ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.224.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 224/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 4/5, proti žalované H. H. , bytem v B., zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 23b, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 3/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2010, č. j. 19 Co 450/2009-147, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. září 2009, č. j. 108 C 3/2008-128, vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalované vyklidit a vyklizený předat žalobci „byt č. 3 v nájemním domě na ulici V., sestávající ze tří pokojů a kuchyně, I. kategorie“ , uložená rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 1985, sp. zn. 14 C 226/85, který nabyl právní moci dne 15. listopadu 1985, není vázána na zajištění náhradního ubytování, ani náhradního bytu (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. srpna 2010, č. j. 19 Co 450/2009-147, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé I. ve (správném) znění, že určení se vztahuje k „bytu č. 3 v nájemním domě v B., sestávajícímu ze tří pokojů a kuchyně, I. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 1985, č. j. 14 C 226/85-8, který nabyl právní moci dne 15. listopadu 1985, byla žalované
a jejímu manželovi P. H. (dále též jen „manžel žalované“) v souvislosti se zrušením jejich užívacího práva k předmětnému (služebnímu) bytu (tehdy bytu trvale určenému pro ubytování pracovníků organizace) uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat Podniku bytového hospodářství ONV Brno II (právnímu předchůdci žalobce) do patnácti dnů ode dne, kdy jim bude pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného národního výboru přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Dále zjistil, že žalovaná a její manžel požádali dne 26. listopadu 1985 u tehdejšího Odboru bytového hospodářství ONV Brno II o přidělení náhradního bytu, že dne 30. června 1993 uzavřeli manžel žalované jako nájemce a Správa nemovitostí města Brna, s. p., jako pronajímatel smlouvu o nájmu bytu, o velikosti 4+1, ve 3. poschodí domu, na ulici S. v B. (dále jen „byt na ulici S.“) na dobu neurčitou, že manžel žalované se v prosinci 1993 z předmětného bytu odstěhoval, že od té doby ho užívá pouze žalovaná a že žalovaná a její manžel mají ve společném jmění manželů dům č. p. 246 v obci P. (dále jen „dům v P.“), který nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 27. října 2004. Vzal rovněž za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že obecně závaznou vyhláškou č. 20/2001 (Statutem města Brna), ve znění vyhlášky č. 4/2008, dům svěřil městské části B. – B. a že podle uvedené vyhlášky náleží do samostatné působnosti městských částí statutárního města Brna mimo jiné i zastupování města v řízeních před soudy,
jež se týkají vyklizení bytů v domech v majetku města svěřených městským částem.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován domáhat se požadovaného určení bez zřetele k tomu, že dům svěřil městské části B. – B. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že svěření předmětného domu uvedené městské části nezbavuje žalobce coby jeho vlastníka oprávnění nakládat s domem a uplatňovat práva k němu před soudy; navíc městské části statutárního města Brna nemají právní subjektivitu a tedy ani (procesní) způsobilost být účastníkem řízení. Konstatoval, že v daném případě jde o posouzení, zda v důsledku později změněných poměrů je namístě odepřít žalované bytovou náhradu, která jí byla přisouzena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 1985, č. j.
14 C 226/85-8. Uzavřel, že má-li žalovaná se svým manželem ve společném jmění manželů dům v P., nemůže již oprávněně trvat na tom, aby jí žalobce zajistil bytovou náhradu přisouzenou citovaným rozsudkem. Proto potvrdil (v tam uvedeném správném znění) vyhovující rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především namítla, že byl-li předmětný dům v majetku žalobce svěřen Statutem města Brna městské části B., pak podání žaloby v této věci přímo statutárním městem Brnem je úkonem v rozporu s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vyjádřila rovněž přesvědčení, že po zajištění bytové náhrady se nelze domáhat určovací žalobou změny podmínek pro vyklizení bytu, neboť tyto podmínky byly splněny. V této souvislosti uvedla, že vyslovil-li žalobce souhlas s uzavřením nájemní smlouvy k bytu ve S. ulici a Správa nemovitostí města Brna, s. p., nájemní smlouvu s jejím manželem dne 30. června 1993 uzavřela, byla (i) jí přisouzená bytová náhrada zajištěna; žalobce se proto již nemůže úspěšně domáhat změny podmínek pro vyklizení předmětného bytu. Dodala, že za této situace by odepření přisouzené bytové náhrady navíc založilo pro žalobce novou desetiletou promlčecí lhůtu pro výkon rozhodnutí vyklizením bytu, která podle jejího názoru v daném případě marně uplynula v roce 2003. Dále namítla, že podle ustálené judikatury účastníky řízení o určovací žalobě musí být všechny osoby, jichž se předmětný vztah týká. V této souvislosti zdůraznila, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 1985, č. j. 14 C 226/85-8, byla povinnost k vyklizení bytu uložena nejen jí, ale i jejímu manželovi; v daném řízení je však žalována pouze ona, přestože vyhovění požadovanému určení mění podmínky pro vyklizení bytu určené jim oběma. Podle jejího mínění je pak v tomto ohledu nerozhodné, že její manžel
se již z předmětného bytu odstěhoval, neboť v řízení o odepření přisouzené bytové náhrady nejde o samotné vyklizení bytu, nýbrž o určení podmínek pro jeho vyklizení. Měla také za to, že „nynější postup žalobce … je projevem libovůle a je v rozporu s dobrými mravy“ (§3 odst. 1 obč. zák.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom
podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka v dovolání především namítla, že byl-li předmětný dům v majetku žalobce svěřen Statutem města Brna městské části Brno – Bystrc, pak podání žaloby
v této věci přímo statutárním městem Brnem je úkonem v rozporu s §39 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že zásadně právně významná nemůže být takto nastolená otázka, tj. otázka, zda podání žaloby v souzené věci je úkonem v rozporu s §39 obč. zák. V soudní praxi, od níž se odvolací soud v daném případě neodchýlil, totiž není žádných pochyb o tom, že ustanovení o neplatnosti právních úkonů nelze aplikovat na procesní úkony účastníků řízení. Návrh na zahájení řízení (§79 o.s.ř.) je procesní (a nikoli hmotněprávní) úkon účastníka adresovaný soudu (i když není vyloučeno, aby řádný procesní úkon účastníka obsahoval popřípadě i úkon hmotněprávní), a proto použití §35 odst. 2 a §37 odst. 1 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu (a stejně tak §39 obč. zák. o neplatnosti /hmotně/právního úkonu) na žalobu nepřichází v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 732/2001, uveřejněné
pod C 1619 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 4. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 575/2008).
V dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních závěrů přijatých odvolacím soudem; neexistující právní závěry nelze přezkoumávat. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud nezabýval otázkou, zda dovolatelce byla zajištěna bytová náhrada přisouzená rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 1985, č. j. 14 C 226/85-8.
Za této situace nemůže být zásadně právně významná otázka, zda se určovací žalobou lze domáhat změny podmínek pro vyklizení bytu i po zajištění přisouzené bytové náhrady. Lze jen dodat, že otázku, zda je pro povinného zajištěn takový náhradní byt, který je určen v pravomocném soudním rozhodnutí, jež je podkladem pro soudní výkon rozhodnutí, posuzuje soud při rozhodování o tom, zda bude nařízeno provedení soudního výkonu rozhodnutí (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. 5 Co 31/94, uveřejněné pod č. 71 v sešitě č. 8 z roku 1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby odvolací soud učinil závěr, že (i) dovolatelce byla přisouzená bytová náhrada zajištěna, neobstála by její úvaha, že odepření přisouzené bytové náhrady by v takovém případě založilo pro žalobce novou desetiletou promlčecí lhůtu pro výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Nelze totiž přehlédnout, že v usnesení ze dne 28. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 1424/2007, uveřejněném pod C 5007 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že právo oprávněného (vlastníka) domáhat se výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení bytu, se nepromlčuje, neboť základ vymáhaného nároku (práva na vyklizení bytu) má původ ve vlastnickém právu, které podle §100 odst. 2 věty první obč. zák. promlčení nepodléhá.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněné na straně 429 v sešitě č 8 z roku 1999 časopisu Právní rozhledy, z 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněné na straně 266 v sešitě č. 9 z roku 2000 časopisu Soudní rozhledy, a z 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněné pod C 2956 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu) se ustálila v názoru, že určovací žalobu nelze zamítnout s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Citované ustanovení nadto nelze aplikovat na vydávání konstitutivních rozhodnutí soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2002, sp. zn.
26 Cdo 2858/2000, uveřejněný pod C 1415 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom rozhodnutí, kterým soud určí, že (v důsledku změny poměrů) není vyklizovací povinnost žalovaného vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, má konstitutivní účinky – jeho právní mocí se mění obsah právního poměru mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným na straně druhé, vymezený (dříve vydaným) pravomocným soudním rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné pod C 195 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jestliže tedy odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil (konstitutivní) rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení, že vyklizovací povinnost dovolatelky není (v důsledku později změněných poměrů) vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady, nelze za zásadně právně významnou pokládat ani otázku, zda „nynější postup žalobce … je projevem libovůle a je v rozporu s dobrými mravy“ .
Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na právním názoru, že má-li dovolatelka se svým manželem ve společném jmění manželů dům v P., nemůže (v důsledku později změněných poměrů) oprávněně trvat na tom, aby jí žalobce zajistil bytovou náhradu přisouzenou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 1985, č. j. 14 C 226/85-8. Bylo-li z tohoto důvodu žalobě vyhověno, spočívají rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž na právním názoru (byť nikoli výslovném), podle něhož určení, že povinnost k vyklizení služebního bytu uložená pravomocným soudním rozhodnutím oběma manželům není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady, se lze úspěšně domáhat i proti jen jednomu z vyklizovaných manželů. Správnost tohoto právního názoru dovolatelka v dovolání zpochybnila námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.), že účastníky řízení o určovací žalobě musí být všechny osoby, jichž se předmětný vztah týká. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda může být vyhověno žalobě na určení, že povinnost k vyklizení služebního bytu uložená manželům pravomocným rozhodnutím soudu není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady, neúčastní-li se řízení o tomto určení oba vyklizovaní manželé; uvedená otázka totiž dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. (kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád) pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. lednem 1992), jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec. Citované ustanovení tedy zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech (a tudíž i v projednávané věci) náhradní byt.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. září 2000, sp. zn.
26 Cdo 1138/99, uveřejněném pod č. 141 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 716/2000), zaujal právní názor, že v řízení o žalobě, opírající se o ustanovení čl. III bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb., jde o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením (ve spojení s pravomocným soudním rozsudkem vydaným do 31. prosince 1991), obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy účinné od 1. ledna 1992. Nejvyšší soud dále dovodil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněného pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), že i když i v tomto případě je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.), nemusí být určení jiného charakteru bytové náhrady jen výrazem později změněných poměrů.
Právní vztah, který je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi žalobcem,
resp. jeho právním předchůdcem, na straně jedné a dovolatelkou a jejím manželem na straně druhé založen pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 1985, č. j. 14 C 226/85-8, jímž byla dovolatelce a jejímu manželovi v souvislosti se zrušením užívacího práva k bytu uložena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn náhradní byt (ve smyslu čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb.). Dovolatelka
a její manžel tedy měli podle citovaného rozsudku (jehož výrok je ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný pro účastníky i pro všechny orgány) povinnost byt vyklidit až po zajištění tam uvedené bytové náhrady.
Právo na bytovou náhradu je upraveno v hmotném právu – v občanském zákoníku, a to v rámci ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl.), především však v ustanovení §712, které též stanoví zásadu, že pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu (§712 odst. 6 obč. zák.).
Při úvaze o bytové náhradě však nelze v posuzovaném případě ztratit ze zřetele, že ve vztahu ke služebnímu bytu jako bytu trvale určenému pro ubytování pracovníků organizace nemohlo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku ve znění účinném
do 31. prosince 1991 vzniknout právo společného užívání bytu více osobám, a to ani pokud šlo o manžele (srov. §182 ve spojení s §172 odst. 1 a §175 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“). Okolnost, že byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace byl přidělen oběma manželům (jako tomu bylo v posuzovaném případě),
v tomto směru neměla žádný význam, byť nepochybně nemohla zůstat bez vlivu na charakter jejich právního vztahu k tomuto bytu. Tehdejší soudní praxe i právní teorie (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 66, a jako III/1965, Sborník Nejvyššího soudu ČSSR „Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím“, SEVT, Praha 1974, str. 468 a str. 472, rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, pod pořadovým číslem 14, str. 149, dále Občanský zákoník – Komentář, díl I., Praha, Panorama 1987, str. 637, 638, Holub., M.: Byty a právo, 2. vydání Praha, Panorama 1988, str. 125, 126) v naznačených souvislostech zastávala názor, že v případě, kdy byl byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace přidělen oběma manželům – pracovníkům organizace, vzniklo oběma samostatné právo užívat byt (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 716/2002, uveřejněné pod č. 109 v sešitě č. 7 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Není však žádných pochyb o tom, že v řízení o zrušení práva užívat byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, který byl přidělen oběma manželům jako pracovníkům organizace (§184 písm. a/ obč. zák. před novelou), se vyklizovací povinnost obou manželů, kteří přestali vykonávat práce pro organizaci, vázala na jednu bytovou náhradu.
Dlouhodobě ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že „jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování“ (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněné pod č. 8 v sešitě č. 2 – 3 z roku 1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 79 v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/). K uvedenému právnímu názoru se přihlásil i Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení z 10. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1372/99,
a v rozsudcích z 27. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1330/98, z 13. května 2005, sp. zn.
26 Cdo 503/2004, z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 337/2005, z 26. dubna 2006, sp. zn.
26 Cdo 2716/2005, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4109/2008.
V poměrech projednávané věci se uvedené teze prosadí následovně. Byl-li předmětný byt jako byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace přidělen dovolatelce
i jejímu manželovi jako pracovníkům organizace, vzniklo každému z nich samostatné právo užívat byt. V souvislosti se zrušením práva užívat byt oběma manželům byla
pak jejich vyklizovací povinnost podmíněna zajištěním jedné bytové náhrady (náhradního bytu ve smyslu čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb.). Jestliže se manžel dovolatelky dobrovolně z bytu vystěhoval, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemohlo tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty
k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude zajištěn náhradní byt ve smyslu čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. V této situaci se řízení o žalobě na určení, že povinnost vyklidit byt uložená manželům pravomocným rozhodnutím soudu není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady, správně na straně žalované účastnila pouze dovolatelka (a nikoli současně její manžel). Z toho zároveň vyplývá, že přisouzenou bytovou náhradu lze v tomto případě odepřít jen dovolatelce, neboť již jen jí dosud svědčí. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu