ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1860.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1860/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněného Celního úřadu pro Plzeňský kraj se sídlem v Plzni, Antonína Uxy č. 945/11, identifikační číslo osoby 71214011, proti povinnému M. K. , zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, pro 1.728.795,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 E 120/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2014, č. j. 10 Co 220/2014-176, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2014, č. j. 10 Co 220/2014-176, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněného Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 26. října 2009, č. j. 8 E 120/2009-12, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 2010, č. j. 15 Co 54/2010-92, podle „vykonatelného“ rozhodnutí celních orgánů Spolkové republiky Německo, a to rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden ze dne 19. května 1999, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.718.015,20 Kč, a „vykonatelného“ rozhodnutí Celního řadu Plzeň ze dne 7. března 2006, č. j. 4249/06-213, pro doplatek ve výši 10.780,49 Kč, nařídil výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinného na nemovitých věcech, a to podílu o velikosti 3/5 k celku pozemku parcelní číslo St. 66/1, o výměře 1661 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, a stavby, stojící na pozemku parcelní číslo 66/1, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-jih, pro obec P., katastrální území S. u. P., na listu vlastnictví č. 114; povinnému uložil zaplatit oprávněnému náklady výkonu rozhodnutí, které v budoucnosti vzniknou a které budou soudem určeny, přičemž nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady.
Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 22. prosince 2011, č. j. 8 E 120/2009-130, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s tímto rozhodnutím. Uvedl, že pohledávka je „celním úřadem Plzeň“ vymáhána na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 191/2004 Sb.“). V souladu s ustanovením §2 odst. 7 zmíněného zákona se při uskutečňování mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávek postupuje podle zákona, kterým se upravuje správa daní, kterým v době zahájení řízení je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Tento zákon v ustanovení §70 odst. 1 a 2 obsahuje vlastní úpravu promlčecích lhůt, podle které se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, v němž se tento nedoplatek stal splatným. Byl-li proveden úkon, směřující k vybrání, zajištění či vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a po uplynutí kalendářního roku, v němž byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, počíná běžet nová promlčecí lhůta. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900, bylo vydáno dne 19. května 1999 a splatnost v něm byla stanovena na 7. prosince 1999, šestiletá promlčecí lhůta podle českého práva počala běžet dne 1. ledna 2000 a skončila, resp. měla skončit dne 31. prosince 2005. Výzvou Celního úřadu v Plzni ze dne 17. června 2005, č. j. 8572/05-213, však byl povinný vyzván k uhrazení nedoplatku v náhradní lhůtě, čímž od následujícího roku (tj. ode dne 1. ledna 2006) počala běžet nová promlčecí lhůta, která skončila nejdříve dne 31. prosince 2011. Řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno již dne 21. října 2009, tzn. ještě v průběhu promlčecí lhůty. K promlčení tudíž nedošlo.
K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 10 Co 388/2012-140, usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. prosince 2011, č. j. 8 E 120/2009-130, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že soud prvního stupně neuvažoval v intencích ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb. a vyslovil závazný názor, podle kterého se v dalším řízení soud prvního stupně má znovu zabývat zásadami vyplývajícími ze „směrnice Rady 2010/24/EÚ ze dne 16. března 2010“ a dále obsahem celního kodexu Spolkové republiky Německo a zákonem o správě daní a poplatků tohoto státu, resp. předpisy vztahujícími se ke správě daní a poplatků Spolkové republiky Německo.
Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 27. května 2014, č. j. 8 E 120/2009-162, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, nyní exekuce (srov. čl. II bod 2 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), vedené u soudní exekutorky JUDr. Ivany Kozákové, Exekutorský úřad Třebíč. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyžádal si prostřednictvím civilního odboru Ministerstva spravedlnosti České republiky celní kodex Spolkové republiky Německo a zákon o správě daní a poplatků tohoto státu. S ohledem na soukromoprávní charakter posuzované věci mu však vyžadovaná cizí právní úprava nebyla poskytnuta a bylo mu sděleno, aby podal u cizozemského (německého) orgánu, v tomto případě prostřednictvím Generálního ředitelství cel České republiky, přímou žádost ke sdělení informací relevantních pro vydání soudního rozhodnutí. K dotazu soudu, „k jakému datu případně byla pohledávka vymáhaná na základě exekučního titulu Hlavního celního úřadu Weiden, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900 ze dne 19. 5. 1999“ v rámci tohoto exekučního řízení promlčena, mu bylo děleno, že na základě provedených úkonů, které přerušují běh lhůty pro placení daně, běží lhůta pro placení daně znovu a nově se promlčuje až k datu 31. prosince 2018.
K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. září 2014, č. j. 10 Co 220/2014-176, usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. května 2014, č. j. 8 E 120/2009-162, potvrdil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně respektoval „pokyn“ odvolacího soudu, jenž byl obsažen v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu a ověřil prostřednictvím mezinárodního odboru ministerstva spravedlnosti, že se cizozemská právní úprava českým soudům neposkytuje, protože se zde jedná o věc soukromoprávního charakteru, a prostřednictvím příslušného orgánu realizoval žádost o sdělení informací významných pro rozhodnutí soudu. Z odpovědi německého celního orgánu vyplývá, že k promlčení vymáhané pohledávky doposud nedošlo. K otázce aktivní legitimace oprávněného k vymáhání předmětné pohledávky odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 3678/2011, vydané v téže věci dovolacím soudem.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že otázku možného promlčení práva vymáhat pohledávku orgánu Spolkové republiky Německo odvolací soud posoudil nesprávně, když se spokojil s „pouhým“ sdělením dožadujícího orgánu, podle kterého k promlčení doposud nedošlo, aniž by se otázkou promlčení po právní stránce sám zabýval. Nesprávně odvolací soud posoudil i otázku aktivní legitimace Celního úřadu Plzeň k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). V daném případě nejsou vymáhány peněžení prostředky či majetek státu (České republiky) ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění účinném do 30. června 2011, nýbrž finanční prostředky Spolkové republiky Německo s tím, že Česká republika tyto vymáhá v zastoupení, tj. pouze na základě mezinárodní pomoci. Věcná (aktivní) legitimace náleží tolik České republice, případně Generálnímu ředitelství cel, nikoliv však konkrétnímu Celnímu úřadu Plzeň, resp. Celnímu úřadu pro Plzeňský kraj. Navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. září 2014, č. j. 10 Co 220/2014-174, změnil tak, že se výkon rozhodnutí, resp. nyní exekuce zastavuje a oprávněný je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce, in eventum, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. července 2015, č. j. 26 Cdo 1125/2015-187, dovolání povinného zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedl, že v daném případě jde o posouzení promlčecí lhůty práva na vymáhání pohledávky v exekučním řízení v intencích zákona č. 191/2004 Sb., který stanovuje vlastní způsob zjišťování mezinárodní výměny informací, na podkladě kterého odvolací soud postupoval správně, pokud vycházel ze sdělení příslušného orgánu dožadujícího státu o tom, že podmínky pro výkon rozhodnutí (exekuci) jsou v daném případě splněny. Ve vztahu k další námitce povinného o nedostatku aktivní věcné legitimace celního úřadu v řízení o výkon rozhodnutí (v exekuci) dovodil, že dovolání povinného není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, když odkázal například na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 3354/2008.
Ústavní soud nálezem ze dne 28. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2228/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015, č. j. 26 Cdo 1125/2015-187, zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele (v posuzované věci povinného, respektive dovolatele) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Dospěl k závěru, že důvodnost námitky promlčení práva na vymáhání pohledávky nelze posoudit toliko na základě prostého sdělení jedné ze stran exekučního řízení, neboť tímto promlčení de facto nebylo posuzováno podle cizího (zde německého) celního, eventuálně daňového práva, jak to vyžaduje ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. Pokud jde o námitku dovolatele týkající se nedostatku aktivní věcné legitimace celního úřadu, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo vady relevantní z pohledu ústavnosti.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanský soudní řád) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [o posouzení promlčecí lhůty práva na vymáhání pohledávky na základě zákona č. 191/2004 Sb. v exekučním řízení], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nejvyšší soud v posuzované věcí vychází ze směrnice Rady 76/308/EHS o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES (do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 191/2004 Sb.) – dále jen „směrnice Rady 76/308/EHS“, kterou lze aplikovat i v případě, že české správní orgány poskytují pomoc při vymáhání exekučního titulu vydaného správními orgány členského státu Evropské unie v době před 1. května 2004 (tj. přede dnem přistoupení České republiky k Evropské unii).
Podle ustanovení §5 odst. 2 písm. c) zákona č. 191/2004 Sb. vymáhání pohledávky ministerstvo provede, obsahuje-li žádost o vymáhání údaje o právní moci exekučního titulu a o lhůtách, ve kterých se promlčuje nebo zaniká právo na vymáhání pohledávky.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě příslušného orgánu, se ode dne obdržení úplné žádosti o vymáhání považuje bez dalšího za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v České republice.
Podle ustanovení §6 odst. 4 téhož zákona se lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat, se řídí právem státu, jehož příslušný orgán o vymáhání pohledávky požádal (zde orgán Spolkové republiky Německo). Úkony ovlivňující běh lhůty, v níž lze pohledávku vymáhat, se považují za vykonané i tehdy, pokud byly provedeny ministerstvem, případně správcem daně. Obdobně v souladu s ustanovením čl. 15 směrnice Rady 76/308/EHS otázky týkající se promlčecích lhůt se řídí výlučně právními předpisy platnými v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán. Úkony související s vymáháním pohledávky provedené dožádaným orgánem v souladu se žádostí o pomoc, které by v případě, že by byly provedeny dožadujícím orgánem, stavěly nebo přerušovaly promlčecí dobu podle právních předpisů platných v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, se pro otázky tohoto účinku považují za provedené v uvedeném státě.
Směrnici Rady 76/308/EHS aktuálně nahradila směrnice Rady 2010/24/EÚ, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen „směrnice Rady 2010/24/EÚ“), do českého právního řádu implementovaná zákonem č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, účinným ode dne 1. ledna 2012. Podle čl. 19 odst. 3 této „nové“ směrnice se dožadující orgán a dožádaný orgán vzájemně informují o případných úkonech, které přerušují, stavějí nebo prodlužují promlčecí lhůtu pohledávky, pro kterou byla požadována opatření k jejímu vymáhání nebo předběžná opatření, nebo které mohou mít tento účinek. Účelem vzájemné výměny informací je snaha zajistit, aby v dožádaném státě nebyla vymáhána pohledávka po uplynutí promlčecí lhůty. Pokud by uplynula lhůta pro vymáhání pohledávky v dožadujícím státě, je tento povinen o této skutečnosti dožádaný stát informovat. Z uvedeného vyplývá, že dožádaný stát ex officio nemá zjišťovat a ověřovat, zda podle práva dožadujícího státu již došlo k promlčení práva na vymáhání určité pohledávky, to ovšem neznamená, že by soud rozhodující o návrhu na zastavení exekuce nebyl oprávněn ověřovat promlčení práva na vymáhání určité pohledávky podle relevantní právní úpravy k námitce některého z účastníků exekučního řízení. Otázka promlčení pohledávky přiznané exekučním titulem sice nepatří mezi předpoklady nařízení exekuce, je však důvodem k jejímu zastavení podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srovnej například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 2806/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 4453/2009 apod.). Z povahy věci proto může být uplatněna právě nejdříve v rámci exekučního řízení. Stane-li se tak, je na místě, aby se jí příslušný orgán dožádaného státu zabýval.
Právní teorie i soudní praxe jsou zajedno v tom, že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura novit curia“. Byť zákon tuto zásadu výslovně uvažuje jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne, že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu §129 o. s. ř. apod. Soud rovněž může požádat o součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013).
V posuzované věci byl původně výkon rozhodnutí (nyní exekuce) nařízen na základě „vykonatelného“ rozhodnutí celních orgánů Spolkové republiky Německo, a to rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden ze dne 19. května 1999, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900. Při posouzení otázky promlčení práva na vymáhání shora vymezené pohledávky exekuční soud nejprve vycházel z žádosti o mezinárodní pomoc, z níž vyplývá, že k promlčení práva mělo původně dojít ke dni 31. prosince 2009, a následně ze sdělení Hlavního celního úřadu v Hannoveru ze dne 8. května 2013 vydaného k žádosti Generálního ředitelství cel, podle kterého vzhledem k provedeným úkonům, přerušujícím běh lhůty pro placení daně, promlčecí lhůta běží znovu a končí až dnem 31. prosince 2018. V obou dvou případech exekuční soud vycházel toliko ze sdělení příslušného orgánu dožadujícího státu o tom, že podmínky pro výkon rozhodnutí (exekuci) byly splněny. Exekuční soud však v rozporu především s ustanovením §6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb. sám nezjišťoval skutečný obsah relevantního právního předpisu, jímž se promlčení práva na vymáhání pohledávky v exekučním řízení řídí a nezabýval se ani rozhodnými skutečnostmi pro posouzení běhu takové lhůty. S ohledem na výše zmíněné proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval nesprávně a je nezbytné, aby se v dalším řízení zabýval otázkou promlčení práva na vymáhání pohledávky tak, jak je shora nastíněno.
Jestliže odvolací soud své rozhodnutí založil současně na dvou na sobě nezávislých a dovolatelem napadených právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich by obstát nemusel, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li důvod druhý. Jestliže tedy vyřešení otázky promlčecí lhůty práva na vymáhání pohledávky na základě zákona č. 191/2004 Sb. v exekučním řízení je v neprospěch dovolatele tzn., že odvolací soud ji rozhodl správně, pak to, že v otázce druhé [o nedostatku aktivní věcné legitimace celního úřadu v řízení o výkon rozhodnutí (v exekuci)] dovolání povinného není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 3354/2008, a zde citovaná rozhodnutí] a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, nemůže být významné pro výsledek dovolacího řízení, a není proto nutné, aby se touto otázkou Nejvyšší soud dále zabýval.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je co do posuzované otázky týkající se promlčecí lhůty práva na vymáhání pohledávky na základě zákona č. 191/2004 Sb. v exekučním řízení nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu, v němž tento soud posoudí otázku promlčení práva na vymáhání pohledávky na podkladě relevantní právní úpravy dožadujícího státu.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu