ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2348.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2348/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného JUDr. K. J. , advokáta se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3a, identifikační číslo osoby 43335829, proti povinnému V. B. , M. P., zastoupenému Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 139/57, za účasti manželky povinného M. B. , M. P., zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 139/57, pro 111 370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 53 EXE 894/2015, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 Co 421/2016-125, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 28. 7. 2016, č. j. 53 EXE 894/2015-113, zastavil exekuci (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.). Dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka uvedená v §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, tedy nebylo prokázáno, že na oprávněného bylo převedeno právo z exekučního titulu, neboť v dohodě o postoupení pohledávky, kterou oprávněný předložil, byly ověřeny pouze podpisy účastníků.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že exekuční návrh podal jiný subjekt než ten, který byl v exekučních titulech označen jako oprávněná osoba z vymáhané pohledávky, a k prokázání přechodu práva z exekučního titulu předložil pouze neověřenou smlouvu o postoupení pohledávky. Protože přechod práva nebyl současně s podáním exekučního návrhu prokázán kvalifikovaným způsobem předepsaným v §36 odst. 4 exekučního řádu, měl soud poskytnout oprávněnému potřebné poučení (§254 odst. 3 o. s. ř.) a vyzvat jej, aby tuto svou procesní povinnost dodatečně splnil (teprve poté, pokud by oprávněný ani v dodatečné lhůtě přechod práva neprokázal, může soud rozhodnout o zamítnutí exekučního návrhu, případně o zastavení exekuce). Soud prvního stupně však takto nepostupoval a pověřil soudního exekutora vedením exekuce. Až v souvislosti s podáním návrhu na zastavení exekuce soud správně přistoupil k odstranění tohoto věcného nedostatku exekučního návrhu. Zákonným požadavkům uvedeným v §36 odst. 4 exekučního řádu přitom vyhovuje ověření podpisů nejen podle §74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ale též podle §4 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady. Oprávněný k opakované výzvě soudu předložil smlouvu o postoupení pohledávky, na které byly podpisy stran zákonným způsobem ověřeny obecním úřadem, tím odpadl nedostatek bránící vedení exekuce, a nebyl tak dán důvod pro její zastavení. Protože se soud prvního stupně nezabýval důvody pro zastavení exekuce, které povinný a jeho manželka namítali, včetně obsahu smlouvy o postoupení pohledávky, odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinný a jeho manželka dovoláním. Namítají, že exekuční návrh neobsahuje žádnou zmínku ani návrh důkazu o přechodu či převodu práva přiznaného exekučním titulem na osobu navrhující, a je proto zatížen vadou, kterou v průběhu exekučního řízení již nelze odstranit. Domnívají se, že v exekučním řízení nelze vyzývat navrhovatele k doplnění, aby, má-li snad nějaký právní důvod k uplatňování práva jiné osoby z jejího exekučního titulu, tento důvod tvrdil a k takovému případnému tvrzení předložil potřebné důkazy. Exekuční návrh hovořil o oprávněném z rozsudku soudů obou stupňů, zatímco o navrhovateli jen jako o určeném platebním místě a v textu návrhu se netvrdí existence postoupení pohledávky oprávněného z exekučního titulu na jeho tehdejšího právního zástupce, ačkoli je to dle §256 o. s. ř. podmínka, která musí být jak tvrzena, tak i úředně ověřena. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že jeho aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky, kterou soudu doložil. Soud prvního stupně správně vyzval oprávněného k doplnění tvrzení a důkazů o přechodu práva na náhradu nákladů řízení a oprávněný převod práva dostatečně tvrdil a prokázal. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud opakovaně v rámci své rozhodovací praxe zdůraznil, že vymezení účastníků exekučního řízení v §36 odst. 1 exekučního řádu je založeno na procesním základě, tedy oprávněným je ten, kdo podal exekuční návrh, resp. ten, kdo se v něm jako oprávněný označil, povinným je ten, proti komu oprávněný exekuční návrh směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, proti níž má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena. Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou aktivní legitimaci oprávněného a věcnou pasivní legitimaci povinného. Jejím zdrojem je v první řadě samotný exekuční titul. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z exekučního titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je exekučním titulem uložena povinnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2716/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 604/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 366/2014).
Podle §36 odst. 3 exekučního řádu ve prospěch jiného, než kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešlo či bylo převedeno právo z tohoto exekučního titulu. Podle §36 odst. 4 exekučního řádu lze přechod či převod práva prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu
Průkaz přechodu či převodu práva tedy musí být učiněn kvalifikovaným způsobem spolu s exekučním návrhem. Nesplní-li oprávněný svou procesní povinnost doložit přechod či převod práva z exekučního titulu způsobem uvedeným v §36 odst. 4 exekučního řádu, nejde o vadu (neúplnost) návrhu, ale o věcný nedostatek, o němž je soud povinen oprávněného poučit (§254 odst. 3 o. s. ř.) a vyzvat jej k jeho odstranění dodatečně v přiměřené lhůtě, kterou mu určí. Neprokázání přechodu či převodu práva (tedy aktivní věcné legitimace oprávněného) má za následek zamítnutí exekučního návrhu; je-li již přesto exekuce vedena, je to důvodem pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 178/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012).
Nejvyšší soud rovněž mnohokrát vyložil, že je-li převod práva prokazován smlouvou o postoupení pohledávky (tedy soukromou listinou), pak požadavku na její ověření státním orgánem či notářem vyhovuje ověření (legalizace) podpisů na smlouvě notářem podle notářského řádu, případně obecním (či jiným) úřadem podle zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), do 28. 2. 2006 na základě zákona č. 41/1993 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 383/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2285/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1842/2011).
Z obsahu spisu vyplývá, že oprávněný podal exekuční návrh, v němž sebe označil jako oprávněného, proto není pochyb o tom, že z procesního hlediska je účastníkem předmětného exekučního řízení (oprávněným). K exekučnímu návrhu přiložil exekuční tituly, které zněly ve prospěch jiné osoby než oprávněného, a dále smlouvu o postoupení pohledávky k prokázání převodu práva z exekučního titulu na svou osobu; podpisy na dotčené smlouvě přitom nebyly ověřeny státním orgánem či notářem. Okresní soud v Kladně přesto pověřil soudního exekutora vedením exekuce. Až poté, kdy povinný navrhl zastavení exekuce, poučil soud oprávněného, že převod práva lze prokázat pouze listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem či notářem, a vyzval jej k odstranění tohoto nedostatku. Oprávněný následně předložil soudu smlouvu o postoupení pohledávky obsahující ověřovací doložky o legalizaci podpisů s otiskem úředního razítka Obecního úřadu Žihle.
Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil, že soud prvního stupně postupoval správně, když po zjištění nedostatečného doložení aktivní legitimace vyzval oprávněného k předložení zákonem požadovaného průkazu převodu exekvované pohledávky, a dále odvolací soud rovněž souladně s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že k prokázání takového převodu postačuje ve smyslu §36 odst. 4 exekučního řádu, jsou-li podpisy na soukromé listině ověřeny obecním úřadem.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 6. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu