ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.519.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 519/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. 8. 2017 dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 3 To 406/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 124/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 1 T 124/2016, byl obviněný J. K. ad 4) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 107/2015, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2015, byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 107/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak lze uvést, že citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, a to T. B., V. D. a L. D.
2. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jak obvinění V. D. a J. K., tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 3 To 406/2016, podle §258 odst. 1 písm. b) a písm. e) tr. ř. zrušil – z podnětu odvolání obviněného V. D. a státního zástupce –
napadené rozhodnutí v celém rozsahu ohledně obviněných V. D. a J. K. Za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného J. K. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 107/2015, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2015, byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 107/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně spoluobviněného V. D. a podle §256 tr. ř. též o zamítnutí odvolání obviněného J. K.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (částečně upřesněných soudem odvolacím) se obviněný J. K. dopustil trestné činnosti tím, že
,,4) v období od ledna 2013 do 27. 8. 2015 v R., okres O., a jinde, aniž by měl příslušné povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jednak vyráběl a jednak distribuoval pervitin dalším osobám, kdy
v období nejméně od ledna 2015 do 27. 8. 2015 v R. č. ..., okres O., spolu s obžalovaným V. D., opakovaně za pomoci laboratorního vybavení, chemikálií, prekurzorů, ale i běžně dostupných domácích potřeb, ze kterých lze sestavit zařízení pro výrobu pervitinu, neoprávněně vyráběli pervitin, a to opakovaně, kde za pomoci výše popsaných potřeb a z nezjištěného množství léčiv Sudafed a Cirrus, tedy léčiv s obsahem pseudoefedrinu, zakoupených za tímto účelem v Polsku, neupřesněným způsobem vyrobili celkem nezjištěné množství pervitinu, který částečně užili pro svou potřebu a částečně poskytli dalším osobám,
- v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2014/2015 poskytl pervitin obžalovanému T. B., a to v nezjištěném počtu případů zdarma v množství vždy na ,,lajnu“, a v pěti případech mu poskytl vždy 1 g pervitinu za částku vždy 1000 Kč,
- v přesně nezjištěné době od června 2015 do 27. 8. 2015 prodal pervitin P. Š., a to nezjištěném počtu případů a v nezjištěném množství,
- v období od 2. 1. 2013 do 27. 8. 2015 poskytoval pervitin P. M., a to v intenzitě 2x až 3x do týdne, vždy zdarma v množství 0,2 g,,
- v létě 2015 poskytl pervitin B. O., a to v jednom případě nezjištěné množství za částku 500 Kč,
- v období od 2. 1. 2013 do 27. 8. 2015 poskytoval pervitin M. P., a to v nezjištěném počtu případů a v nezjištěném množství,
- na jaře 2015 poskytl pervitin B. K., a to ve třech případech, vždy zdarma v množství pokaždé 0,1 g,
a uvedeného jednání se obžalovaný J. K. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 1 T 47/2014, který nabyl právní moci dne 28. 4. 2014, odsouzen pro dvojnásobný přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 14 měsíců, se stanovením zkušební doby v trvání dvou roků, kdy trest byl nařízen k výkonu dne 10. 11. 2015;
přičemž pervitin – metamafetamin je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., a byl uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a s účinností od 1. 1. 2014 je uveden v Seznamu č. 5 přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013, o seznamech návykových látek“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V podaném dovolání obviněný předně uplatnil argumentaci známou již ze svého odvolání, a to že byl odsouzen pouze na základě domněnek soudu, když jednání, které je mu kladeno za vinu, nebylo spolehlivě prokázáno. V tomto směru proto odkázal na odůvodnění svého odvolání, v němž namítl všechna podstatná pochybení soudu prvního stupně, kterými se nikterak nezabýval ani soud odvolací. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak dle jeho názoru v rozporu se zásadami trestního řízení, zejména se zásadou volného hodnocení důkazů, a jejich postupem bylo porušeno i právo obviněného na spravedlivý proces.
6. Obviněný rovněž poukázal, že pokud jde o výrok, jímž byl uznán vinným z výroby pervitinu, tak nejenže soud prvního stupně vycházel z výpovědí svědků, kterými jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, ale odvolací soud navíc obviněného odsoudil na základě jakési kolektivní viny, když se zabýval otisky prstů na baňkách se zbytkem drogy patřícími obviněnému V. D. Odvolací soud tedy vycházel v otázce jeho viny z listinných důkazů vztahujících se výhradně k obviněnému V. D., nikoliv k němu, a poté z neznámých důvodů vydedukoval, že pokud se výroby pervitinu dopouštěl obviněný V. D., dopouštěl se jí rovněž i obviněný. Takový výklad je však nepřípustný, neboť vina musí být prokázána nade všechnu pochybnost.
7. Pokud se dále jedná o výrok, kterým byl obviněný uznán vinným z distribuce drog, tak v tomto směru namítl, že soudy obou stupňů se nikterak nezabývaly věrohodností svědků, ačkoliv obviněný na jejich nevěrohodnost od začátku upozorňoval a ke zpochybnění jejich věrohodnosti předkládal i důkazy. Soudy obou stupňů však tyto důkazy neprovedly a v odůvodnění svých rozhodnutí se ani nevyjádřily k hodnocení těchto svědeckých výpovědí. V návaznosti na to obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle které jsou obecné soudy povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene, a poté uzavřel, že pokud by soudy obou stupňů tuto povinnost řádně splnily, musely by dojít k závěru, že v případě obviněného nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo a zprostit jej tak obžaloby.
8. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
9. K dovolání obviněného J. K. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 360/2017 ze dne 25. 4. 2017), v němž Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
14. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo bez důvodných pochybností prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
16. Nadto nutno zdůraznit, že námitky, jimiž obviněný vytkl údajná pochybení soudů obou stupňů pouze odkazem na argumentaci uvedenou v jeho odvolání, rovněž nezakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud se totiž může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010 ). V daných souvislostech je tak argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem a není možné je objektivně akcentovat a na základě nich napadená rozhodnutí přezkoumávat.
17. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
18. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
19. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
20. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ve vztahu k výrobě pervitinu, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k nedovolené výrobě psychotropní látky ze strany obviněného je naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 989-991), přičemž s těmito skutkovými závěry se v rámci svého přezkumu – až na určité výhrady – ztotožnil i soud odvolací (č. l. 1078-1082) a na tomto místě také Nejvyšší soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů, a to zejména výpovědí svědků P. B., P. C., R. H., P. M., B. O., M. P., P. Š., S. J., protokolů o provedení domovní prohlídky, odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie a odvětví daktyloskopie, vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný J. K. společně s obviněným V. D. opakovaně za pomoci laboratorního vybavení obviněného V. D. nelegálně vyráběl psychotropní látku pervitin jak pro vlastní potřebu, tak pro její distribuci dalším osobám.
21. Pokud jde dále o obecně formulovanou námitku obviněného ohledně nevěrohodnosti svědků, Nejvyšší soud konstatuje, že předmětnou problematikou se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval již soud prvního stupně (č. l. 989-990) a poté i soud odvolací (č. l. 1080-1082). V této souvislosti tak lze pouze připomenout, že soudy obou stupňů hodnotily výpovědi všech obviněných i svědků, a to jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž se zabývaly i rozpory a nejasnostmi v jejich výpovědích, a poté dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, ale právě jednotlivým svědkům, kteří se detailně vyjádřili k okolnostem ohledně výroby a distribuce pervitinu, a to včetně místa, času, způsobu a formy realizace takového jednání. Je proto zřejmé, že argumentace obviněného je v tomto směru ryze účelová, neboť soudy obou stupňů náležitě rozebraly jednotlivé svědecké výpovědi z hlediska jejich věrohodnosti i návaznosti na ostatní provedené důkazy (především protokoly o provedení domovní prohlídky, odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie a odvětví daktyloskopie) a takový postup pak plně odpovídá dikci §2 odst. 6 tr. ř.
22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal, že pokud soudy obou stupňů na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu shledaly, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nelze tomuto výroku o vině vytknout žádné pochybení.
23. Pro úplnost pak lze uvést, že pokud obviněný v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo , tak tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
24. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 2, odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů navíc dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo . Je proto zřejmé, že výše uvedené skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu