ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.705.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 705/2017-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2017 dovolání, která podali obvinění A. I. (I.), a K. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 11 To 28/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 5/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. I. a K. T. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 49 T 5/2014, byl obviněný A. I. uznán vinným v bodech 1 a 2 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, v bodech 4, 5, a 6 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 12 přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V další části rozhodnutí byl obviněný zproštěn obžaloby.
Obviněný K. T. byl citovaným rozsudkem uznán vinným v bodech 3, 4, 5 a 6 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 13 přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. V další části rozhodnutí byl obviněný zproštěn obžaloby.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. Z. I., A. I. a samostatně trestně stíhaní V. Č. a Q. D. v přesně nezjištěné době, pravděpodobně dne 26. 2. 2012 nebo 27. 2. 2012 nebo 31. 3. 2012 kolem 20:00 hodin v B. u P., Z. I. a A. I. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, po předchozí dohodě koupili za účelem přechovávání pro jiného a další distribuce od samostatně trestně stíhaného V. Č., směs heroinu o hmotnosti nejméně 500 gramů, za který zaplatili částku 8 000 Euro s tím, že zbytek ceny jmenovaní doplatí samostatně trestně stíhané osobě Q. D., který prodej heroinu předem domluvil, heroin obstaral a připravil k předání, přičemž heroin je uveden v příloze číslo 3 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 3 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,
2. Z. I., A. I., samostatně trestně stíhaný V. Č. a další neustanovené osoby v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v období mezi dny 13. 4. až 19. 4. 2012, po předchozí vzájemné dohodě, předal Z. I. společně s dalším neustanoveným mužem v B. u obchodního centra Makro samostatně trestně stíhanému V. Č., směs sloužící k ředění heroinu o hmotnosti 2 000 gramů, načež Č. ředící směs smíchal s omamnou látkou heroin o hmotnosti 8 000 gramů a vytvořil celkem 10 000 gramů směsi heroinu; následně Č. vytvořil 4 ks balíčků směsi heroinu o váze á 500 gramů, celkem tedy nejméně 2 000 gramů směsi heroinu, který následně předal v obci B. u P. dvěma neztotožněným mužům, kteří se pro směs heroinu dostavili na základě pokynů Z. I.; cena heroinu byla domluvena mezi I. a Č. na částku 23 000 Euro za 1 000 gramů s tím, že cena bude uhrazena až po následném prodeji směsi heroinu Z. I. další neztotožněné osobě, a zhruba po 14 dnech v P. poblíž V. n. ve vozidle Maserati Quattroporte, RZ: ..., černé barvy, předal I. společně s I. 6 000 Euro Č., kdy všichni byli obeznámeni s tím, že se jedná o část peněz za uvedenou směs heroinu, na jejímž prodeji byli všichni zainteresováni, přičemž heroin je uveden v příloze číslo 3 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 3 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,
3. K. T. sám dne 14. 1. 2013 v 15:30 hodin v restauraci C. G. v P., P. v. ..., neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, bezplatně předal v rámci předstíraného převodu agentovi Policie ČR ... (§102a tr. ř.) celkem 0,986 gramů netto hrudkovité bílé látky v mikroténovém sáčku se 75,9 % obsahem kokainu ve směsi, což představuje 0,748 gramů base kokainu (čistého kokainu), který získal z doposud neustanoveného zdroje, jako vzorek s úmyslem provedení následných prodejů, přičemž kokain je uveden v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 1 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,
4. Z. I., A. I., K. T. a A. Z. společně dne 14. 1. 2013 ve 20:15 hodin v P., O. u., na parkovišti ve vozidle, K. T. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal za částku 23 000 Euro v rámci předstíraného převodu agentovi Policie ČR ... (§102a tr. ř.) celkem 506,25 gramů netto bílé látky skládající se ze 4 ks větších fragmentů, 6 ks menších fragmentů a z rozmělněné drti v papírové dárkové tašce značky Guess se 40,8 až 74,6% obsahem kokainu ve směsi, což představuje 289,46 gramů base kokainu (čistého kokainu), kdy uvedený kokain v předmětné papírové dárkové tašce značky Guess si K. T. vyzvedl téhož dne kolem 19:50 hodin od osoby A. Z. v objektu domu na adrese P., T. ..., přičemž celý obchod po předchozích konkrétních nabídkách domluvili a zorganizovali Z. I. a A. I., přičemž kokain je uveden v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 1 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,
5. Z. I., A. I., K. T. a A. Z. společně dne 10. 5. 2013 ve 12:10 hodin v P., O. u., na parkovišti ve vozidle K. T. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal za částku 10 000 Euro a 375 000 Kč v rámci předstíraného převodu agentovi Policie ČR ... (§102a tr. ř.) celkem 444 gramů netto látky obalené hnědou lepící páskou se 73% obsahem kokainu ve směsi, což představuje 324,12 gramů base kokainu (čistého kokainu), kdy uvedený kokain si K. T. vyzvedl téhož dne kolem 12:00 hodin od osoby A. Z., který ho přechovával v objektu domu na adrese P., T. ..., přičemž celý obchod po předchozích nabídkách zorganizovali a konkrétně domluvili dne 8. 5. 2013 v restauraci M. v P., V. P. Č. ..., A. I., Z. I. a K. T., a z obchodu měli mít majetkový prospěch každý ve výši 1 000 Euro; přičemž kokain je uveden v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 1 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,
6. Z. I., A. I., K. T. a A. Z. společně dne 5. 6. 2013 v 17:25 hodin v P., O. u., na parkovišti ve vozidle K. T. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal za částku 230 000 Euro v rámci předstíraného převodu agentovi Policie ČR ... (§102a tr. ř.) celkem 4 938,55 gramů netto látky v černé tašce s nápisem Nike obsahující 5 ks kvádrů obalených lepící páskou a potravinovou fólii s průměrným 85,1% obsahem kokainu ve směsi, což představuje 4.202,09 gramů base kokainu (čistého kokainu), kdy uvedený kokain přivezl na místo K. T. společně s osobami A. Z.a J. B. vozidlem BMW 750 I, registrační značky ..., přičemž celý obchod po předchozích konkrétních nabídkách domluvili a zorganizovali Z. I. a A. I., přičemž kokain je uveden v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 1 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,
12. A. I. sám od přesně blíže nezjištěné doby až do 5. 6. 2013 v bytě č. ..., fakticky označeném číslem ... v sektoru ..., v 7. nadzemním podlaží (6. patro) po levé straně v domě na adrese P. – H., V. P. ..., který v té době užíval, bez povolení a s vědomím, že se jedná o střelnou zbraň, přechovával plně funkční a střelbyschopnou samonabíjecí pistoli CZ 83, ráže 7,65 mm Browning, v. č. ..., vyrobenou firmou Česká zbrojovka, a. s., v roce 1992, s vloženým zásobníkem a s 8 ks ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning; nabývání, nošení a držení střelných zbraní a střeliva podléhá podmínkám uvedeným v zákoně č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, přičemž obviněný není na území České republiky držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence,
13. K. T. sám od přesně blíže nezjištěné doby až do 5. 6. 2013 v bytě označeném číslem ... v 5. patře v pravé zadní části chodby z pohledu od schodiště v domě na adrese P. – Ž., H. ..., který užíval, bez povolení, a s vědomím, že se jedná o střelnou zbraň, přechovával plně funkční a střelbyschopnou samonabíjecí pistoli KEVIN ráže 9 mm Browning court, v. č. ..., vyrobenou firmou Zbrojovka Vsetín v roce 2000, s vloženým zásobníkem a s 5 ks ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Browning court; nabývání, nošení a držení střelných zbraní a střeliva podléhá podmínkám uvedeným v zákoně č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, přičemž obviněný není na území České republiky držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění, spoluobvinění a státní zástupkyně odvolání. Odvolání obviněných a státní zástupkyně v jejich neprospěch Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 11 To 28/2015, podle §256 tr. ř. zamítl (pozn.: spis byl Nejvyššímu soudu předložen v květnu 2017).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný A. I. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Petry Karbanové a obviněný K. T. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Heleny Šilhanové. Oba obvinění ohledně dovolacího důvodu odkázali na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný A. I. ve svém dovolání uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu. Nesouhlasí se závěry soudů týkajících se poznámek, kterými tlumočnice opatřila překlad záznamů telekomunikačního provozu. Podle obviněného vysvětlivky byly s to ovlivnit hodnocení soudů v jeho neprospěch. Pokud pak odvolací soud uvádí, že vycházel i z výpovědi agenta ..., má obviněný za to, že tento agent je osobou nevěrohodnou. Z jeho výpovědi podle obviněného vyplývá, že se konkrétně s ním agent ani neznal. Dále obviněný nesouhlasí se závěry týkajícími se odposlechů. Podle něj nelze s největší mírou jistoty uzavřít, že se na skutkovém jednání podílel. Vyslechnutí agenta v utajení považuje za porušení práva na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Poukazuje na to, že agenta všichni obvinění znali, mohl tedy být v hlavním líčení vyslechnut osobně, pouze s utajením jména. Dále obviněný namítá nesrovnalost v samotné výpovědi agenta a na pochybnost ohledně jeho podpisu na protokolech. Obviněný má za to, že konkrétně v jeho případě je výpověď agenta jediným usvědčujícím důkazem. Obhajoba pak navrhovala provedení dalších důkazů, přičemž s těmito návrhy se nalézací soud řádným způsobem nevypořádal. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Obviněný K. T. uvedl, že „odvolací soud nesprávně v rozporu s normami hmotného práva zahájil trestní stíhání obviněného“. „Dle norem hmotného práva“ podle obviněného bylo nezákonné také povolit činnost agenta cizího státu v této věci. Odvolací soud připustil nezákonnou policejní provokaci a důkazy jí pořízené použil protiprávně. „Hmotněprávní vady“ obviněný dále konkretizoval. První z nich spočívá v nasazení agenta, ačkoli Dohoda mezi vládou České republiky a radou ministrů Albánské republiky o spolupráci v boji proti trestné činnosti ze dne 27. 4. 2009 (č. 119/2009 Sb.m.s.) tuto možnost neupravuje. Dále byly podle obviněného nesprávně posouzeny „normy hmotného práva“, a to §437 tr. ř., §92 odst. 2 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o policii České republiky, a čl. 4 odst. 1 a čl. 19 Druhého dodatkového protokolu ze dne 8. listopadu 2011 k Evropské úmluvě o spolupráci ve věcech trestních. Orgány činné v trestním řízení nezajistily povolení Vrchního soudu v Praze k uskutečňování předstíraných převodů policistou Albánské republiky dle §437 tr. ř. Nezajistily ani souhlas policejního prezidenta ani příslušného orgánu dožádaného státu k využití příslušníka albánského bezpečnostního sboru na území ČR k provedení předstíraných převodů dle §92 odst. 2 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o policii České republiky.
Další hmotněprávní vadu spatřuje obviněný v nesprávném posouzení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 7 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a Ústavy České republiky, konkrétně v nezákonné policejní provokaci. Celý spis neobsahuje důkaz o tom, že by obviněný páchal trestnou činnost před kontaktem s agentem albánské policie. Agent zneužil náklonnosti a sympatií Albánců k příslušníkům své národnosti na území České republiky. Opakovaně obcházel osoby, které mu policie ukázala na fotografiích, a snažil se je přimět k obchodu s drogami. Agent byl tím, kdo určoval, jaké zboží chce koupit a jaké množství. Výslech agenta v postavení utajeného svědka považuje obviněný za porušení §55 odst. 2 tr. ř. Vůči obviněnému byl přitom tento výslech podle jeho názoru jediným usvědčujícím důkazem. V rozporu s hmotněprávními normami byl podle obviněného také postup dozorové státní zástupkyně v přípravném řízení spočívající v souhlasu s dočasným odložením trestního stíhání, čímž došlo k nezákonnému navyšování trestní sazby.
Dále obviněný za hmotněprávní vadu považuje „nesprávné posouzení výsledků činnosti Kriminalistického ústavu v Praze“, což dokládá vlastním výpočtem hmotnosti zajištěných drog a dovozuje, že došlo k „zašantročení“ důkazního materiálu. Také obviněný T. namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že nebyla ověřena pravost podpisů agenta na úředních záznamech. Soud přitom nevyhověl jeho návrhu na zpracování znaleckého posudku. Stejně tak považuje za nesprávné, že agent podepisoval úřední texty sepsané v českém jazyce, třebaže mu nerozuměl. Ve spisovém materiálu postrádá úřední dokumenty v angličtině, které agent podle svého vyjádření podepisoval.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k jejich námitkám uvedl, že uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají a vyjadřují pouze nespokojenost s procesním postupem orgánů činných v trestním řízení, avšak v tom směru, jaký nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného A. I. státní zástupce uvedl, že se neztotožňuje s jeho výhradami k pořízeným překladům. Touto námitkou se velmi podrobně zabýval již nalézací soud, který dospěl k závěru, že ze strany překladatelky se nejednalo o nepřípustné hodnocení důkazů, ale naopak o doplnění kontextu zaznamenaných projevů tak, aby to soudu umožnilo relevantní hodnocení takového důkazu. S tímto názorem se pak ztotožnil i odvolací soud, přičemž obviněný v nyní podaném dovolání neuvádí žádné přesvědčivé argumenty, proč by takové závěry soudů měly být nesprávné. Pokud jde o samotný obsah pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, obviněný pouze předestírá vlastní hodnocení těchto důkazů, přičemž odhlíží od toho, že obsah odposlechů je v souladu s dalšími zjištěnými skutečnostmi. Jedná se tak pouze o polemiku s hodnocením důkazů, a tedy námitku vymykající se uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výslech policejního agenta jakožto utajeného svědka byl podle státního zástupce zcela v souladu s ustanovením §102a tr. ř. Správně přitom soudy upozornily na to, že odtajnění svědka v daném případě státní zástupkyně podle §102a odst. 2 tr. ř. nenavrhla, nehledě na to, že k takovému postupu ani nebyl věcný důvod. Výpověď utajeného agenta nebyla jediným usvědčujícím důkazem, o vině obviněných svědčil též obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a výpověď spoluobviněného A. Z. Nejedná se tak o situaci, kdy by samotné utajení svědka bylo způsobilé zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu předestřené judikatury Ústavního soudu. Pravosti podpisů agenta albánské policie věnovaly soudy odpovídající pozornost. Potvrdil-li tento agent pravost svých podpisů na daných záznamech, nebyl zde objektivní důvod ke zkoumání jejich pravosti.
Námitku tzv. opomenutých důkazů podle státního zástupce obviněný nijak nekonkretizuje. Není patrné, jaký důkazní návrh má na mysli, k čemu směřoval a jakou formou vady má být řízení zatíženo (tj. jde o důkaz zcela opomenutý, důkaz neprovedený, přičemž jeho neprovedení nebylo adekvátně odůvodněno, důkaz provedený, ale opomenutý při hodnocení skutkového stavu). Důkazním návrhům obhajoby se přitom soudy podle státního zástupce náležitě věnovaly, jak vyplývá zejména z rozsudku odvolacího soudu (str. 16).
K dovolání K. T. státní zástupce konstatoval, že obviněný obecně namítá vadu spočívající v „nesprávném zahájení trestního stíhání“ a má za to, že se jedná o hmotněprávní posouzení. Tomu však státní zástupce nemůže přisvědčit, neboť je zřejmé, že jde o námitku ryze procesní povahy, což se týká i dalších námitek konkretizovaných pod jednotlivými body dovolání. Námitka údajného rozporu postupu orgánů činných v trestním řízení s mezinárodní smlouvou o spolupráci s Albánskou republikou je do té míry kusá, že se k ní ani nelze blíže vyjádřit. Pouze zcela obecně státní zástupce uvádí, že na daný postup spočívající v použití agenta se daná smlouva vůbec nevztahuje, neboť sama ve svém čl. 1 odst. 5 stanoví, že „Spolupráce podle této dohody nezahrnuje poskytování právní pomoci ve věcech trestních, která náleží do působnosti justičních orgánů.“ Tato námitka se tak s postupem v dané věci obsahově zcela míjí.
Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje s námitkou obviněného, že ve věci nebylo vydáno povolení k předstíranému převodu. Jde opět o námitku pouze procesní povahy, k níž se již přiléhavě vyjádřil i vrchní soud (str. 17-18 rozsudku). Zcela správně přitom poukázal na to, že povolení k činnosti agenta v sobě zahrnuje i povolení k předstíranému převodu, přičemž opačný názor, který prosazuje obviněný, nemá oporu ani v jím uváděném ustanovení §437 tr. ř. (ve znění účinném v době provádění tohoto úkonu).
Námitka policejní provokace je podle státního zástupce rovněž pouze procesního charakteru. Praxe Nejvyššího soudu však připouští průlom do skutkových zjištění na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případech zjištění takové vady, jejímž důsledkem je porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Pokud jde o případy nasazení agenta a využití předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že ve věci jde o nepovolenou ingerenci státní moci. V tomto směru státní zástupce odkazuje na podrobné zpracování judikatorních hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012. Z tohoto rozhodnutí lze v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu, jenž zároveň aplikuje východiska Evropského soudu pro lidská práva, dovodit hlediska pro posuzování operativních pátracích prostředků obdobného druhu. Dle názoru státního zástupce těmto hlediskům soudní rozhodnutí zcela odpovídají, přičemž lze vyzdvihnout zejména velmi přesvědčivé odůvodnění soudu nalézacího (str. 54-55 rozsudku). Touto argumentací se pak zabýval též odvolací vrchní soud, který rovněž prvky reprobované policejní provokace v daném případě neshledal (str. 19-20 rozsudku). Soudy se tak uvedenou námitkou obviněného v předchozím řízení již s náležitou mírou pozornosti zabývaly, přičemž s ohledem na jejich skutková zjištění možnost existence policejní provokace spolehlivě vyloučily. Dospěly k závěru, že policie disponovala relevantními poznatky o páchání trestné činnosti obviněnými, přičemž nasazení policejního agenta bylo až reakcí na tato zjištění. Také při prvním kontaktu agenta s obviněnými vzešla prvotní iniciativa k obchodu s omamnými látkami od obviněných. Byli to rovněž obvinění, kdo určoval objem dodávek drogy, a tedy i rozsah jimi páchané trestné činnosti. Nebylo tak ani zjištěno, že by se policie podílela na vyšším rozsahu páchání trestné činnosti, aby tak u obviněných způsobila vyšší míru trestnosti jejich jednání. Vytýká-li v této souvislosti obviněný T. postup státní zástupkyně, která ve věci opakovaně povolovala odklad zahájení trestního stíhání, je ze skutkových zjištění soudů patrné, že šlo o legitimní postup s cílem odhalit prověřovanou trestnou činnost v plném rozsahu, nikoli o účelovou snahu vyprovokovat čím dál závažnější trestnou činnost. Pokud jde o roli policejního agenta ..., opět zde obviněný pouze polemizuje s obsahem jeho výpovědi. Tento svědek přesvědčivě a srozumitelně vysvětlil, za jakých okolností byl s nabídkou drogy osloven, a jak docházelo k postupnému navyšování nabízeného množství kokainu. Ze skutkových zjištění soudů pak nelze dovodit, že by se tento svědek přímo sám podílel na jednání obviněných v tom smyslu, aby je jakkoli přesvědčoval ke spáchání trestného činu, či je vybízel k většímu rozsahu dodávek apod. Za zneužití přátelských vazeb ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak nelze považovat samotnou skutečnost, že policejní agent byl stejné etnické příslušnosti, jako většina obviněných, neboť to je naopak předpokladem efektivního působení policejního agenta. Mezi obviněnými a agentem se přitom zjevně nevyvinuly do té míry osobní vazby, aby to mohlo činnost agenta jakkoli zpochybnit. V této souvislosti lze poukázat na to, že policejní agent byl na území České republiky vždy v souvislosti s konkrétními obchody a nad rámec takového „obchodního“ vztahu s obviněnými žádné kontakty neudržoval a obvinění to ostatně ani netvrdí. Soudy tak dle názoru státního zástupce dostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkou obviněného, že byl k trestnému činu vyprovokován policií a zároveň vyloučily relevantní pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03).
K námitce údajně nesprávného výslechu policejního agenta v režimu utajovaného svědka a výhrad k pravosti podpisů agenta na zpracovaných záznamech o jeho činnosti státní zástupce odkázal na to, co již uvedl k dovolání obviněného I. Pokud nadto obviněný poukazuje na jazyk takových záznamů, opět jde o otázku, jíž se soudy zabývaly, přičemž v postupu policejního agenta ani jeho řídících pracovníků pochybení neshledaly.
Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupce nepovažuje ani námitku ve vztahu ke znaleckému zkoumání zajištěných drog. Jde opět o námitku, jíž se zabývaly soudy obou stupňů, přičemž ji neshledaly důvodnou, a tento svůj závěr zcela přiléhavě vysvětlily. Tato námitka pak nemůže mít vzhledem k celkovému zajištěnému množství kokainu ani žádný vliv na právní posouzení jednání obviněných jakožto jednání ve velkém rozsahu. Obviněný se tak pouze pokouší vytvářet dojem podstatného rozporu na základě konfrontace jednotlivých množstevních údajů, třebaže byl takový rozpor soudy shledán jako pouze zdánlivý.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Veškeré námitky předestřené obviněnými v jejich mimořádných opravných prostředcích směřují proti procesnímu postupu orgánů činných v přípravném řízení, soudu prvního stupně při dokazování, resp. při hodnocení důkazů, případně proti postupu odvolacího soudu při výkonu jeho přezkumné pravomoci. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vyvodily své skutkové závěry, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Porušení práva na spravedlivý proces způsobené tzv. extrémním rozporem mezi ve věci provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními či jiným způsobem Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal. Téměř všechny námitky představují pouze opakování dosavadní obhajoby, přičemž soudy se s nimi již podrobně a důkladně vypořádaly.
Jedinou nově uplatněnou námitkou je názor obviněného T., že nasazení agenta, příslušníka albánské policie, je v rozporu s Dohodou mezi vládou České republiky a radou ministrů Albánské republiky o spolupráci v boji proti trestné činnosti ze dne 27. 4. 2009 (č. 119/2009 Sb.m.s.), neboť zde není upraveno. Tato námitka však postrádá logiku. Daná mezinárodní smlouva obsahuje pouze demonstrativní výčet forem spolupráce (čl. 2: „zejména“) obou smluvních stran při prevenci a odhalování trestných činů a při zjišťování pachatelů s důrazem na boj proti organizovanému zločinu.
Pokud pak jde o další námitky obviněných týkající se činnosti agenta, s těmi se soudy podrobně vypořádaly. Otázkou policejní provokace se zabýval soud prvního stupně na str. 54-55 a odvolací soud na str. 21 svého rozsudku. Za podstatnou z hlediska námitek obviněných Nejvyšší soud považuje skutečnost, že soudy dospěly ke zcela jiným skutkovým závěrům týkajícím se činnosti agenta, než jaké prezentují obvinění, a tyto své závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Vystupování agenta, jak je soudy měly za prokázané, přitom zcela odpovídá nárokům, které klade relevantní judikatura. Obvinění tedy ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Soudy se zabývaly i otázkou, nakolik byly opodstatněné opakované nákupy drog, přičemž správně dospěly k závěru, že šlo o legitimní snahu odhalit rozsah páchané trestné činnosti a osoby na ní se podílející. Nelze souhlasit ani s názorem obviněných, že výpověď agenta je v jejich případě jediným usvědčujícím důkazem.
Stejně tak se soudy vypořádaly i s dalšími námitkami, odvolací soud např. poukázal na to, že údajně chybějící záznamy o činnosti agenta v anglickém jazyce se ve spise nacházejí. Námitka obviněného T., že §158e odst. 5 tr. ř. se na činnost zahraničního agenta nevztahuje, protože §437 tr. ř. ve znění do 31. 12. 2013 je ve vztahu k němu lex specialis, sotva může obstát, neboť toto ustanovení na §158e tr. ř. odkazuje a vlastní úpravu neobsahuje (řeší pouze otázku místní příslušnosti vrchního soudu a vrchního státního zastupitelství). Odvolací soud také doplnil dokazovaní k otázce množství zajištěných drog, objasnil, jakým způsobem probíhá znalecké zkoumání, a vyvrátil argumentaci obviněného T. Nejvyšší soud k tomu dodává, že navíc není zřejmé, jaký vliv by měla mít tato poněkud bizarní námitka naznačující, že v Kriminalistickém ústavu v Praze někdo krade, na posouzení viny obviněného. V dalších podrobnostech má Nejvyšší soud za to, že lze zcela odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Opakování v nich uvedené argumentace totiž považuje za nadbytečné. Stejně tak se lze ztotožnit s tím, co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění A. I. a K. T. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Jejich dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu