ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2014.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2014/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Bibby Financial Services, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky č. 118/505, identifikační číslo osoby 253 200 513, proti povinným ad 1) JET COMPANY s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 307/64, identifikační číslo osoby 256 42 944, ad 2) A. N., P. , za účasti manželky povinného ad 2) S. N. , P., zastoupeným JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Zátiší č. 520/23, pro 1 138 620,80 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitých věcí, vedené u soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové, Exekutorský úřad v Břeclavi pod sp. zn. 160 EX 4161/14, o dovolání povinného ad 2) a nájemkyně prodávané nemovité věci T. S. , H., proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 30. 1. 2017, č. j. 51 Co 39/2017-151, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného ad 2) a nájemkyně proti usnesení Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 30. 1. 2017, č. j. 51 Co 39/2017-151, jímž bylo k odvolání povinného ad 2) a nájemkyně potvrzeno usnesení soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové, Exekutorský úřad v Břeclavi, ze dne 5. 5. 2016, č. j. 160 EX 4161/14-90, ve znění doplňujícího usnesení téhož exekutorského úřadu ze dne 19. 12. 2016, č. j. 160 EX 4161/14-144, o zániku nájemního práva T. S. váznoucím na prodávaných nemovitých věcech, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále „o. s. ř.“ (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatelé v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevymezily důvod dovolání (uvedení právního posouzení věci, které pokládají za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř), a rovněž neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud k tomu v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyslovil názor, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Za tohoto stavu dovolání dovolatelů trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Tvrdí-li dovolatelé, že přípustnost dovolání je dána tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a přitom pouze odkázali na odůvodnění napadeného rozhodnutí, nevymezili tím žádný ze způsobilých předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v této otázce odvolatelé nespecifikovali, a to alespoň v rovině závěrů (úvah) z judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tvrzení dovolatelů, že soudní exekutorka rozhodla o zániku nájemního práva dovolatelky formou doplňujícího usnesení a řízení zatížila procesní vadou, která sice dle odvolacího soudu nemohla způsobit věcnou nesprávnost jejího rozhodnutí, tu však mohla způsobit okolnost, že soudní exekutorka nesprávně vyšla z toho, že výzva ze dne 31. 10. 2016 adresovaná nájemkyni ji byla doručena, což popřeli, pak námitky směřují částečně k vadě odvolacího řízení, kterou se dovolací soud z důvodu nepřípustnosti dovolání nemůže zabývat (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), částečně napadá otázku skutkových zjištění odvolacího soudu, na které důvod založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle insolventního rejstříku Městský soud v Praze s účinky od 23. 11. 2015 zahájil ve vztahu k povinné ad 1) insolvenční řízení a usnesením ze dne 14. 9. 2016, č. j. MSPH 77 INS 29089/2015-B-11, rozhodl o prohlášení konkurzu na její majetek. Ustanovení §140e zákona č. 182/2006 Sb., insolventního zákona, ve znění pozdějších předpisů, však nebrání dovolacímu soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání povinného ad 2) a nájemkyně proti napadenému usnesení odvolacího soudu odmítnout (rozhodnout napadeným usnesením tudíž mohl i odvolací soud).
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nemůže být dovolateli uplatněný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§243 písm. a) o. s. ř.) důvodný, o čemž dovolací soud zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2017
JUDr. Zbyňek Poledna
předseda senátu