizátora trestné činnosti, ale pouze jakéhosi zprostředkovatele. U ostatních spoluobviněných, kterým se tato kvalifikovaná skutková podstata nepřičítala, přitom soud přihlížel k celkové závažnosti skutkové podstaty a tento formalistický přístup tedy musel překročit. Jde tak o jasnou svévoli při aplikaci práva a neodůvodněné přisouzení nerovného postavení ve vztahu k ostatním spoluobviněným.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 50 T 8/2015, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání pak obviněný ještě doplnil, toto doplnění však bylo u soudu prvního stupně podáno po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud k námitkám nově uplatněným v tomto doplňujícím podání přihlížet. Za „důvody“ ve smyslu citovaného ustanovení je totiž třeba považovat konkrétní věcné námitky, nikoli pouze odkaz na dovolací důvod podle §265b tr. ř., jak se domnívá obviněný. Dovedeno ad absurdum, při takovém výkladu by obviněný nemusel v dovolání žádné námitky uvádět, postačoval by mu pouze odkaz na zákonný dovolací důvod. Pokud by uplatnil všechny zákonné dovolací důvody, založil by tím povinnost dovolacího soudu přezkoumat rozhodnutí téměř dle revizního principu. S takovým výkladem se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Ostatně ve smyslu věcných námitek je termín „důvody“ jednoznačně uveden v ustanoveních §267 odst. 1,2,3 tr. ř. při vytyčení obsahu stížnosti pro porušení zákona a rozsahu přezkumu jí napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem. Podání tohoto mimořádného opravného prostředku není na rozdíl od dovolání omezeno formálními důvody, a přesto musí ministr spravedlnosti uvést, z jakých důvodů jej podává a Nejvyšší soud je na ně omezen ve své přezkumné činnosti. Rekapitulovat na tomto místě obsah doplňujícího podání se proto jeví jako nadbytečné.
Další doplnění pak obviněný učinil sám (nikoli prostřednictvím obhájce) ručně psaným podáním. Mimo toho, že i toto podání bylo učiněno po uplynutí dovolací lhůty, k němu nelze přihlížet již proto, že dovolání je obviněný oprávněn podat pouze prostřednictvím obhájce.
K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání nejprve k dovolání obviněného D. V. uvedl, že pokud jde o námitky proti naplnění znaku „ve velkém rozsahu“, dle názoru státního zástupce je dovolání primárně založeno na prosté polemice se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný takto nejprve zpochybňuje prokázané množství omamných a psychotropních látek, s nimiž měl nedovoleně nakládat, a teprve sekundárně od toho odvozuje svou námitku, že takové jím dovozené množství znak velkého rozsahu nenaplňuje. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu však lze podle státního zástupce považovat tuto námitku v tom rozsahu, v jakém tvrdí, že uvedený znak nebyl naplněn ani z hlediska skutkových zjištění soudů, neboť nedosáhl judikaturou předpokládaného objemu marihuany. Dle názoru státního zástupce je však tato námitka zjevně neopodstatněná.
V daném případě soudy obou stupňů aplikovaly relevantní judikatorní východiska pro určení konkrétního rozsahu dané trestné činnosti, tj. jak závěry vyplývající z rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, tak i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Z těchto výkladových pramenů lze podle státního zástupce dovodit nejen množstevní (kvantitativní) hranici pro určení konkrétního rozsahu, ale i metodologii pro posouzení individuálních případů, kdy taková příslušná kvantitativní hranice dosažena není, resp. je-li překročena. V konkrétním případě se tak uplatní další, tzv. kvalitativní kritéria pro určení rozsahu, jimiž je počet případů, kvalita distribuované drogy, délka páchání trestné činnosti apod. Ze zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu tak lze vyjmout dílčí závěr, že: [V] konkrétním případě není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému výše uvedenému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, třebaže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah. Obviněný D. V. podle skutkových zjištění soudů nedovoleně nakládal s nejméně 9,77 kg marihuany, přičemž toto množství nedosahuje judikatorně uznávané hranice velkého rozsahu o v podstatě zcela nevýznamných 23 gramů. To je tedy dle názoru státního zástupce zcela jistě množství, které se takové hranici „dostatečně přiblížilo“ ve smyslu citovaného stanoviska. K tomu pak přistupuje okolnost, že obviněný uvedené předávky realizoval opakovaně, po dobu více než dvou měsíců. Pokud jde o povahu distribuované drogy, je sice pravda, že marihuana je droga typově spíše méně nebezpečná, avšak tuto okolnost dle názoru státního zástupce významně převažuje skutečnost, že obviněný dále nedovoleně nakládal ve značném rozsahu i s nesrovnatelně nebezpečnější psychotropní látkou metamfetaminem. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že obviněný D. V. znak „velkého rozsahu“ bez jakýchkoli pochybností naplnil a právní kvalifikaci jeho jednání v tomto směru tak lze považovat za správnou a zákonu odpovídající.
Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze podle názoru státního zástupce považovat i námitku obviněného D. V. ve vztahu k subjektivní stránce přisouzeného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ani s touto námitkou se však státní zástupce neztotožňuje. V řízení bylo bez zřejmých pochybností prokázáno, že obviněný věděl o uloženém trestu vyhoštění z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 187/2005. Soudy se pak i náležitě podrobně zabývaly navazujícím jednáním obviněného ve vztahu k azylovému řízení. Dle názoru státního zástupce přitom zcela důvodně dospěly k závěru, že opakované azylové procedury obviněný inicioval ryze účelově pouze s cílem oddálit výkon trestu vyhoštění, přičemž zároveň vyvíjel i zcela vědomé úsilí, aby nebyl odhalen jeho skutečný pobyt, a trestu vyhoštění se tak mohl vyhýbat. Za tohoto stavu skutkových zjištění lze závěr soudů o zachování subjektivní stránky přisouzeného přečinu považovat za zcela odůvodněný.
Pokud jde o námitku obviněného D. V., jíž podřadil pod dovolací důvod podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., dle názoru státního zástupce se obsahově sice jeví jako relevantní, avšak pouze zdánlivě. Obviněný zde totiž zpochybňuje existenci zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci výhradně z pozic skutkových, neboť má za to, že nebylo prokázáno, že by celá zajištěná částka pocházela z trestné činnosti. Dle názoru státního zástupce se však soudy danou otázkou pečlivě zabývaly a na podkladě provedeného dokazování dospěly k přesvědčivému závěru, že v celém rozsahu se o výnos z trestné činnosti jednalo. V řízení bylo vyvráceno, že by obviněný disponoval významnější částkou z doby předchozího výkonu trestu odnětí svobody, zároveň obviněný nedisponoval ani žádným jiným legálním zdrojem příjmu. Rozsah jemu přisouzené trestné činnosti pak opravňuje závěr soudů o tom, že právě distribuce drog byla pro obviněného D. V. zdrojem obživy a zajištěné finanční prostředky tedy byly získány touto trestnou činností. Dle názoru státního zástupce takto formulované námitky proto obsahově pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
K dovolání obviněného J. R. státní zástupce uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá žádná z jeho námitek uvedených v části II jeho dovolání. I přes deklarované přesvědčení dovolatele má státní zástupce za to, že námitka existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, sama o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Pouze v případě, že je taková námitka důvodná, lze na podkladě citovaného dovolacího důvodu připustit přezkum skutkových zjištění soudů nižších stupňů též v dovolacím řízení. Dle názoru státního zástupce však takovou vadou rozhodnutí soudů v nyní předkládané věci netrpí. Třebaže jsou námitky obviněného v části II relativně podrobně (a místy až poněkud nepřípadně akcentovaným způsobem) odůvodněny, z hlediska obsahového jde dle názoru státního zástupce o polemiku se skutkovými zjištěními soudů a s jejich hodnocením provedených důkazů, balancující na samé hranici polemiky pouze s konkrétními formulacemi odůvodnění napadených rozhodnutí (k tomu srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Souhlasit pak nelze ani s námitkou tvrzeného smísení skutkových a právních závěrů ve vztahu k ostatním obviněným. Obviněný není osobou oprávněnou zpochybňovat právní závěry ve vztahu k jiným osobám. Nadto i přes ne zcela výstižnou formulaci lze z namítané pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně podle státního zástupce bez obtíží dovodit, že se jednalo o vyjádření skutkového závěru, že žalovaný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ nebyl s potřebnou mírou jistoty dalším obviněným prokázán. Tato určitá neobratnost formulace odůvodnění ohledně dalších obviněných však rozhodně není žádnou skutečností, která by jakkoli prospívala dovolateli J. R.. Ani námitce tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces spočívajícího v údajném uplatnění „nových argumentů“ v rozhodnutí soudu druhého stupně, dle názoru státního zástupce přisvědčit nelze. Obviněný zde totiž opět na samé hranici přípustnosti polemizuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu v tom rozsahu, v jakém se zabýval jeho odvolacími námitkami. To však nelze považovat za nova, která by snad měla za důsledek tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť těmito úvahami odvolací soud nijak neměnil skutkový stav, ale pouze reagoval na odvolání samotného obviněného.
Oproti tomu za obsahově relevantní lze podle státního zástupce považovat námitky obviněného obsažené v části III jeho dovolání, avšak ani s nimi se neztotožňuje. Soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku nepřesně dovozoval ve vztahu ke znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ požadavek zavinění pouze ve formě nedbalosti, opět však jde pouze o polemiku s obsahem odůvodnění, neboť jinak je z rozhodnutí jednoznačně patrné, že u obviněného J. R. shledal soud zavinění úmyslné. Pokud pak obviněný zpochybňuje nepřímý úmysl ve vztahu ke znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, činí tak opět pouze z pozic skutkových, neboť napadeným rozhodnutím vytýká, že mu vědomost o takové skupině nebyla prokázána.
Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s námitkou obviněného, v rámci které poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09. Obviněný podle názoru státního zástupce závěry vyplývající z tohoto nálezu poněkud dezinterpretuje, pokud dovozuje, že je lze oddělit na argumentaci ve vztahu k nutnosti aplikace (tehdejšího) ustanovení §88 tr. zák., a na argumentaci ve vztahu k výkladu samotného znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Státní zástupce má za to, že tyto roviny oddělovat nelze, neboť výklad citovaného znaku skutkové podstaty Ústavní soud činil v konkrétním právním rámci tzv. materiálního pojetí trestného činu. Nejde tak o obviněným tvrzený konflikt teleologické, systematické a logické metody výkladu s metodou gramatickou, ale o odlišný koncept základů trestní odpovědnosti na podkladě změny právní úpravy. Jinými slovy jakkoli jsou závěry Ústavního soudu podrobně odůvodněné a založeny na uvedených metodách výkladu, týkají se vlastního právního posouzení, tedy otázky, kterou již způsobem předvídaným Ústavním soudem za současné právní úpravy (formálního pojetí) řešit nelze. To však na druhou stranu jistě neznamená, že by hlediska zdůrazněná citovaným nálezem za současného stavu bylo možno bez dalšího pominout. Rozdíl je však v tom, že v současnosti lze takové okolnosti zohlednit pouze ve výroku o trestu, nikoli ve výroku o vině, jak se obviněný domáhá. Tento závěr pak lze dle názoru státního zástupce vysledovat i z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1508/2015, sp. zn. 11 Tdo 240/2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016 aj.). Takový aktuální výklad Nejvyššího soudu byl přitom Ústavním soudem shledán jako ústavně konformní, jak výslovně vyplývá z jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 1897/16.
Nadto státní zástupce dodává, že ani kritéria formulovaná Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 1481/09 obviněnému J. R. nijak nesvědčí. Z hlediska konkrétní závažnosti jeho jednání je třeba zdůraznit, že obviněný si počínal opakovaně, byl přímo zapojen do činnosti organizované skupiny na vyšší pozici (rozhodně se nejednalo o tzv. pěšáka) a účastnil se obchodu s dvěma druhy drog (marihuana a pervitin). Odhlédnout pak nelze ani od osoby obviněného, který je zatížen výraznou kriminální minulostí, přičemž i hodnocení osoby pachatele je jedním z kritérií rozhodných pro určení konkrétní výměry trestu. Za tohoto stavu nelze považovat za jakkoli nesprávné, či nepřiměřené, pokud obviněnému byl uložen trest v rámci pravidelné trestní sazby, tj. nebyly v jeho případě shledány žádné konkrétní okolnosti odůvodňující např. mimořádné snížení trestu ve smyslu §58 tr. zákoníku. Trest byl přitom obviněnému vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Pokud jde o výhrady obviněného uplatněné v doplnění dovolání, má státní zástupce ve shodě s dovolatelem za to, že nejde o změnu rozsahu a důvodu dovolání, a k takovému doplnění byl dovolatel oprávněn i po uplynutí dovolací lhůty. Z hlediska věcného se však s námitkami obviněného neztotožňuje. Je sice pravda, že obviněný se v nyní předkládané věci trestné činnosti dopustil předtím, než byl vyhlášen též rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 T 76/2012, avšak tento časový údaj o vztahu souběhu sám o sobě nevypovídá. Z dostupných podkladů, zejména z aktuálního opisu rejstříku trestů vyplývá, že zde namítaný vztah souběhu dán není. Namítaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 T 76/2012, byl totiž ukládán rovněž souhrnný trest, a to ve vztahu jednak k rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 2 T 20/2012, jednak k rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 4 T 9/2012. Jednání obviněného v nyní předkládané věci přitom nemůže být ve vztahu souběhu k trestné činnosti, o níž rozhodoval oběma uvedenými rozhodnutími Okresní soud v Lounech, neboť jednání následovalo časově až po vyhlášení obou těchto odsuzujících rozsudků. Za situace, kdy je trestná činnosti posuzovaná namítaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ve vztahu souběhu s trestnou činností posuzovanou oběma uvedenými rozsudky Okresního soudu v Lounech, je tak zároveň vyloučen vztah souběhu mezi trestnou činností v nyní předkládané věci a trestnou činností posuzovanou Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 76/2012. Dle názoru státního zástupce tak v tomto směru v napadeném rozhodnutí k pochybení při posouzení souběhu nedošlo a požadavek obviněného na uložení souhrnného trestu též ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 T 76/2012, důvodný není.
Pro úplnost pak státní zástupce k dovoláním obou obviněných uvádí, že nyní předestřené námitky uplatňovali již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se jimi podrobně zabývaly. Státní zástupce tedy odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě (s výše uvedenou výjimkou), jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněnými prezentované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu v převážné většině neodpovídají, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování. Nad rámec dovolacího řízení může k tomu Nejvyšší soud uvést, že soudy v předchozím řízení logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
Obviněný D. V. sice formálně tvrdí, že znaky v rozhodnutí uvedených trestných činů nebyly naplněny po stránce subjektivní ani po stránce objektivní a některá skutková zjištění jsou pak podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy, žádné námitky, z nichž by taková pochybení vyplývala, však neuvádí.
V případě skutku popsaného pod bodem I rozsudku podle obviněného nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty „ve velkém rozsahu“, avšak tuto námitku obviněný z části směřuje právě do oblasti skutkových zjištění. V tomto směru pak zcela opomíjí podstatný důkazní prostředek, z něhož soud prvního stupně vycházel, a to výpověď spoluobviněného P. R., přičemž své údaje zakládá pouze na vlastním doznání. Tato námitka pak odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu pouze v tom rozsahu, v němž obviněný namítá, že ani při množství marihuany uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně by hranici velkého rozsahu nepřekročil, neboť k tomu by musel nakládat s 10 kg. Lze říci, že k této námitce se přiléhavě vyjádřil státní zástupce.
S námitkou obviněného se nelze ztotožnit ze dvou důvodů. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (č. 44/2013 Sb. rozh. tr.), určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.
V případě obviněného se jednalo o 9,77 kg konopí, u něhož se ve smyslu stanoviska trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2013 (č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) ve spojení s výše citovaným usnesením za orientační hranici velkého rozsahu považuje množství 10 kg. Z toho je zřejmé, že se obviněný požadovanému množství jednoznačně dostatečně přiblížil ve smyslu citované judikatury. Ony další okolnosti, které je v této souvislosti třeba hodnotit, přitom rovněž nesvědčí v jeho prospěch (opakovanost, nakládání s další látkou).
Jako podstatnější se však v této souvislosti jeví druhý důvod, pro který nelze s námitkou obviněného souhlasit, a to právě skutečnost, že nenakládal pouze s marihuanou. Podle skutkových zjištění totiž obviněný dále nakládal s 874 g pervitinu, u něhož se pro naplnění velkého rozsahu orientačně vyžaduje 1 500g (v případě značného rozsahu je to 150 g), tedy u této látky obviněný dosáhl více než poloviny (58 %) velkého rozsahu. Nejvyšší soud je přitom toho názoru, že množství jednotlivých omamných a psychotropních látek, s nimiž obviněný nakládá, nelze posuzovat izolovaně, ale právě v jejich souhrnu. Jejich množství pochopitelně nelze prostým způsobem sčítat vzhledem k jejich odlišnému charakteru. Na druhou stranu nelze ani připustit, aby v případech, kdy množství dvou a více druhů látek, s nimiž pachatel nakládá obdobným způsobem (tzn. nejde o situaci, kdy má pachatel druhou látku v držení pouze pro vlastní potřebu), není zcela zanedbatelné, byl rozsah určen pouze na základě látky, které bylo nejvíce, resp. jejíž množství ukazuje na nejzávažnější kvalifikační stupeň. Takto by totiž byli nepřípustně zvýhodněni pachatelé nakládající s více druhy látek. Mohlo by tak dojít k paradoxní situaci, kdy by jeden pachatel naplnil např. u pěti druhů látek z poloviny orientační hranice jejich velkého rozsahu, toto by však nebylo možno považovat za množství dostatečně se přibližující dané hranici, proto by u něj byl shledán za naplněný pouze znak značného rozsahu. S takovým řešením nelze souhlasit a Nejvyšší soud je toho názoru, že je naopak zcela v souladu s výše citovanou judikaturou posuzovat množství všech látek, s nimiž pachatel nedovoleně nakládal, ve vzájemné souvislosti. Jako možné řešení se přitom jeví určit poměr, v jakém se u konkrétních látek pachatel dané množstevní hranici přiblížil, a na základě těchto údajů v souvislosti s dalšími okolnostmi zhodnotit, zda byl daný znak kvalifikované skutkové podstaty naplněn. V případě obviněného přitom z tohoto hlediska nevyvstává žádná pochybnost.
Ke skutku uvedenému pod bodem IV obviněný namítá, že nebyla splněna subjektivní stránka skutkové podstaty, neboť mu v průběhu řízení nebylo známo, že rozhodnutí, kterým mu bylo odepřeno právo v ČR legálně pobývat, nabylo právní moci. Toto rozhodnutí bylo doručeno jeho opatrovníkovi, s nímž neměl kontakt. Touto námitkou obviněný zjevně směřuje do oblasti skutkových zjištění. Současně je možné nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že vědomosti obviněného o uloženém trestu vyhoštění věnovaly soudy patřičnou pozornost (viz podrobné zdůvodnění odvolacího soudu na str. 15 usnesení).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomuto dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že uložení trestu propadnutí finanční částky ve výši 175 800 Kč nebylo v souladu s trestním zákoníkem, neboť tato částka nepocházela z trestné činnosti. Také touto námitkou směřuje do oblasti skutkových zjištění, kterým však byla ze strany soudů věnována patřičná pozornost a Nejvyšší soud neshledává nic, co by jejich závěrům vytknul. Také zde lze tedy odkázat na str. 21 usnesení odvolacího soudu. Poměrně nekonkrétní námitku, podle které byly trest propadnutí věci i trest odnětí svobody obviněnému „uloženy mimo meze, v nichž se soud mohl při stanovení jejich výměry pohybovat, a to především z hlediska ustanovení §39 tr. zákoníku“ pak uvedenému ani jinému dovolacímu důvodu nelze podřadit, jak vyplývá z výkladu výše podaného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
K dovolání obviněného J. R. je pak možno uvést, že většina jím uplatněných námitek zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, jak již bylo výše zmíněno. Také v jeho případě soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, přičemž ani u tohoto obviněného Nejvyšší soud neshledal pochybení, které by bylo možno označit za tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Odpovídající pozornost byla věnována otázce vědomí obviněného o tom, že se trestná činnost odehrávala částečně v Německu. V této souvislosti obviněný považuje odůvodnění odvolacího soudu za novum porušující jeho právo na spravedlivý proces. S takovou námitkou se v žádném případě nelze ztotožnit. Odvolací soud zde pouze doplňuje odůvodnění soudu prvního stupně o skutečnosti sice výslovně nezdůrazněné, avšak zcela zřejmé z provedených důkazů, na nichž jsou založena skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku, a které byly obviněnému známy a během řízení měl možnost se k nim vyjádřit. Nejen v tomto případě tak lze přisvědčit státnímu zástupci, že se jedná spíše o jakousi polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí.
Uplatněnému dovolacímu důvodu sice odpovídá námitka, kterou obviněný vyjádřil nesouhlas s konstatováním soudu prvního stupně, že v případě skutkové podstaty podle §283 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku postačovalo zavinění z nedbalosti. Tato námitka je však vzhledem k situaci obviněného irelevantní, neboť (jak i sám obviněný přiznává) u něj soud shledal ve vztahu k této okolnosti zavinění úmyslné. S tímto závěrem pak obviněný vyjádřil nesouhlas, čímž však opět jen opakuje své námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním.
Uplatněnému dovolacímu důvodu pak lze podřadit i námitku, v rámci které obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Ani s touto námitkou se však nelze ztotožnit. Naopak soudy správně dospěly k závěru, že argumentaci Ústavního soudu vyjádřenou v tomto rozhodnutí nelze oddělovat od právního rámce trestního zákona účinného v době vydání rozhodnutí. Námitka obviněného, kterou vytrhává z kontextu část odůvodnění nálezu, svědčí pouze o nepochopení formálního pojetí trestného činu, na němž je založen aktuální trestní zákoník. Obviněný tak svou argumentací požaduje de facto návrat k materiálnímu pojetí, kdy by soudy měly hodnotit závažnost té které skutkové podstaty a zvažovat z tohoto hlediska i naplnění jejích znaků. To pochopitelně nepřichází v úvahu. Jestliže k tomu obviněný uvádí, že u ostatních spoluobviněných, kterým se tato kvalifikovaná skutková podstata nepřičítala, soud přihlížel k celkové závažnosti skutkové podstaty a tento formalistický přístup tedy musel překročit, jedná se pouze o vytržení ne příliš obratného vyjádření soudu prvního stupně z kontextu dalšího odůvodnění, které však nemůže na situaci nic změnit. V podrobnostech je možno odkázat na výše citované vyjádření státního zástupce.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněných D. V. a J. R. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu