ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2389.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2389/2017-170
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce Ing. J. S. , O., zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova č. 9, proti žalované České republice – Okresnímu soudu Praha – východ se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1044/20, identifikační číslo osoby 000 24 571, o vydání akcií, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 21 C 280/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 29 Co 348/2016-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 29 Co 348/2016-131, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. 7. 2016, č. j. 21 C 280/2009-99, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu žalobce proti žalované na vydání listinných akcií emitovaných společností Vítkovice Holding a. s. blíže specifikovaných v žalobním petitu. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že s ohledem na právní závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 1629/2013-937, v řízení o úschově, D. B. (složitel a v exekučním řízení povinný) neměl a ani nemohl mít pochybnosti o osobě věřitele. Důvod pro složení peněz do soudní úschovy dán nebyl, a proto nenastaly složením akcií do soudní úschovy soluční účinky. Žalobce (oprávněný v exekučním řízení) nemá v tomto řízení věcnou aktivní legitimaci k podání poddlužnické žaloby. Žalobce právo na vydání akcií vůči žalované může uplatnit pouze v řízení o úschově, vedeném u Okresního soudu pro Prahu - východ (zde žalované) pod sp. zn. 25 Sd 2/2008.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 změnil tak, že žalované uložil povinnost vydat žalobci předmětné akcie, které žalovaná přijala do své úschovy usnesením ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 25 Sd 2/2008, neboť složením akcií do úschovy soudu soluční účinky v souladu s hmotným právem nenastaly a žalovaná vydat akcie žalobci odmítá. Při existenci pohledávky složitele D. B. vůči žalované je žalovaná poddlužníkem složitele (povinného). Žalobci svědčí věcná aktivní legitimace k tomu, aby se vlastním jménem domohl uspokojení plnění z exekučního titulu přímo po poddlužníku.
Rozsudek odvolacího soudu toliko do výroku I. napadla dovoláním žalovaná. Namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 755/2012, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dosud dovolacím soudem neřešené otázce, zda „oprávněný, který vede exekuční řízení proti povinnému, v rámci něhož byl vydán exekuční příkaz k odebrání věci, se může domáhat v exekuci (podle ustanovení §346 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.), po poddlužníku povinného vydání věci, která je složena do úschovy soudu“, kterou odvolací soud nevyřešil správně. Pro posouzení nároku na vydání věci dlužníkem povinného je podstatná povaha právního vztahu mezi povinným a jeho dlužníkem. Dlužníkem povinného ve smyslu ustanovení §346 o. s. ř. se rozumí osoba, která od dlužníka převzala věc svým právním jednáním či má věc u sebe bez právního důvodu. Žalovaná (soud prvního stupně) však nepřevzala předmětné akcie na základě smluvního jednání se složitelem, ani je nemá u sebe bez právního důvodu, ale na základě autoritativního rozhodnutí vydaného v rámci řízení o úschově podle §185d a následujících o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, není proto třetí osobou podle ustanovení §346 o. s. ř. Úkojné právo žalobce proti žalované nemohlo vzniknout. Pokud se žalobce domáhá vydání akcií, může tak činit výlučně v rámci probíhajícího řízení o úschově anebo v řízení o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nikoli cestou výkonu rozhodnutí či poddlužnickou žalobou. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2159/2007. Takto musí postupovat i oprávněný, který vede exekuční řízení proti povinnému, jenž věc do úschovy soudu složil. Jiný postup by byl nepřípustným obcházením zásad stanovených pro řízení o úschovách. Odvolací soud však k takovému řešení nedospěl.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce a navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí. V rozhodnutí nelze opomenout, že žalobce je vlastníkem předmětných akcií, které mu složitel-povinný dobrovolně vydat odmítl, a proto se jejich vydání (poté, co k této povinnosti byl složitel zavázán vykonatelným exekučním titulem) domáhal v exekučním řízení po žalované, do jejíž soudní úschovy je složitel uložil. Složením do soudní úschovy se složitel chtěl vyhnout splnění exekučního titulu a zmařit případnou exekuci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 1629/2016-937, vyplývá, že pan B. nesložil akcie do úschovy soudu v souladu se zákonem a měl je namísto toho vydat žalobci. Žalovaná usnesením ze dne 15. 2. 2016, č. j. 25 Sd 2/2008-603, rozhodla, že postup podle řízení o úschovách nemá své místo, a předmět úschovy je třeba vrátit zpět složiteli, neshledal-li soud důvod mít předmět úschovy nadále u sebe. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 24 Co 328/2016-636. Proto nelze nyní v dovolání argumentovat tím, že pouze v řízení o úschově lze vyřešit vydání akcií, jestliže sama žalovaná v řízení o úschově podle ustanovení upravujících toto řízení nepostupovala. Žalobce má právo, aby mu soud vydal akcie, a to z titulu nároku vlastníka vindikujícího svou věc nebo jako oprávněnému z poddlužnické žaloby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen "o. s. ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném 7. 9. 2009 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující) vyřešení právní otázky, zda je žalovaná v postavení dlužníka povinného v exekučním řízení, a zda tudíž může být v dané věci vůči ní podána poddlužnická žaloba podle §315 odst. 1 ve spojení s §320 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky byly již dříve dovolacím soudem vyřešeny, a že odvolací soud se odklonil od výsledku přijatého dovolacím soudem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, řízení netrpí.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudí věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ v souzené věci jde.
Podle ustanovení §312 odst. 1 a 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012 – srov. čl. II, bod 1, Přechodná ustanovení zákona č. 396/2012) výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v §299 o. s. ř. lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného do výše pohledávky oprávněného a jejího příslušenství, pro něž byl nařízen.
Podle ustanovení §315 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 25. 2. 2013), nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle §314a odst. 2 o. s. ř., popřípadě podle §314c odst. 1 a 3 o. s. ř., může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.
Podle ustanovení §320 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012 - srov. čl. II, bod 1, Přechodná ustanovení zákona č. 396/2012), lze výkon rozhodnutí nařídit postižením jiného práva než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku uvedeného v §299 o. s. ř., jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. Na tento výkon rozhodnutí se použijí přiměřeně ustanovení §312 odst. 3, §313 až 316, není-li stanoveno jinak. Spočívá-li právo povinného ve vydání nebo dodání movitých věcí, odevzdají se tyto věci vždy soudu; vydání a dodání věcí vymůže způsobem uvedeným v §315 odst. 1 vykonavatel. Soud pak postupuje obdobně podle ustanovení §326b a §328 až 334a .
Podle §345 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vydal nebo dodal oprávněnému věc, postará se soud o výkon rozhodnutí tím, že dá odebrat věc se vším, co k ní patří, povinnému a odevzdá ji oprávněnému.
Podle §346 o. s. ř., má-li věc, kterou je třeba povinnému odebrat, u sebe někdo jiný, vyzve jej soud, aby ji oprávněnému vydal. Nebude-li věc vydána dobrovolně, použije se na návrh oprávněného přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky.
V posuzované věci byly usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2008, č. j. 25 Sd 2/2008-34, přijaty do soudní úschovy od složitele D. B. předmětné akcie. Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. Rsp 864/07 (dále jen „exekuční titul“), byl D. B. zavázán k povinnosti vydat předmětné akcie žalobci. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 19 Co 495/2008-29, byla podle exekučního titulu nařízena exekuce k návrhu žalobce (oprávněného) vůči složiteli (povinnému), jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň – město. Soudní exekutor vydal exekuční příkaz dne 19. 2. 2009, č. j. 108 EX 00985/09-006, o provedení exekuce přikázáním jiného práva – nároku na vydání věcí, které má povinný vůči žalované, coby poddlužníku (soudu prvního stupně) z titulu přijetí akcií do úschovy. Žalovaná předmětné akcie soudnímu exekutorovi nevydala. Poté žalobce v tomto řízení uplatnil vůči žalované poddlužnickou žalobu o vydání předmětných akcií žalobou ze dne 7. 9. 2009. V průběhu řízení o poddlužnické žalobě bylo vydáno Okresním soudem Praha – východ (žalovanou) usnesení ze dne 15. 2. 2016, č. j. 25 Sd 2/2008-603, o zamítnutí žádosti žalobce o vydání předmětných akcií a zároveň bylo rozhodnuto o vydání předmětných akcií D. B. (složiteli), v reakci na právní závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 7. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 1629/2013-937, že povinnost složitele z exekučního titulu složením předmětných akcií do soudní úschovy splněna nebyla.
Jak již bylo předestřeno, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 755/2012, a v usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2533/2016, vyslovil právní závěr, že přijal-li soud plnění do soudní úschovy na základě svého autoritativního rozhodnutí, zůstává soud až do pravomocného rozhodnutí o vydání úschovy v pozici schovatele. Soud se nestává přijetím plnění do úschovy dlužníkem složitele, event. jeho poddlužníkem. Dlužníkem schovatele či příjemce se soud stává nejdříve okamžikem, kdy je pravomocně rozhodnuto o vydání úschovy určité osobě (schovateli či příjemci). V mezidobí má věřitel příjemce, který uplatňuje na předmět úschovy své právo, pouze právo žádat o vydání předmětu úschovy postupem podle ustanovení §185d odst. 3 o. s. ř., event. podle §185e o. s. ř. ve znění účinném do 19. 7. 2009. Prostřednictvím poddlužnické žaloby, resp. postupem podle ustanovení §312 a násl. o. s. ř., tj. provedením výkonu rozhodnutí/exekuce přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky povinného, event. postupem podle ustanovení §320 o. s. ř., tj. provedením výkonu rozhodnutí/exekuce přikázáním jiných majetkových práv, se proto věřitel příjemce může úspěšně domáhat uspokojení své pohledávky za schovatelem (jakožto poddlužníkem) až za situace, kdy bude najisto postaveno, komu je schovatel povinen úschovu vydat, tedy, že skutečně vystupuje v pozici dlužníka schovatele či příjemce, resp. poddlužníka věřitele schovatele či příjemce. Do té doby je shora uvedený postup podle ustanovení §312 a násl. o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“) a obdobně podle §320 o. s. ř. stejně jako podání poddlužnické žaloby předčasné. Připuštěním možnosti domáhat se uspokojení pohledávky mimo řízení o úschovu by došlo k nepřípustnému obcházení tohoto řízení na úkor samotného příjemce a případně i dalších přihlašovatelů.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud při posouzení otázky věcné pasivní legitimace žalované v řízení o poddlužnické žalobě učinil závěr o její existenci předčasně a tudíž neúplně, neboť vyšel pouze z toho, že žalovaná má předmětné akcie ve své úschově, že k soluci prostřednictvím úschovy nedošlo, a přitom se nezabýval a právně nehodnotil závěrečnou fázi řízení o úschově tak, jak vyšla v průběhu odvolacího řízení najevo, aby měl najisto postaveno, zda schovateli vznikla povinnost, založená pravomocným rozhodnutím, předmět úschovy vydat a komu. Je totiž třeba vypořádat se s existencí usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 2. 2016, č. j. 25 Sd 2/2008-603, o zamítnutí žádosti žalobce o vydání předmětných akcií a o vydání předmětných akcií D. B. (složiteli), jakož i s námitkou odvolatele, že toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 24 Co 328/2016-636. Přitom nelze vyloučit, že ke dni vydání dovoláním napadeného rozhodnutí předmět úschovy byl mimo dispozici žalované, což by mělo svůj význam pro závěr o její věcné pasivní legitimaci.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky v záhlaví uvedený rozsudek pro jeho nesprávnost zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu