ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4898.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4898/2017-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České spořitelny a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů č. 1051/2, proti povinným 1) L. Ž. , P., a 2) Z. Ž. , Š., zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3, pro 666 391,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2080/2015, o návrhu povinné 2/ na zastavení exekuce, o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2017, č. j. 14 Co 67/2017-167, takto:
Dovolání povinné 2/ se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 2016, č. j. 49 EXE 2080/2015-123, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné 2/ ze dne 22. 3. 2016 na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu z důvodu, že exekučně vymáhaná pohledávka zanikla jednostranným započtením pohledávky povinné 2), představující nárok na náhradu škody vzniklé porušením prevenční povinnosti oprávněné, když svou pohledávku neuspokojila včas ze zástavního práva váznoucího na nemovitosti povinného 1), proti pohledávce oprávněné vymáhané v exekučním řízení. Zjistil, že exekuce byla nařízena na základě rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 4. 2014, č. j. 216 C 71/2012-122, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 11. 2014, č. j. 75 Co 386/2014-159 (dále též jen „exekuční titul“), že pohledávka přiznaná exekučním titulem se stala splatnou na základě neplnění uzavřené úvěrové a zástavní smlouvy dne 3. 4. 2012, že z těchto smluv neplynula oprávněné povinnost předčasně zesplatnit dluh, případně se uspokojit ze zástavy, že povinný 1) byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 3008, č. j. 5 To 85/2007-10646, pravomocně odsouzen za organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a legalizace výnosů z trestné činnosti k trestu odnětí svobody v trvání 12 let za současného uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to konkrétně nemovitosti, na níž vázlo zástavní právo ve prospěch oprávněné, a že v exekučním řízení je postižena jiná nemovitost ve vlastnictví povinné 2). Odvolací soud dospěl k závěru, že nelze oprávněné vytýkat, že upřednostnila možnost domáhat se svého práva nikoliv ze zástavy, ale prostřednictvím žaloby na plnění, když právo na uspokojení věřitele z pohledávky zajištěné zástavním právem zpeněžením zástavy je jeho právem a nikoliv povinností a závisí tedy na jeho vůli, jakým způsobem se bude uspokojení zajištěné pohledávky domáhat. Dospěl současně k závěru, že oprávněná neporušila svou prevenční povinnost ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť toto ustanovení předpokládá pouze běžnou míru opatrnosti, přičemž oprávněná nemohla trestnou činnost (a uložený trest propadnutí věci) povinného 1) předvídat. V projednávané věci tak bylo pouze na oprávněné, zda a případně kdy využije svého práva k předčasnému zesplatnění úvěru, resp. k realizaci zástavního práva.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná 2) dovolání. Namítá, že oprávněná nepřistoupila bez zbytečného odkladu k zesplatnění úvěru povinných pro prodlení s jeho splácením, když byl zesplatněn namísto v roce 2006 (ode dne 28. 2. 2006 nebyla provedena žádná platba) až v roce 2012 (úvěr se stal splatným na základě výzvy oprávněné dne 3. 4. 2012), pohledávka se tak jako celek stala splatnou až poté, co zástava, kterou byla pohledávka oprávněné zajištěna, propadla bez náhrady státu na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 3008, č. j. 5 To 85/2007-10646, a proto se oprávněná v exekuci vedené na základě exekučního titulu nemůže uspokojit ze zástavy podle zástavní smlouvy a exekucí je postižen majetek povinné 2). Vzhledem k tomu, že oprávněná k zesplatnění a vymáhání pohledávky nepřistoupila včas (poté, co ode dne 28. 2. 2006 nebyla provedena žádná platba), porušila tím svou prevenční povinnost, jejímž obsahem je počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, přičemž po oprávněné jako osobě podnikající v oblasti finančních prostředků lze požadovat vyšší míru bedlivosti; rovněž si mohla zajistit informace o zajištění nemovitosti povinného 1) v katastru nemovitostí, které bylo v katastru zaznamenáno na základě usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 3 VZv 1/2004. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že neporušila žádnou svou smluvní, ani zákonnou povinnost a že oprávnění zpeněžit zástavu bylo jejím právem, nikoliv povinností. Namítá, že nemohla předvídat trestní postih povinného 1) a následné propadnutí jeho majetku, neboť nebyla účastníkem řízení, nebyla o výsledku trestního řízení informována, a k propadnutí majetku povinného 1) by nemuselo dojít, kdyby povinní v rámci trestního řízení byli procesně aktivní. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné 2) zamítl.
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné 2) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu (v otázce, zda lze posoudit jednání zástavního věřitele spočívající v tom, že bez zbytečného odkladu poté, co mu vzniklo oprávnění zesplatnit peněžitý dluh zajištěný zástavním právem na nemovité věci, nepřistoupil k uspokojení dluhu ze zástavního práva, jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák.) s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti již dříve uzavřel, že zástavní právo má - jak vyplývá z ustanovení §152, §165 odst. 1, §165a odst. 1, 2 a 3 obč. zák. – v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Je však ponecháno na vůli zástavního věřitele, zda se bude domáhat uspokojení zajištěné pohledávky po dlužníkovi ze zajištěné pohledávky nebo po zástavním dlužníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1166/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2326/2012).
Ze shora uvedeného se podává, že je věcí zástavního věřitele, zda se bude domáhat uspokojení zajištěné pohledávky realizací zástavního práva, nebo bez jeho využití; věřitelem zvolený postup v tomto směru nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Jestliže je tedy právem a nikoliv povinností věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky ze zástavy, nelze dojít k závěru, že pokud věřitel nepodal návrh na soudní prodej zástavy (případně neučinil včasné kroky, jako například zesplatnění nesplacené části úvěru, které by mu umožnily podat tento návrh), porušil svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Aplikace ustanovení §415 obč. zák. totiž připadá v úvahu jen tedy, není-li tu konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010). Konkrétní právní úprava je však v daném případě obsažena v ustanovení §165 odst. 1, §165a odst. 1 obč. zák. a v navazujících ustanoveních §200y a násl. o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013; z této zákonné úpravy i ze shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu je zřejmé, že právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zástavy je právem a nikoliv povinností věřitele, takže případné využití, nebo naopak rezignace na toto právo nemůže být porušením prevenční povinnosti podle §415 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolání povinné 2) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu