ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4879.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4879/2017-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného M. J. , advokáta se sídlem v Příbrami, Dlouhá č. 141, insolvenčního správce dlužníka V. L., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 58/110, proti povinnému R. P. , zastoupenému JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29, pro 6 971 877,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 5097/2013, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2017, č. j. 54 Co 147/2017-145, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2017, č. j. 54 Co 147/2017-145, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Petrem Jarošem, Exekutorský úřad Chrudim, pod sp. zn. 129 EX 9170/13, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. prosince 2013, č. j. 73 EXE 5097/2013-20, se v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, částečně zastavuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 pověřením ze dne 2. prosince 2013, č. j. 73 EXE 5097/2013-20, pověřil provedením exekuce vedené pro pohledávku oprávněného ve výši 6 971 877,01 Kč s příslušenstvím na základě rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. května 2012, č. j. 6 C 2/2012-197, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2013, č. j. 27 Co 107/2013-326, soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim (dále jen „soudní exekutor“).
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, mimo jiné rozhodl o způsobu provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky a to pohledávky ve výši 411 478 Kč představující náklady řízení incidenčního sporu, kterou má povinný za svým dlužníkem, jímž je oprávněný v postavení insolvečního správce dlužníka V. L. (dále též „dlužník“), na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 11 Cmo 91/2013-463.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 23. února 2017, č. j. 73 EXE 5097/2013-130, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce, jímž se povinný domáhal zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210. Uvedl, že pohledávka vymáhaná v tomto exekučním řízení a pohledávka postižená exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, mají odlišný charakter, když po prohlášení úpadku přešlo dispoziční právo z dlužníka na insolvenčního správce, a proto zde není dána totožnost subjektů v osobách oprávněného a povinného, která by soudnímu exekutorovi znemožňovala postupovat podle §312 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“). Nehledě na to, že podle ustanovení §140 odst. 2 násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku přípustné jen, jestliže zákonem stanovené podmínky pro zápočet byly splněny ještě před rozhodnutím o úpadku, což ale není případ pohledávky vůči povinnému.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. června 2017, č. j. 54 Co 147/2017-145, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2017, č. j. 73 EXE 5097/2013-130, potvrdil. Dospěl k závěru, že v předmětné exekuci je vymáhána pohledávka dlužníka za povinným, k jejímuž vymožení soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, postihl pohledávku povinného za insolvenčním správcem, která jednak vznikla po zahájení exekuce a dále po prohlášení konkurzu a má povahu pohledávky za majetkovou podstatou, tudíž se uspokojuje z majetkové podstaty dlužníka. Vzhledem k tomu, že pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené nelze započíst na pohledávky dlužníka, tzn., že nelze započíst pohledávky, které vůči sobě oprávněný s povinným mají.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním. Kromě jiného namítá, že z ustálené judikatury (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 1968, sp. zn. 6 Co 218/68, uveřejněného pod číslem 10/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002) vyplývá, že exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky lze vést jen tehdy, je-li dlužníkem povinného třetí osoba, tj. osoba odlišná od osoby oprávněného, když v posuzované věci byla exekučním příkazem soudního exekutora přikázána pohledávka za majetkovou podstatou dlužníka přiznaná povinnému vůči insolvenčnímu správci dlužníka (zde oprávněný), která má být uspokojena z majetkové podstaty dlužníka. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že návrhu povinného na částečné zastavení exekuce ve vztahu k exekučnímu příkazu soudního exekutora ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, je vyhověno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávy lze vést i tehdy, je-li exekučním příkazem přikázána pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka přiznanou povinnému vůči oprávněnému, jímž je insolvenční správce dlužníka), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §65 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci přikázáním pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, tzn. ustanovení §312 a násl. o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že jinými peněžitými pohledávkami ve smyslu ustanovení §312 odst. 1 o. s. ř. jsou toliko pohledávky, které má povinný proti třetím osobám, nikoli snad i pohledávky, které má povinný proti oprávněnému (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 1968, sp. zn. 6 Co 218/68, uveřejněné pod číslem 10/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002, uveřejněné pod číslem 59/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3814/2014 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 21/16).
V posuzované věci je v exekučním řízení exekvována pohledávka dlužníka za povinným, kterou za dlužníka vymáhá insolvenční správce dlužníka (zde oprávněný), neboť v souladu s ustanovením §229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), ve spojení s ustanovením §246 odst. 1 IZ, prohlášením konkursu na insolvenčního správce přešlo dispoziční oprávnění k majetkové podstatě. Soudní exekutor pověřený provedením shora uvedené exekuce exekučním příkazem ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, konkrétně pohledávky představující náklady řízení incidenčního sporu, kterou má povinný za svým dlužníkem, jímž je oprávněný v postavení insolvečního správce dlužníka.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 7. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2446/2017, dovodil, že tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§40 odst. 1 IZ), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§40 odst. 2 IZ). Z podstaty věci vyplývá, že jestliže insolvenční správce v incidenčních sporech, event. v dalších sporech, kterých se účastní na místo dlužníka, jedná „na účet dlužníka“, nároky k jejichž (s)plnění byl v těchto sporech zavázán „jako insolvenční správce dlužníka,“ nemohou (nesmějí) být uspokojovány (exekučně vymáhány) z osobního majetku insolvenčního správce, což ovšem neplatí o nárocích, které z incidenčního či jiného sporu vyplynou přímo pro insolvenčního správce. I v incidenčním sporu či v jiném sporu, kterého se insolvenční správce účastní místo dlužníka totiž může být vydáno též rozhodnutí, které má sankční povahu (postihuje osoby, které v řízení vystupují za účastníka řízení, aniž by takový postih měl jít k tíži účastníka řízení), například pořádková pokuta podle ustanovení §53 o. s. ř., nebo náklady řízení podle ustanovení §147 o. s. ř. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného představující náklady incidenčního sporu, přiznané povinnému usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 11 Cmo 91/2013-463. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že se nejedná o náklady řízení podle ustanovení §147 o. s. ř., tj. o náklady, jejichž vznik zavinil správce, nýbrž o náklady, které povinnému vznikly za oprávněným jako insolvenčním správcem dlužníka. Jde tudíž o náklady, které nelze vymáhat z osobního majetku insolvenčního správce. Jinými slovy nejde o pohledávku povinného přímo za insolvenčním správcem, neboť insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako zvláštní procesní subjekt [§9 písm. d) IZ], konkrétně v incidenčním sporu vystupoval toliko z pozice osoby mající dispoziční oprávnění s majetkovou podstatou dlužníka [§229 odst. 3 písm. c) ve spojení s §246 odst. 1 IZ], která jedná sice svým jménem ale stále na účet dlužníka (§40 odst. 1 IZ), nýbrž o pohledávku povinného za dlužníkem, která má povahu pohledávky tzv. za majetkovou podstatou. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze v exekučním řízení vedeném pro pohledávku dlužníka za povinným, byť je tato za dlužníkem vymáhána insolvenčním správcem, exekučním příkazem soudního exekutora ve smyslu ustanovení §312 a násl. o. s. ř. postihnout pohledávku povinného týkající se majetkové podstaty dlužníka. Jestliže je totiž exekuční řízení vedeno pro pohledávku patřící do majetkové podstaty dlužníka, za situace, kdy soudní exekutor rozhodne o přikázání jiné peněžité pohledávky a to pohledávky povinného za touto majetkovou podstatou dlužníka, dochází tím k nepřípustnému střetu dvou pohledávek týchž subjektů (započtení pohledávek je v tomto případě vyloučeno, srovnej §140 odst. 2 a 3 IZ).
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci, a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Petrem Jarošem, Exekutorský úřad Chrudim, pod sp. zn. 129 EX 9170/13, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. prosince 2013, č. j. 73 EXE 5097/2013-20, se v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, částečně zastavuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu