ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.459.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 459/2017-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2017 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných M. K., D. M., a D. M., a dovolání podaná obviněnými M. K. a D. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To 457/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 109/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce, obviněného M. K. a obviněného D. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 2 T 109/2016, byli obvinění M. K., D. M. a D. M. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byli shodně odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestům propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že společně po předchozí vzájemné domluvě, aniž by jim taková činnost byla povolena, v přesně nezjištěné době nejméně od dubna 2015 do doby zadržení M. K. a D. M. dne 24. 10. 2015 ve 14.15 hodin ze strany Policie České republiky, ve skleníku na pozemku u rekreační chaty v obci Ř., ul. Z., okr. P.-z. majitele obviněného M. K., za použití čerpadla na zavlažování a hnojících přípravků vypěstovali celkem 18 ks rostlin konopí o vzrůstu 160-180 cm, o které se společně starali zaléváním, zaštipováním, hnojením, takto jednali v úmyslu vypěstovat vzrostlé rostliny a získat tak dalším zpracováním materiál umožňující konzumaci v rostlinách obsažené účinné látky delta-9-tetrahydrokannabinol (THC), následně rostliny sklidili a část z nich zpracovali sušením v prostorách rekreační chaty, v ul. Z., Ř., a část rostlin v množství nejméně 770,3 g obvinění M. K. a D. M. převezli do bydliště obv. D. M. v P., ul. O., kde rostliny dále sušili a o tuto část se vzájemně podělili, přičemž dle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, bylo ze zajištěného rostlinného materiálu konopí separováno celkem 2 579,8 g toxikomansky využitelného podílu rostlinného materiálu, který obsahoval celkem 203,45 g účinné látky delta-9-tetrahydrokannabinol (THC), která je jako psychotropní látka zapsána v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného dle ustanovení §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, přičemž konopí je zapsáno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného dle ustanovení §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, jako látka omamná.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To 457/2016, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody u všech obviněných a nově rozhodl tak, že jim podle §283 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání obvinění M. K. a D. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Kotory a také nejvyšší státní zástupce v neprospěch všech obviněných.
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud odůvodnil mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku tím, že obvinění marihuanu „pěstovali pouze pro vlastní potřebu“, resp. tím, že „všichni jsou naprosto řádnými občany“. K tomu na str. 9 svého rozsudku dodal, že obvinění jsou osoby, které marihuanu „užívají pouze samy rekreačně“. Zdrojem těchto úvah jsou podle dovolatele zjevné pochybnosti odvolacího soudu o správnosti ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který shodně s naukou posuzuje předmětné jednání obviněných již jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud by podle odůvodnění na str. 7 svého rozsudku považoval za přiléhavější posoudit jednání obviněných pouze jako mírněji trestný přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 tr. zákoníku a s přísnější právní kvalifikací souhlasil pouze proto, že „nelze přehlédnout stanovisko Nejvyššího soudu“ – míněno stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, publikované pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. (pozn.: stanovisko sp. zn. Tpjn 300/2014 je ze dne 4. 12. 2014 a bylo publikováno jako č. 1/2015 Sb. rozh. tr.; v případě stanoviska č. 15/2014 Sb. rozh. tr. ze dne 13. 3. 2014 jde o sp. zn. Tpjn 301/2013). Odvolací soud posoudil jednání obviněných shodně se soudem nalézacím, tedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, avšak všem obviněným uložil podle svých slov jen tresty „velmi mírné, v podstatě symbolické“, které dokonce neodpovídají ani trestní sazbě podle již zmíněného §285 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
Jedinou cestou k takovému výraznému snížení trestů odnětí svobody mohlo být mimořádné snížení těchto trestů podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by ovšem pro takové snížení byly splněny zákonné podmínky, což se však podle dovolatele nestalo. Podle citovaného ustanovení je podmínkou mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikovaném pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr., shledal, že „pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.)“. Nejvyšší soud k tomu nad rámec shora citované právní věty uvedl i to, že již z názvu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku „je zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.)“. Nejvyšší soud podle své konstantní praxe nepovažuje za takové dostatečně výjimečné okolnosti například doznání, lítost, předchozí řádný život ani náhradu škody. Co se týče poměrů pachatele, podle citovaného judikátu by znaky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku mohly být naplněny, pokud by například pachatel trpěl vážnou chorobou či byl živitelem mnohačetné rodiny, „nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.)“.
V předmětné věci obviněných je tak podle dovolatele zřejmé, že samotná jejich dosavadní zachovalost není ničím mimořádným. Trestné činnosti se běžně dopouštějí i osoby dosud netrestané. Stejně tak je běžné, že některé osoby si vyrábějí drogy pro svou vlastní potřebu. Nejedná se o nic výjimečného a překvapivého. Zákonodárce tyto okolnosti zjevně předvídal a s tímto vědomím jednotlivé skutkové podstaty konstruoval. To je patrno i z předmětné skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kde je založena trestnost výroby drogy jak pro jiného, tak pro sebe samotného. Tímto způsobem vykládá předmětnou skutkovou podstatu nauka i judikatura a s tímto hodnocením nakonec souhlasil i odvolací soud, když se ztotožnil s výrokem o vině.
Podmínky vymezené v §58 odst. 1 tr. zákoníku tedy podle dovolatele splněny nebyly, neboť odvolací soud poukázal pouze na důvod pěstování a následný pokus o výrobu drogy obviněnými a jejich trestní zachovalost, což jsou skutečnosti, které nepochybně ve výroku o trestu zohledněny být měly. Ovšem, toliko způsobem standardním, jak to učinil soud prvního stupně, a nikoli výjimečným a mimořádným, neboť takové kvality ani kvantity tyto skutečnosti nedosahovaly. Tresty odnětí svobody proto měly být obviněným ukládány v rozmezí trestní sazby podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, tedy dvě léta až deset let. Jestliže jim tyto tresty byly uloženy pouze v trvání tří měsíců, byl tím všem třem obviněným uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, což založilo vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Závěrem svého dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To 457/2016, a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění M. K. a D. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Kotory podali dovolání sice každý samostatnými, avšak obsahově shodnými podáními. Ohledně dovolacího důvodu odkázali na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedli, že rozhodnutí soudů obou stupňů závažným způsobem ohrožují stěžejní principy právního státu, trestního práva, a rozkládají základy státní moci v České republice. V první části dovolání vyložili obsah zásady „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ včetně historie jejího vzniku. Dále konstatovali, že sjednocující stanoviska Nevyššího soudu ČSSR se na našem území objevila poprvé v roce 1969. Jde o institut sovětského práva, jehož účelem je podávat správný výklad ve sporných otázkách a napomáhat k socialistické aplikaci socialistického práva. Existence sjednocujících stanovisek je rozporná s dělbou moci, neboť nepřijatelně konkuruje moci zákonodárné. Pojem „značné množství“ byl přitom Okresním soudem Praha-západ a poté i Krajským soudem v Praze vyložen na základě sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, ze dne 13. 3. 2014. Obvinění mají za to, že §283 tr. zákoníku je blanketní norma, kterou soud sám nesmí dotvářet či doplňovat. Co je „značné množství“ tak může stanovit pouze lid prostřednictvím moci zákonodárné. Podle obviněných si lze těžko představit, že by dnes parlament schválil zpřísnění postihu domácích pěstitelů konopí, kteří si jej pěstují za účelem samozásobitelství. Nejvyšší soud tak však učinil v citovaném stanovisku s poukazem na postih vietnamských velkopěstíren, čímž se prokazatelně dopustil zákonodárné činnosti.
Obvinění připomněli, že Česká republika je vázána Jednotnou úmluvou o omamných látkách z roku 1961 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb.), v jejímž článku 1 odst. 1 písm. n) se uvádí, že pojem „výroba“ označuje všechny procesy kromě produkce, které umožňují získání omamných látek, a zahrnuje též čištění a přeměnu těchto látek v jiné drogy. Pojem produkce podle čl. 1 odst. 1 písm. t) této úmluvy znamená proces, který spočívá v získávání opia, listů koky, konopí a konopné pryskyřice z rostlin, které tyto plody obsahují. Proces, kdy je rostlina konopí sklizena, usušena a připravena k užití, nelze posuzovat jako výrobu omamné a psychotropní látky ve smyslu §283 tr. zákoníku. Vypěstováním rostliny totiž vznikne omamná látka jako integrální součást rostliny. Tzv. marihuana (obvinění připomínají, že tento pojem v právním smyslu neexistuje) není tedy jinou omamnou a psychotropní látkou, jež se od původní omamné a psychotropní látky odlišuje, ale jde o totožnou látku konopí. K tomu obvinění odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 917/2009. Vypěstováním konopí vznikne rostlina konopí celá včetně konopné pryskyřice, vznik konopí proto nelze stanovit do momentu odstřižení a sušení konopí. Tvrzení, že zpracováním rostliny konopí do formy marihuany dojde k výrobě psychotropní látky THC, je podle obviněných nesmyslné.
Obvinění dále připomínají, že i podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku mělo být pěstování marihuany za účelem samozásobitelství postihováno podle §285 tr. zákoníku. V takovém případě není navazujícím krokem distribuce a s ní související ohrožení zdraví třetích osob. Smyslem právní úpravy přitom bylo vyřadit vesměs experimentální a rekreační konzumenty drogy z účasti na trhu. Obvinění jsou toho názoru, že v jejich případě došlo k použití analogie in malam partem. K tomu také nabádá i Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Tpjn 300/2014, podle něhož je pojem „produkce“ ve smyslu výše citované úmluvy pouze specifickým označením pro výrobu. V tomto směru Nejvyšší soud argumentuje čl. 28 odst. 1 citované úmluvy, podle obviněných se zde však jedná o chybný překlad, což v průběhu řízení doložili překlady z původních jazyků (angličtiny, čínštiny a ruštiny). V tomto ustanovení má být správně použit pojem „produkce“. V této souvislosti obviněný odkazuje na odborný článek (Zeman, P., Výroba konopí z konopí?, Trestně právní revue 9/2015, 14. ročník, str. 211-215), který citované stanovisko Nejvyššího soudu zpochybňuje a vyvrací.
Podle obviněných nelze dokonat trestný čin podle §285 tr. zákoníku vždy jen pouze tím, že dojde k naplnění skutkové podstaty podle §283 tr. zákoníku. Pokud by tomu tak mělo být, neměl by zákonodárce důvod privilegovanou skutkovou podstatu vytvořit. V důsledku uplatněného právního názoru by tak skutková podstata podle §285 tr. zákoníku dopadala pouze na pachatele, kteří po vypěstování nechají rostlinu konopí shnít nebo samovolně uschnout na zemi. V takovém případě pak není zřejmé, jaký by byl objekt takového trestného činu.
Obvinění dále namítají, že za předpokladu, že je možné konopí z konopí vyrobit, jednali v právním a skutkovém omylu, neboť nevěděli, že je to možné. Vzhledem k tomu, že však konopí z konopí vyrobit nelze, nelze ani určit, pro jaký skutek jsou vlastně stíháni. Jejich odsouzení tak odporuje nauce o totožnosti skutku. Obvinění mají také závažné pochybnosti o smyslu stíhání malopěstitelů konopí, kteří je pěstují pro vlastní potřebu. Neexistuje totiž podle nich žádný objekt takového trestného činu, neboť konopí je podle právních předpisů České republiky lékem. Léčebné konopí je z botanického hlediska zcela totožná rostlina. Závěrem obvinění konstatovali, že v současné době neexistuje trestně právní norma, která by vyhovovala nárokům, které na ni klade ústavní právo, na základě které by bylo možno je odsoudit pro trestný čin.
Závěrem proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To 457/2016, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 2 T 109/2016, a zprostil je obžaloby.
K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že obvinění postavili svou právní argumentaci na popření dosavadní judikatury Nejvyššího soudu týkající se jejich trestní věci. S touto judikaturou se státní zástupce ztotožňuje. Právní síla rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu je pouze neformální a Nejvyšší soud se jejich vydáváním nestává zákonodárcem. Státní zástupce připomíná, že shodnou argumentaci uplatnili obvinění již v předchozím řízení a odvolací soud se s ní vypořádal na str. 7 a 8 svého rozhodnutí. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili obvinění prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Kotory. Jejich vyjádření jsou opět obsahově shodná. Uvedli, že nejvyšší státní zástupce vychází převážně z judikatury pocházející ze šedesátých let minulého století. Jednalo se přitom o daleko závažnější trestné činy. Obviněným není jasné, jakou souvislost zde nejvyšší státní zástupce vidí s jejich případem. Vzhledem k tomu, že nový trestní zákoník opustil materiální pojetí trestného činu, je využívání §58 tr. zákoníku namístě daleko častěji, než tomu bylo v šedesátých letech minulého století. Dále pak obvinění zkopírovali část své dovolací argumentace. Poté konstatovali, že nejvyšší státní zástupce pojímá konopí jako drogu srovnatelnou s např. heroinem, metamfetaminem či kokainem. Podle jejich názoru pěstování konopí pro vlastní potřebu zcela jistě představuje mimořádné okolnosti případu. Trestání malopěstitelů konopí zajišťuje obrovské finanční zisky drogovým dealerům a mezinárodním teroristickým organizacím. Obvinění jsou toho názoru, že špatná protidrogová politika ničí více životů, než drogy samotné.
K vyjádření nejvyššího státního zástupce k jejich dovolání pak obvinění zaslali prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Kotory repliku. V té uvedli, že vyjádření neobsahuje prakticky žádnou právní argumentaci. S argumentací obviněných se přitom nevypořádal soud prvního stupně ani odvolací soud. „Konstantní judikatura“, na kterou nejvyšší státní zástupce odkazuje, vychází podle obviněných z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006. Podle toho „o výrobu nebo některou její fázi jde v případě, pokud je rostlina konopí sklizena a následně dojde k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinolu (THC)“. Z tohoto usnesení vychází také stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014. Citované usnesení však bylo přijato za předchozí právní úpravy, kdy skutková podstata podle §285 tr. zákoníku neexistovala. V důsledku sjednocujícího stanoviska je tak aplikace §285 tr. zákoníku vyloučena, což je v rozporu se zákonem. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že právní síla stanovisek Nejvyššího soudu je neformální, nejsou tedy pramenem práva. Přesto byli obvinění na základě obou dotčených sjednocujících stanovisek odsouzeni. Podle stanoviska sp. zn. Tpjn 300/2014 bylo také zahájeno trestní stíhání, přičemž policie úmyslně vyčkávala, až začne sklizeň a dojde tedy k pokusu o výrobu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Nejprve se Nejvyšší soud zaměřil na dovolání obviněných, kteří své námitky směřovali do výroku o vině.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že většina uplatněných námitek citovanému dovolacímu důvodu odpovídá, nelze se s nimi však ztotožnit. Převážná část argumentace směřuje proti judikatuře Nejvyššího soudu, s níž je napadené rozhodnutí v souladu, a kterou se i Nejvyšší soud cítí být vázán. Na obsah stanovisek trestního kolegia ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, (č. 1/2015 Sb. rozh. tr.) a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, (č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) tak lze pouze odkázat. Samotný institut sjednocujících stanovisek je upraven v §14 odst. 3 a §21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž ani Ústavní soud na něm nikdy neshledal nic protiústavního. Konkrétně stanoviskem sp. zn. Tpjn 300/2014 se navíc Ústavní soud zabýval ve skutkově obdobném případě ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3660/15, v němž se mimo jiné vypořádal i s některými obdobnými námitkami, jaké ve svém dovolání uplatnili i obvinění. Pokud pak jde o stanovisko sp. zn. Tpjn 301/2013 a námitku obviněných, že pouze lid prostřednictvím moci zákonodárné může stanovit, co je větší než malé množství, je možné odkázat také na obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12.
Další námitky obviněných jsou uvedeny velmi stručně a není zcela zřejmé, co jimi chtěli říci. Jestliže namítají, že za předpokladu, že je možné konopí z konopí vyrobit, jednali v právním a skutkovém omylu, neboť nevěděli, že je to možné, směřuje jejich námitka zřejmě opět k právní kvalifikaci jejich jednání. Zcela nemístně pak obvinění namítají porušení zásady totožnosti skutku, opět s poukazem na svou předchozí argumentaci týkající se právní kvalifikace jejich jednání. K tomu lze konstatovat pouze tolik, že zásada totožnosti skutku nemá s takovou argumentací nic společného. Dovolání obviněných tak Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se však neztotožňuje ani s dovoláním nejvyššího státního zástupce.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolatel napadá aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru se však Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem obviněných a napadené rozhodnutí hodnotí jako správné. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání poukazuje převážně na rozhodnutí vydaná za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který však byl založen na materiálním pojetí trestného činu a mimo jiné ve svém §88 odst. 1 stanovil, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Taková právní úprava v současném trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. neexistuje. „Podstatnou odlišností pak je, že institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 bude možno využít i tam, kde se dříve s poukazem na §88 odst. 1 tr. zák. nepřihlíželo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, protože podstatně nezvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.“ (Šámal, P., a kol. Trestní zákoník. 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 787). Dovolatelem citované usnesení č. 24/2015 Sb. rozh. tr. přitom tento aspekt nijak nezohledňuje a jeho citace tak není zcela přiléhavá. Jinými slovy, napadené rozhodnutí není podle názoru Nejvyššího soudu s citovanou judikaturou v rozporu, neboť ta doposud nezohledňuje (a z větší části ani nemohla zohlednit, neboť byla vydána za předchozí právní úpravy) potřebu u výroku o trestu zvážit případnou (v porovnání s běžně se vyskytujícími případy dané skutkové podstaty) mimořádně nízkou míru společenské škodlivosti konkrétního skutku.
V daném případě přitom podle Nejvyššího soudu byly splněny podmínky pro použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Mimořádnou okolností v tomto případě není pouhá trestní zachovalost obviněných, ale právě okolnost, že si marihuanu vyráběli pro vlastní potřebu a byli jejími rekreačními konzumenty bez škodlivých dopadů na své sociální okolí. Mimořádnost takové okolnosti je dána právě v souvislosti s právním názorem vyjádřeným ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, publikovaném pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., na základě kterého je trestná činnost obviněných kvalifikována podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Jak správně uvádí dovolatel, skutková podstata trestného činu podle §283 tr. zákoníku nerozlišuje, zda si někdo drogu vyrábí pro vlastní potřebu nebo pro jiného. Nelze však již souhlasit s názorem, že toto bylo i v případě konopí záměrem zákonodárce, neboť zákonodárce pro pěstování konopí a obdobných rostlin a hub vymezil privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 tr. zákoníku. Z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku i ze samotné logiky věci je přitom zřejmé, že zákonodárce nepředpokládal, že by po oddělení částí rostliny měla již být trestná činnost posouzena jako výroba ve smyslu §283 tr. zákoníku [„Osnova zavádí v návaznosti na diferenciaci držení drog pro vlastní potřebu podle typu drogy také novou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku, neboť by měly existovat rozdílné sankce také pro pěstování těchto drog za účelem samozásobitelství (tzn. že navazujícím krokem není distribuce a s tím související ohrožení zdraví třetích osob) oproti sankcím pro „komerční“ pěstování, které díky privilegovanosti navrhovaného §283 bude nadále postihováno jako výroba drogy. (…) Zároveň takováto úprava naplňuje záměr vlády, vyjádřený v usneseních vlády České republiky č. 1177/01 a 753/03, totiž legislativní rozdělení drog do dvou nebo tří skupin (bod 1 Přílohy 1177/01) a jeho zohlednění při rekodifikaci trestního práva hmotného (bod 4 Přílohy 1177/01). Vlastním smyslem je zachovat trestnost (držení a) pěstování psychotropních rostlin – a z nich zejména nejčastěji pěstovaného konopí – pro vlastní potřebu, zároveň však aktivně vyřadit (vesměs experimentální a rekreační, tedy „neproblémové“) konzumenty konopných drog (a dalších rostlinných drog a hub) z účasti na trhu, na němž se vyskytují s komparativně významně nebezpečnějšími drogami typu heroinu, metamfetaminu, kokainu apod. Privilegovaná skutková podstata §283 umožňuje změkčit trestní postih proti samozásobitelům psychotropních rostlin a hub přesně tak, jak jej měla na mysli vláda ve shora citovaném usnesení č. 1177/01. Formulace privilegované skutkové podstaty nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku (srov. i §287 odst. 3) umožňuje pak přísněji postihovat pěstování rostlin nebo hub, které obsahují psychotropní nebo omamné látky, které jsou pěstovány pro výrobu (např. kokový keř atd.) a nikoli pro vlastní potřebu podle skutkové podstaty nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§281).“ in Úřad vlády: Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, č. 40/2009 Dz. Pozn.: v případě citovaného §281 se má na mysli skutková podstata podle §283 tr. zákoníku a v případě citovaného §283 jde o skutkovou podstatu podle §285 tr. zákoníku]. Jeho záměr se mu však nepodařilo spolehlivě vtělit do znění zákona a soudní judikatura se vydala jiným směrem. V důsledku citovaného stanoviska se tak skutková podstata trestného činu podle §285 tr. zákoníku stala de facto obsolentní, neboť lze dát za pravdu obviněným, že není zřejmé, jaký by měl být objekt trestné činnosti pachatele, který by pouze vypěstoval rostliny konopí v množství větším než malém se záměrem, aby je nechal následně netknuty uvadnout a uschnout.
Ze soudní praxe je známo, že, pokud jde o konopí, je skutková podstata trestného činu podle §283 tr. zákoníku nejčastěji aplikována v případech velkých pěstíren, často provozovaných vietnamskými občany, které jsou součástí rozsáhlé organizované trestné činnosti, kde je konopí pěstováno vysoce sofistikovaným způsobem za účelem dosažení co nejvyššího obsahu účinné látky, často za současného nelegálního připojení do energetické sítě a tedy krádeží elektrické energie, za účelem dosažení zisku, přičemž osoby, které se na pěstování podílejí, často ani nejsou samy uživateli drogy. Nelze také zcela přehlédnout, že osoby, které konopí nakupují od výše popsaných producentů a dealerů, de facto finančně podporují tuto vysoce nebezpečnou organizovanou trestnou činnost.
Oproti tomu v daném případě obvinění pěstovali konopí pro svou vlastní potřebu ve skleníku na zahradě bez dalších výše popsaných vedlejších škodlivých jevů takové trestné činnosti. Jestliže je tedy jejich jednání třeba ve smyslu citované judikatury kvalifikovat podle §283 tr. zákoníku, je současně třeba ve světle této skutkové podstaty, která dopadá zpravidla na jednání daleko společensky škodlivější, zohlednit skutečnost, že obvinění pěstovali konopí pro vlastní potřebu, jako mimořádnou okolnost odůvodňující aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud aplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud pak nejvyšší státní zástupce uvádí, že obviněným konkrétně uložená sankce je dokonce nižší, než by mohla být, pokud by jejich jednání bylo posouzeno podle §285 odst. 4 tr. zákoníku (bez aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody), může Nejvyšší soud uvést pouze tolik, že mu na základě uplatněného dovolacího důvodu přísluší hodnotit pouze podmínky pro samotnou aplikaci §58 tr. zákoníku, nikoli však již výši konkrétně uloženého trestu. Pouze nad rámec dovolacího řízení tak lze konstatovat, že se sice jeví jako poněkud zvláštní, že obviněným byl uložen trest nižší, než jaký by jim mohl být uložen za předpokladu, že by jejich trestná činnost byla ukončena ve fázi před sklizením rostlin, kdy by eventuelně mohla být kvalifikována podle dovolatelem citovaného ustanovení §285 odst. 4 tr. zákoníku (bez současné aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody). Na druhou stranu je možné připomenout, že obvinění vypěstovali 18 rostlin konopí ve spolupachatelství, přičemž byli tři, tedy pro potřebu každého z nich byla určena nepoměrně menší část konopí, než jeho celkové vypěstované množství. Spáchání činu ve spolupachatelství jim tedy sice na jedné straně trestnou činnost usnadnilo, současně však nelze přehlédnout, že konkrétní dopad na zdraví každého z nich a potažmo na jejich sociální okolí by nebyl natolik závažný, jako je tomu např. v případě pravidelných každodenních konzumentů marihuany, u nichž může již docházet k trvalým změnám na psychice.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných M. K., D. M. a D. M. a obviněných M. K. a D. M. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu