ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3916.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3916/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné T. C. , R. u P., zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 88/9, proti povinnému Bytovému podniku v Praze 5, státnímu podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 1301/24, identifikační číslo osoby 00063606, zastoupenému Mgr. Jakubem Zumanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 1761/2015, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. 72 Co 1/2017-65, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2016, č. j. 14 EXE 1761/2015-37 [jímž byla předmětná exekuce zastavena (výrok I.), a kterým bylo dále rozhodnuto, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náklady řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.) a že oprávněná je povinna zaplatit JUDr. Lukáši Jíchovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Přerov, náklady exekuce, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení (výrok III.)] tak, že se předmětná exekuce nezastavuje. Vzhledem k tomu, že podstata vlastnického práva spočívá v souboru dílčích oprávnění vlastníka a promlčitelné tak nemůže být žádné z nich, neboť zákon výslovně stanoví, že promlčení nepodléhá vlastnické právo jako celek, dospěl odvolací soud k závěru, že právo vlastníka pozemku na odstranění stavby na tomto pozemku neoprávněně zřízené taktéž nemůže podléhat promlčení (právě povinnost k odstranění stavby byla uložena nyní exekuovaným exekučním titulem, jímž je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 1997, č. j. 16 C 146/94-69, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, č. j. 12 Co 30/98-87), a to ani v případě, kdy již bylo pravomocně přiznáno soudním rozhodnutím. Na nepromlčitelnosti žádné ze složek vlastnického práva totiž nemůže nic změnit skutečnost, že se vlastník s úspěchem dovolal ochrany svého vlastnického práva u orgánu soudní moci. V opačném případě by se totiž vlastníci, kteří se domáhali svého práva u soudu, dostali do méně výhodného postavení než ti, kteří k tomuto kroku nepřistoupili. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že oprávněná je v dané věci aktivně věcně legitimována i přesto, že je pouze podílovým spoluvlastníkem předmětných pozemků, neboť ochranu svého vlastnického práva k příslušnému podílu může uplatňovat každý ze spoluvlastníků samostatně, tedy bez nutnosti souhlasu ostatních spoluvlastníků k takovému právnímu postupu, když ohledně svých spoluvlastnických podílů ke společné věci mají jednotliví spoluvlastníci vůči třetím osobám postavení jak vlastník výhradní. Není přitom rozhodné, zda se dotčený spoluvlastník dovolává ochrany vlastnického práva návrhem na zahájení řízení nalézacího nebo návrhem na zahájení řízení exekučního v případě, že se třetí osoba pravomocnému rozhodnutí dobrovolně nepodřídí.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež má za přípustné, neboť „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/200, namítá, že právo na odstranění stavby se v daném případě dle jeho stanoviska promlčuje, neboť se jedná o právo, o němž bylo rozhodnuto formou konstitutivního rozhodnutí. Úvaha odvolacího soudu, že s ohledem na odvozenost od práva vlastnického jde o právo nepodléhající promlčení, je dle povinného stanoviskem nesprávným. Dále povinný uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil procesní otázku ve věci dostatku aktivní legitimace oprávněné, když ta je pouze jedním ze spoluvlastníků předmětných pozemků. Účinky rozhodnutí ve věci však zajisté budou působit rovněž na všechny ostatní spoluvlastníky dotčených pozemků, kterým nebyla dána možnost jakkoli se zapojit do řízení, ačkoli mělo být zajištěno, aby mohli vykonávat svá procesní práva, popřípadě plnit své procesní povinnosti. Ve věci proto nemělo být s ohledem na procesní neúčast ostatních spoluvlastníků řízení vedeno a soudy rozhodováno. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání povinného uvedla, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí žádnou vadou netrpí a dovolání není přípustné, „neboť neobsahuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která by nebyla dovolacím soudem řešena“. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítnul a přiznal ji náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
K otázce, zda právo (v této věci právo na odstranění neoprávněné stavby vyplývající z ustanovení §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), které bylo přiznáno soudním rozhodnutím, podléhá promlčení či nikoliv, když jde o právo, které má svůj základ v právu vlastnickém, se Nejvyšší soud již vyjádřil např. v usneseních ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1424/2007, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 224/2011, ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2906/2008, ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4731/2007 či ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 166/2014 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3704/15). V dané věci má základ uplatněného nároku oprávněné původ ve vlastnickém (spoluvlastnickém) právu, které se jako celek nepromlčuje (viz ustanovení §100 odst. 2 obč. zák.) a proto lze s ohledem na výše uvedenou judikaturu uzavřít, že ani právo oprávněné domáhat se výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost odstranit stavbu (jež je jedním z výkonů nepromlčitelného vlastnického práva) promlčení nepodléhá. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, rovněž se v něm uvádí, že právo vlastníka pozemku žádat soud o rozhodnutí o neoprávněné stavbě podle §135c obč. zák. se nepromlčuje. Nad rámec tohoto závěru se pouze doplňuje, že pro případ, že soud podle ustanovení §135c obč. zák. uspořádá poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby jinak, než odstraněním původně neoprávněné stavby, zejména zřízením věcného břemene zatěžujícího pozemek, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě, za náhradu (ustanovení §135c odst. 3 obč. zák.), taková případně přiznaná peněžitá náhrada podléhá promlčení, protože již nejde o nárok z vlastnického práva, ale o peněžitý nárok.
K námitce dovolatele o nedostatku aktivní legitimace oprávněné lze uvést, že se k této otázce Nejvyšší soud vyjádřil již např. v rozsudku ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 9, str. 288 , ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015, a dále v usnesení ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2496/2006, či ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3185/2014, ze kterých vyplývá, že právo domáhat se soudní ochrany vůči třetím osobám při neoprávněném zásahu do vlastnického práva, přísluší každému ze spoluvlastníků samostatně.
Jelikož usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, postupoval dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu