ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4453.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4453/2017-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné L. E. , D. zastoupené Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti povinnému O. Ch. , P., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 481/12, pro 69 587,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 121/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017, č. j. 62 Co 224/2015-263, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017, č. j. 62 Co 224/2015-263, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel v první řadě pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), jeho odkaz na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 3510/2014, není přiléhavý. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. soudu umožňuje, aby sám vymezil podmínky, za jejichž existence může přijmout závěr o odmítnutí soudní ochrany výkonu práva vznést kompenzační námitku. Dále Nejvyšší soud uvedl, že odepřít soudní ochranu tomuto právu lze např. tehdy, jestliže by byl uvedený institut zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k jiným okolnostem či poměrům účastníků by vedl k nepřiměřeným důsledkům. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak je v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu