ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5400.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5400/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. S. , J., zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Nová Chřibská 2, proti žalované CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401 , zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 54/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 10 Co 469/2014-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 10 Co 469/2014
-153, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek okresního soudu a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 22 C 54/2010
-120, ve výroku II., a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 5. 2014, č. j. 22 C 54/2010-124, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 22 C 54/2010-40, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2011, č. j. 22 C 54/2010-50, zamítl žalobu o vyloučení věcí z exekuce (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 25 411,66 Kč (výrok II.). Uvedl, že ohledně podílu o velikosti id. 1/2 na nemovitých věcech není žalobkyně aktivně legitimována. Co se týče další id. 1/2 nemovitých věcí, žalobu neshledal důvodnou. V exekuci vymáhaný směnečný závazek manžela žalobkyně (povinného) vznikl podpisem doložky avalisty na směnce dne 24. 11. 1999. Smlouva o zúžení společného jmění manželů (žalobkyně a povinného) byla uzavřena až 14. 12. 2001, a nemůže tak mít účinky vůči původnímu věřiteli jako indosantovi; v exekučním řízení k ní proto nelze přihlížet.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 6. 2011, č. j. 10 Co 201/2011-56, rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba na vyloučení nemovitostí domu p. č. 1231/1, 1231/2, 564, 565, 566/3 zapsaných na listu vlastnictví č. 1278 pro katastrální území J. z exekuce vedené oprávněným proti povinným Ing. J. S. a J. S. u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009. Ve výroku II. rozhodnutí změnil tak, že náklady činí pouze 14 460 Kč a jsou splatné k rukám advokátky Soni Bernardové, a dále uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 800 Kč. Uzavřel, že vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství pouze manželu žalobkyně, ale nikoli při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nepatřil do společného jmění manželů a oprávněnému nebyl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, v době vzniku vymáhané pohledávky smlouva o zúžení společného jmění žalobkyně a jejího manžela neexistovala.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2013, č. j. 20 Cdo 2690/2012-96, rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o té části žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby z exekuce byla vyloučena id. 1/2 nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1278 pro katastrální území J., a to st. p. č. 1231/1 s rodinným domem, st. p. č. 1231/2, p. č. 564, p. č. 565 a p. č. 566/3, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že rozhodující okamžik vzniku vymáhané směnečné pohledávky manžela žalobkyně není den podpisu (původně) blankosměnky manželem žalobkyně (den jejího vystavení), ale až den splatnosti směnky (1. 9. 2005). Protože k dohodě o zúžení společného jmění manželů došlo před vznikem závazku, bylo třeba dále řešit, zda ohledně spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitých věcech došlo či nedošlo k vypořádání zúženého společného jmění, ať již dohodou, rozhodnutím soudu či nastoupením zákonné fikce vzniku podílového spoluvlastnictví podle §150 odst. 4 obč. zák., když je zřejmé, že nejpozději ke dni 18. 2. 2005 (tedy před vznikem vymáhané pohledávky) by nastoupila zákonná fikce, v jejímž důsledku by se každý z manželů stal výlučným vlastníkem id. 1/4 nemovitých věcí a příslušný podíl manželky povinného by nemohl být postižen exekucí.
Okresní soud v Děčíně následně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 22 C 54/2010-120, rozhodl, že z exekuce prováděné soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., na základě usnesení o pověření exekutora, které vydal Okresní soud v Děčíně, na provedení exekuce ze dne 13. 7. 2009, č. j. 21 Nc 4541/2009-22, prodejem nemovitostí podle exekučního příkazu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 067 EX 3726/09-28, ve prospěch žalobce proti povinným Ing. J. S. a J. S., se vylučuje jedna ideální čtvrtina nemovitostí zapsaných v katastrálním území J., a to pozemku st. p. č. 1231/1, včetně jeho součásti stavby stojící na této parcele, část obce S. J., a dále pozemků v katastrálním území J. st. p. č. 1231/2, p. p. č. 564, p. p. č. 565, p. p. č. 566/3 (výrok I.). Žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby z této exekuce byla vyloučena další jedna ideální čtvrtina uvedených nemovitostí (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 12. 5. 2014, č. j. 22 C 54/2010-124, rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 741,10 Kč.
Dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitých věcech dne 18. 2. 2002 (v den, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí k jedné ideální polovině nemovitých věcí). Nejpozději ke dni 18. 2. 2005 došlo k vypořádání zúženého společného jmění manželů tak, že podle §150 odst. 4 obč. zák. nastoupila zákonná fikce podílového spoluvlastnictví manželů k podílu ve výši ideální jedné poloviny těchto nemovitých věcí tak, že k uvedenému dni se každý z nich stal výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné čtvrtiny. Závazek manžela žalobkyně (povinného) vznikl až dne 1. 9. 2005, tedy po vypořádání společného jmění manželů, a majetek, který na základě této zákonné fikce připadl do výlučného vlastnictví žalobkyně, tak nemůže být exekucí postižen.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek okresního soudu k odvolání žalobkyně v zamítavém výroku II. a v nákladovém výroku, odmítl odvolání žalované do výroku I. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jako správný zhodnotil závěr okresního soudu, že dnem 18. 2. 2005 se žalobkyně a její manžel stali každý podílovým (výlučným) spoluvlastníkem id. 1/4 předmětných nemovitých věcí, a to na základě nastalé zákonné domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák., kdy do tří let od zániku společného jmění manželů nedošlo k jeho vypořádání dohodou ani rozhodnutím soudu. Nemovité věci jsou v katastru nemovitostí vedeny v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (id. 1/2), T. F. (id. 1/8) a K. F. (id. 3/8), kteří je nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 8. 2. 2002 od prodávající společnosti SEIDL PIANO, a. s. Žalobkyně a její manžel (povinný) uzavřeli dne 14. 12. 2001 smlouvu o zúžení společného jmění manželů formou notářského zápisu a zákonem stanovený rozsah majetku ve společném jmění zúžili tak, že nemovité věci (id. 1/2) připadly do vlastnictví žalobkyně a do vlastnictví jejího manžela pak osobní automobil. K vypořádání společného jmění manželů však nedochází v okamžiku uzavření dohody o jeho zúžení. Předmětná dohoda neobsahovala ujednání o vypořádání majetku a nebyla ani vložena do katastru nemovitostí v souladu s §149a obč. zák.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Uvádí, že dohoda o zúžení společného jmění manželů se týkala budoucího majetku – nemovitých věcí, které žalobkyně měla teprve zakoupit od společnosti SEIDL PIANO a. s., a účelem tedy bylo do budoucna postavit na jisto, že se součástí společného jmění nestanou. Dohoda o zúžení společného jmění se týkala konkrétních individuálně určených věcí, nebyl důvod k vypořádání dalšího majetku, neboť manželství nadále trvá. V dohodě bylo jednoznačně určeno, kdo se stane vlastníkem které věci, a požadavek, aby následovala další dohoda o vypořádání těchto věcí, žalobkyně považuje za zcela nelogický přepjatý právní formalismus. V této souvislosti poukazuje na názor notáře JUDr. Zdeňka Ryšánka, publikovaný v časopise Ad Notam, dle něhož je zbytečné, aby smlouvy o zúžení společného jmění manželů byly doplněny formulací, že manželé jsou současně vypořádáni, když pro nezpochybnitelnost nabytí majetku tvořícího společné jmění manželů do výlučného vlastnictví jednoho z manželů postačuje, aby byla uvedena formulace např. „výlučným vlastníkem se stává“. Protože dohoda byla natolik jednoznačným konkrétním projevem vůle, nebylo třeba, aby byla opakovaně projevena v další dohodě o vypořádání, proto nedošlo k uplatnění zákonné fikce podle §150 obč. zák. a celá ideální jedna polovina nemovitých věcí je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky dovolatelky směřují k posouzení dohody o zúžení společného jmění manželů, což je otázkou skutkovou, nikoli právní. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky doby vzniku exekvované pohledávky ze směnky, která byla původně blankosměnkou, pro účely posouzení, zda se tak stalo před či po zúžení společného jmění manželů, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu spisu a skutkových zjištění soudů vyplývá, že exekuce, z níž se žalobkyně domáhá vyloučení předmětných nemovitých věcí, je vedena vůči jejímu manželovi Ing. J. S. k vymožení pohledávky ze směnky, pravomocně přiznané směnečným platebním rozkazem. Směnka (původně blankosměnka s nevyplněným datem splatnosti a částkou), znějící na směnečnou sumu 6 000 000 Kč, splatná dne 1. 9. 2005, byla vystavena dne 24. 11. 1999 společností SEIDL PIANO a. s. na řad Erste Bank Sparkassen (CR) a. s. a téhož dne avalována povinným k zajištění pohledávky ve výši 29 000 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 1999, uzavřené mezi Erste Bank Sparkassen (CR) a. s. a SEIDL PIANO a. s. Dne 14. 12. 2001 žalobkyně a Ing. J. S. uzavřeli formou notářského zápisu smlouvu o zúžení společného jmění manželů, v níž se mj. dohodli na tom, že do výlučného vlastnictví žalobkyně budou patřit předmětné nemovité věci, které koupí od společnosti SEIDL PIANO a. s. Kupní smlouva poté byla uzavřena dne 8. 2. 2002 s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 18. 2. 2002.
Podle §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
Podle §42 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, se při provádění exekuce také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2015, ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 soud vyloučí majetek z exekuce, byl-li postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§262a odst. 1 o. s. ř., obdobně §42 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy.
Jestliže tedy závazek povinného vznikl před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění, k této smlouvě se v exekučním řízení nepřihlíží a majetek vypořádaný takovou smlouvou se považuje nadále za „společný“, tj. patřící do společného jmění, není tak ani důvod pro jeho vyloučení z exekuce podle §267 o. s. ř. a §52 odst. 1 exekučního řádu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003 (uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Jestliže však závazek jednoho z manželů vznikl až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění a exekucí byl postižen majetek, který se stal na základě této dohody výlučným majetkem druhého manžela, může tento manžel uplatnit vůči oprávněnému návrhem podle §267 odst. 2 o. s. ř. své výlučné vlastnické právo nepřipouštějící exekuci.
Podmínkou pro vyloučení majetku z exekuce je nejen skutečnost, že závazek vznikl druhému manželu (povinnému) až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, ale též vědomost oprávněného (věřitele) o uzavření a obsahu takové smlouvy a dále rovněž (ne)vědomost manžela povinného o budoucím závazku svého manžela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014).
Soud prvního stupně i odvolací soud při opakovaném rozhodování respektovaly závazný právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 20 Cdo 2690/2012-96, že rozhodující okamžik vzniku vymáhané směnečné pohledávky není den vystavení směnky, ale až den její splatnosti.
V mezidobí však velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013 (uveřejněném pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v otázce vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně vystavena jako blankosměnka, vyložil, že není akceptovatelný názor, podle něhož závazek ze zajišťovací směnky, která byla původně blankosměnkou, vzniká až dnem splatnosti směnky, případně okamžikem doplnění blankosměnky. Dovodil, že blankosměnka se stává směnkou až vyplněním, odtud teprve vznikají práva směnečná, a to se zpětnými účinky (ex tunc); ex tunc vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal.
Dále uvedl, že pro posouzení, zda jsou splněny předpoklady plynoucí z ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, je významná nejen skutečnost, zda vymáhaná směnečná pohledávka vznikla v době po zúžení společného jmění manželů a věřiteli byl znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, ale také to, zda a kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka. Manželce povinného pak nelze upřít obranu proti postižení jejího majetku, který se považuje za součást společného jmění manželů, spočívající v možnosti tvrdit a prokázat, že se stala výlučným vlastníkem majetku (jenž je předmětem vylučovací žaloby) dříve, než vznikla blankosměnkou zajištěná (budoucí) pohledávka.
Ve světle uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu je třeba uzavřít, že v projednávané věci exekvovaná pohledávka vznikla dne 24. 11. 1999 (v den, kdy byla směnka vystavena a současně podepsána povinným jako avalem), tedy před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Opačný právní názor, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je tedy nesprávný.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí též na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je, a to v části, o níž rozhodoval odvolací soud na základě odvolání žalobkyně, a na něj navazující rozhodnutí o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá a třetí o. s. ř.).
V dalším řízení se soud bude zabývat skutečností, kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka. V případě, že tato pohledávka (stejně jako pohledávka směnečná) vznikla před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, pak vylučovací žaloba nemůže být úspěšná. Pokud blankosměnkou zajištěná pohledávka vznikla až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, je třeba se zabývat jednak tím, zda byl věřiteli v době vzniku zajištěné pohledávky znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, a v případě že nikoli, pak zda manželka povinného věděla o tomto budoucím závazku a měla možnost nejpozději do vzniku závazku manžela věřiteli obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů sama oznámit. Pokud jde dále o otázku vypořádání společného jmění, Nejvyšší soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010, v němž mimo jiné vysvětlil, že již sama skutečnost, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Jinak řečeno jestliže se účastníci dohodli na tom, že předmětné nemovitosti tvořící součást SJM budou po zúžení ve výlučném vlastnictví jednoho z nich, pak takové smluvní ujednání je v této části dohodou o vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru, že by nemovitosti mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu