ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5870.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5870/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Podnik bytového hospodářství Karlovy Vary , státní podnik „v likvidaci“, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 31, identifikační číslo osoby 007 4 641, zastoupeného JUDr. Danielem Kaplanem, LL.M., likvidátorem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1597/9, proti povinnému Ing. M. V. , za účasti manželky povinného Z. V., oběma zastoupenými JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská č. 63, pro 102 743 919,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 69 EXE 84/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 10 Co 633/2015-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného (dále také jen „dovolatel“) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 10 Co 633/2015-58, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 6. 2015, č. j. 69 EXE 84/2015-37, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekučního řízení, a rozhodnuto bylo o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále „o. s. ř.“ (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) nevylíčil důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.) v podobě vymezení právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladu, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.), tato vada dovolání brání v pokračování dovolacího řízení a po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) ji nelze odstranit (viz §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Argumentace dovolatele, že nesprávné právní posouzení věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívá v tom, že „odvolacím soudem uplatněné specifické okolnosti případu, tedy že oprávněný postupoval uvážlivě a opatrně při vymáhání pohledávky, které prokazatelně nejsou v souladu se skutkovým stavem ve věci, nejsou doloženy důkazy, nemohou být posouzeny jako důvod zvláštního zřetele hodný pro aplikaci §150 o. s. ř.“, zpochybňuje primárně skutkový stav věci, a tudíž nesplňuje náležitosti dovolání ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Námitka dovolatele vytýkající údajnou vadu řízení před soudem druhého stupně, že neadekvátně a nedostatečně odůvodnil prolomení zásady úspěchu ve věci, nevypořádal se s věcnými námitkami povinného v konečném rozhodnutí a porušil právo povinného být výslovně vyzván k vyjádření jeho stanoviska ohledně použití ustanovení §150 o. s. ř., sama o sobě nemůže uvedenou vadu obsahu dovolání zhojit a dovolací soud by se jí mohl zabývat teprve za předpokladu projednatelného (formálně bezchybného) dovolání.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z námitky dovolatele, že „dovolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, založil své rozhodnutí na skutkových a právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník řízení, čímž v rozporu s ochranou funkcí civilního práva procesního a doktrínou Nejvyššího soudu pro použití moderačního práva, prolomil základní zásadu, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, zásadu úspěchu ve věci“, když takto formulované hledisko ustanovení §237 o. s. ř. nezahrnuje.
Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001, pak dovolacím soudem v tomto rozhodnutí posuzované zvláštní okolnosti případu, jimiž byla mimořádná aplikace §150 o. s. ř. odůvodněna, na uvážený skutkový stav v této věci nedopadají. Obdobný skutkový stav jaký byl ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu posuzován, se z obsahu spisu totiž nepodává. I tento tvrzený dovolací důvod proto založen nebyl.
Jestliže dovolání směřovalo i proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, jímž sice bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak s ohledem do úvahy přicházející výše účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení právní zástupkyně povinného, která v odvolacím řízení zastupovala povinného a jeho manželku a učinila za oba jeden úkon právní služby v hodnotě 6 518,40 Kč [§7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], pak i v tomto bodě je dovolání nepřípustné, když ani nepřichází do úvahy překročení limitu 50 000 Kč stanoveného v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4236/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1977/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 346/14).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení se rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nezdůvodňuje (viz §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu