ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4726.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4726/2017-519
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a JUDr. Ivany Kudrnové v právní věci žalobkyně SUN EU s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 10, Pod Altánem č. 2406/48, identifikační číslo osoby 26124793, zastoupené Mgr. Pavolem Riškem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská č. 156/2, proti žalované I. V. , S. r. N., zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Přílepská č. 514/2, o zaplacení 642 501 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 86/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2017, č. j. 18 Co 336/2016-468, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 213,20 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavola Rišky, advokáta se sídlem v Brně, Jakubská č. 156/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2017, č. j. 18 Co 336/2016-468, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. února 2016, č. j. 46 C 86/2015-255, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. března 2016, č. j. 46 C 86/2015-261, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 117 382 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z čátky 117 382 Kč za dobu od 27. července 2012 do zaplacení, potvrdil, a v zamítavém výroku o věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 458 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 458 000 Kč od 27. července 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž mimo jiné namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, jestliže dospěl k závěru, že exekuce a její účinky (včetně speciálního inhibitoria) postihují celou pohledávku povinného v exekučním řízení a nikoliv jen tu část, která odpovídá výši vymáhané pohledávky oprávněného a jejího příslušenství. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2017, č. j. 18 Co 336/2016-468, změnil tak, že se žaloba o zaplacení 652 501 Kč s příslušenstvím zamítá v plném rozsahu a žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně, náklady odvolacího i dovolacího řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že s dovoláním napadaným rozhodnutím souhlasí, přičemž postoupení pohledávky považuje za neplatné právní jednání, neboť se na něj vztahovalo jak generální, tak speciální inhibitorium. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné pro jeho soulad s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou níže.
V dovolatelkou citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že „v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí má oprávněný právo k přikázané pohledávce povinného vůči jeho dlužníku jen v takovém rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí postižena (oprávněnému přikázána), a že jen v tomto rozsahu ji může vymáhat po dlužníku povinného prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby podle ustanovení §315 o. s. ř. (…) nařízením výkonu rozhodnutí může totiž být pohledávka povinného - vzhledem k tomu, že se tak děje na základě rozhodnutí soudu, jehož výrok musí být přesný a určitý - postižena vždy jen v takovém rozsahu, v jakém byla oprávněnému přikázána, a jen v tomto rozsahu mohou ohledně přikázané pohledávky nastat účinky nařízení výkonu rozhodnutí uvedené v ustanovení §313 odst. 1 a 3 o. s. ř.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004).
Dovolací soud je však toho názoru, že výše uvedené rozhodnutí je na předmětnou věc nepřiléhající, neboť v něm bylo rozhodováno o tom, v jakém rozsahu má oprávněný právo k přikázané pohledávce povinného vůči jeho dlužníku, tzn., v jakém rozsahu ji oprávněný může vymáhat po dlužníku povinného prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby. V posuzované věci je však řešena otázka, zda povinný porušil generální, resp. speciální inhibitorium, když v době trvání tohoto zákazu postoupil pohledávku na žalovanou, kterou odvolací soud vyřešil zcela v souladu s dikcí zákona i s dosavadní judikaturní praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „ex. řád“) po doručení usnesení (od 1. 1. 2013 po doručení vyrozumění) nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon (nyní právní jednání), kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon (nyní právní jednání) se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu (nyní právního jednání), dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu (nyní právního jednání), jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.
Ustanovení §44a odst. 1 ex. řádu definuje tzv. generální inhibitorium, procesní institut založený na zákazu směřujícím vůči povinnému, kterému je pod sankcí relativní neplatnosti jím učiněných právních jednání zakázáno nakládat s veškerým svým majetkem. Jeho smyslem je ze zákona povinnému znemožnit snižovat hodnotu svého majetku, vyvádět z něj věci a práva v průběhu exekuce, a mařit tím její účel. Pro uplatnění generálního inhibitoria není rozhodná výše pohledávky, pro kterou je exekuce vedena, protože směřuje k zachování nejvyšší míry výtěžnosti majetku povinného, a přimět jej, aby dostál své povinnosti uložené mu exekučním titulem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3544/2013).
Tzv. generální inhibitorium je doplněno o institut tzv. speciálního inhibitoria, který spočívá v zákazu povinnému nakládat po dobu trvání exekuce s jednotlivými konkrétně určenými věcmi a právy postiženými exekučními příkazy (§47 odst. 4, §49 odst. 3 ex. řádu), jehož účinky jsou vázány na okamžik doručení exekučního příkazu povinnému. Porušení speciálního inhibitoria je svázáno s absolutní neplatností úkonu, kterým bylo speciální inhibitorium porušeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 64/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 1118/2015). Skutečnost, že v exekuci vymáhaná pohledávka činí toliko částku 5 950 704,40 Kč, resp. 4 450 349,62 Kč, a exekuční příkaz postižením jiné peněžité pohledávky postihuje několikanásobně vyšší pohledávku, než je pohledávka vymáhaná v exekučním řízení, stejně jako než je pohledávka povinným na žalovanou postoupená, je zcela irelevantní, neboť jestliže povinný za trvání účinků generálního, resp. speciálního inhibitoria jednal v rozporu s tímto zákazem, je dané právní jednání (postupní smlouva) neplatné zásadně bez dalšího. Jak správně dovozuje odvolací soud a nesprávně interpretuje žalovaná, inhibitorium a jeho důsledky je totiž kromě jiného nutné posuzovat rovněž s ohledem na celkový stav exekučního řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 2613/2011, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který v posuzované věci svědčí v neprospěch povinného z exekučního řízení a tudíž v neprospěch žalované, když exekuční řízení je proti povinnému vedeno již několik let a doposud byla vymožena jen minimální část pohledávky a to i přesto, že soudní exekutor vydal řadu exekučních příkazů (například postiženým jiných peněžitých pohledávek).
S ohledem na výše uvedené proto v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu