ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4455.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4455/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 39, proti žalovanému C. H. , zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2828/151, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 76/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 70 Co 182/2016-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 70 Co 182/2016-70, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze zpět k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 17 C 76/2015-44, zamítl žalobu o vyloučení majetku – nemovitých věcí – z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Janou Tvrdkovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 095 EXE 8/15/P, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Obvodní soud uzavřel, že lze postihnout exekucí majetek spadající do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů (dále též „SJM“), pro dluh bývalé manželky žalobce – povinné.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též odvolací soud) v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl. Z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Janou Tvrdkovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 095 Ex 8/15/P, proti povinným M. S., M. S. a A. L., vyloučil ideální 1/2 pozemku parc. č. 618/8, ideální 1/2 pozemku parc. č. 618/9, ideální 1/2 pozemku parc. č. 619/23 a ideální 1/2 pozemku parc. č. 619/29, jakož i celou rozestavěnou budovu, která je součástí tohoto pozemku, to vše zapsané na listu vlastnictví č. 83 pro k. ú. S. H.; ideální 1/8 pozemku parc. č. 619/1 a ideální 1/8 pozemku parc. č. 619/3 , vše zapsané na listu vlastnictví č. 388 pro k. ú. S. H., vedené Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ, v rozsahu, v jakém budou tyto nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví žalobce pravomocným rozhodnutím soudu ve věci vypořádání společného jmění žalobce a A. L. Uzavřel, že ze žádného právního předpisu nevyplývá možnost, aby dluh, který na sebe přijal po rozvodu manželství jeden z bývalých manželů (v tomto případě A. L., která po rozvodu manželství s žalobcem přistoupila dne 2. 12. 2013 k dluhu M. S. a M. S. vůči věřiteli C. H., jak vyplývá z notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Martinem Foukalem dne 2. 12. 2013 pod sp. zn. N 66/2013, NZ 565/2013 ), mohl být uspokojen z majetku bývalého manžela - žalobce, který ve vztahu k tomuto závazku nemá žádnou odpovědnost. Uvedl dále, že řízení o vypořádání SJM bylo přerušeno, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Proto rozhodl o vyloučení nemovitých věcí z exekuce v tom rozsahu, v jakém budou v řízení o vypořádání SJM přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. Aby totiž exekuce mohla byla úspěšná, „musí být najisto postaveno, co je výlučným majetkem A. L., ve vztahu, němuž je možno vést exekuci pro její výlučný dluh“.
Žalovaný v dovolání namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání dovozoval z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný uvedl, že zákonná fikce vypořádání společného jmění manželů nenastala a nastat nemohla, když ještě před uplynutím zákonné tříleté doby bylo zahájeno soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů, které je v současné době přerušeno. Nemovité věci, jichž se žaloba týká, náleží sice do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů žalobce a povinné. Žalovaný je proto oprávněn domáhat se vymožení pohledávky za povinnou v rámci exekuce z celého jejího majetku, byť nezpochybňuje, že vymáhaná pohledávka „nenáleží“ do společného jmění manželů. Dovolatel namítal, že právní závěry odvolacího soudu nemají oporu v zákoně a rovněž odporují stávající judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2530/2007, rozsudku ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 18/2008, usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3473/2008. Žalovaný je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k nezákonnému zkrácení jeho práv jakožto věřitele, neboť ve vztahu k jeho pohledávce neexistuje žádná zákonná výjimka, která by bránila uspokojení jeho pohledávky z celého majetku povinné. Společné jmění manželů je přitom bezpodílovým spoluvlastnictvím, z žádného právního předpisu tedy nevyplývá, že na žalobce připadá právě 1/2 předmětných nemovitostí, byť se jedná o zákonnou zásadu při vypořádání společného jmění manželů. Chybná právní konstrukce napadeného usnesení odvolacího soudu se pak projevuje především ve znění odstavce I výroku napadeného rozhodnutí, který je dle žalovaného nevykonatelný a neodpovídá zákonným požadavkům na formální náležitosti soudních rozhodnutí. Výrok napadeného rozhodnutí je podmíněný, navíc podmínkou, která nikdy nemusí nastat. Další obtíže vyvolává skutečnost, že řízení o vypořádání jmění manželů žalobce a A. L. je přerušeno do doby skončení exekuce. Dovolatel navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel chybně, případně účelově nesprávně, vykládá jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje, která se však bez výjimky týkají jiného právního stavu, než je posuzován v projednávané věci. Odkazuje totiž na rozhodnutí týkající se výkladu možnosti výkonu rozhodnutí na nevypořádaném majetku bývalých manželů spadajících do společného jmění manželů za situace, kdy dluh vznikl za trvání manželství. Stejně pak nesprávně dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká výkonu rozhodnutí na majetek bývalých manželů, jenž byl již mezi těmito vypořádán, nicméně opětovně pro závazek, který vznikl za trvání manželství, nikoli po zániku manželství, jak je tomu v souzené věci. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II., bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 a článek II., bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb.) - dále „o. s. ř.“ -, bez ústního jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení (prvé) právní otázky [zda lze vyhovět žalobě o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí či exekuce, který je identifikován toliko rozsahem, v jakém bude majetkové právo přikázáno do výlučného vlastnictví žalobce až pravomocným rozhodnutím soudu v dosud neskončeném řízení o vypořádání SJM žalobce a jeho bývalé manželky], která dosud nebyla v judikatuře dovolacím soudem řešena. Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud za splnění předpokladu přípustnosti dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu i to, zda odvolací soud respektoval judikaturu dovolacího soudu, při řešení druhé otázky, zda k uspokojení pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, nelze použít majetek nacházející se v bezpodílovém spoluvlastnictví bývalých manželů nebo ve společném jmění bývalých manželů bez zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě předtím, než bylo rozvodem zaniklé majetkové společenství manželů vypořádáno. Dovolání je přípustné.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. [obdobně §68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Prvá právní otázka, která je pro rozhodnutí o vylučovací (excindační) žalobě určující, spočívá na výkladu pojmu „právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí“, který odborná literatura (viz JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 826) i judikatura Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, a ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009), vyložila tak, že jde o právo, které jeho nositele opravňuje požadovat po každém, aby do něho neoprávněně nezasahoval. Jde především o vlastnické právo a s ním spojené právo vlastníka domáhat se, aby do jeho práva nebylo neoprávněně zasahováno ani při provedení výkonu rozhodnutí. Vlastníku věci tak zákon dává nástroj k tomu, aby zabránil tomu, aby jeho věc (právo nebo jiná majetková hodnota), přestože byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí či exekucí, byla použita ke splnění vymáhané povinnosti povinného. To je určující i pro vlastní znění rozsudečného návrhu (petitu), v němž musí být předmět vlastnického práva požívající zákonné ochrany ke dni zahájení řízení o vylučovací žalobě nezaměnitelně a určitě identifikován. Odvolacím soudem formulovaný rozsudečný výrok (petit) tomuto požadavku neodpovídá, váže-li odvolací soud účinky svého rozhodnutí na výsledek řízení o vypořádání zaniklého společného jmění žalobce a jeho bývalé manželky – povinné, které bylo u Okresního soudu v Mladé Boleslavi zahájeno dne 17. 12. 2013 a je vedeno pod sp. zn. 15 C 378/2013. Identifikace vlastnického práva žalobce k věcem, jež jsou předmětem žaloby o vyloučení věci z exekuce, je totiž primárně závislá na výsledku sporu o vypořádání SJM. Výtka odvolacího soudu poukazující na nesprávný stav řízení o vypořádání SJM je zcela namístě, nicméně nemůže vést k postupu, který zvolil odvolací soud.
Pro druhou právní otázku je rozhodující, že již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 177/2009), přijal a odůvodnil závěr, že k uspokojení pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, nelze použít majetek nacházející se v bezpodílovém spoluvlastnictví bývalých manželů nebo ve společném jmění bývalých manželů bez zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě předtím, než bylo rozvodem zaniklé majetkové společenství manželů vypořádáno (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4643/2014, proti němuž směřující ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 654/2015, odmítnuta, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 586/2005).
Závěr odvolacího soudu je v souladu s uvedenou judikaturou od které nemá Nejvyšší soud důvod se odklánět ani v souzené věci. Přitom je nutno podotknout, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou žalovaný odkazuje, se na projednávanou věc nevztahuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu obstát nemůže a nelze jej mít za správný; Nejvyšší soud jej proto zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243g odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu