ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5935.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5935/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobkyně B. K. , zastoupené Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, proti žalované ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 174/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 11. 2015, č. j. 30 Co 599/2013-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 11. 2015, č. j. 30 Co 599/2013-171, a výrok II. a III. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 7. 2013, č. j. 21 C 174/2008-146, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 21 C 174/2008-146, rozhodl, že se z exekuce vedené proti J. K., nařízené usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 8. 2006, č. j. 63 Nc 6386/2006-10, vylučuje podíl žalobkyně ve výši 1/6 na nemovitých věcech ve výroku popsaných (výrok I.). V části, v níž se žalobkyně domáhala vyloučení dalšího podílu na uvedených nemovitých věcech ve výši 2/15, žalobu zamítl (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 24. 11. 2000 byla mezi společností ČSOB Leasing a. s. a OBUV CZ s. r. o. uzavřena leasingová smlouva č. 3000163. Jako dodatek č. 1 ke smlouvě bylo uzavřeno Vyplňovací prohlášení směnečné dne 24. 11. 2000, v němž se smluvní strany dohodly, že k zajištění závazků leasingového nájemce OBUV CZ s. r. o. plynoucích z uvedené leasingové smlouvy budou použity blankosměnky akceptované leasingovým nájemcem, které neobsahují směnečnou sumu a datum splatnosti směnky. Blankosměnky byly avalovány dalšími osobami. Městský soud v Praze vydal dne 4. 2. 2004 pod č. j. 53 Sm 280/2003-10 vůči žalovaným OBUV CZ s. r. o., J. K. a S. Z. směnečný platební rozkaz, kterým jim uložil zaplatit ČSOB Leasing, a. s. společně a nerozdílně 1 857 501,98 Kč s 6% úrokem od 12. 6. 2002 do zaplacení, odměnu ve výši 6 191 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 74 550 Kč. Směnečný platební rozkaz vůči J. K. nabyl právní moci dne 15. 3. 2005. K návrhu ČSOB Leasing, a. s. nařídil Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 14. 8. 2006, č. j. 63 Nc 6386/2006-10, na majetek povinného J. K. exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka. Manželství žalobkyně s J. K. bylo uzavřeno 14. 9. 1968 a trvá dosud. Manželé na základě kupní smlouvy ze dne 8. 11. 1971 nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“) dům na pozemku st. parc. č. 359, pozemky st. parc. č. 359, parc. č. 358 a parc. č. 360 v katastrálním území H. S. u L. Notářským zápisem NZ 57/99, N 64/99 ze dne 16. 4. 1999, sepsaným notářkou Mgr. Danielou Křížovou, manželé K. převedli darovací smlouvou uvedené nemovitosti v rozsahu 1/3 na syna J. K., a v rozsahu 1/3 na syna M. K. Právní účinky vkladu vznikly dnem 31. 5. 1999. Notářským zápisem NZ 115/2001, N 130/2001 ze dne 23. 7. 2001, sepsaným notářkou Mgr. Danielou Křížovou, manželé K. uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) podle §134a obč. zák., podle které se dohodli, že do jejich SJM nebude nadále spadat spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 domu 76 na pozemku st. parc. č. 359, 1/3 pozemku st. parc. č. 359, pozemku parc. č. 358 a pozemku parc. č. 360. Současně se dohodli, že výlučnou vlastnicí uvedených nemovitostí bude B. K. Právní účinky vkladu vznikly dnem 27. 7. 2001. Kupní smlouvou ze dne 14. 2. 2005 prodávající B. K., J. K. a M. K. prodali podíl na popsaných nemovitostech v celkové výši 12/30 Mgr. L. M. a M. N. tak, že spoluvlastnický podíl B. K. nadále činil 9/30. Právní účinky kupní smlouvy včetně dodatku č. 1 ze dne 2. 6. 2005 a dodatku č. 2 ze dne 5. 8. 2005 nastaly ke dni 12. 8. 2005.
Okresní soud uzavřel, že do blankosměnky, vystavené dne 24. 11. 2000, byla doplněna směnečná suma 1 857 501,98 Kč a datum splatnosti 11. 6. 2002, a že teprve tímto dnem (nikoli již dnem vystavení blankosměnky) vznikl závazek zaplatit leasingové společnosti směnečnou sumu a leasingové společnosti vzniklo právo uplatňovat právo a směnku předložit k proplacení. Pohledávka tedy vznikla až po uzavření dohody o zúžení SJM. Ve smlouvě o zúžení SJM nebylo výslovně sjednáno, zda žalobkyně, která podíl na nemovitostech nabývá do výlučného vlastnictví, bude manželovi na vypořádání něco plnit, popř. že mu nebude platit nic. Okresní soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že teprve ujednání o majetkovém vypořádání završuje zánik společných práv a povinností k věcem původně náležejícím do SJM, nastalo v projednávané věci vypořádání zákonnou fikcí podle §150 odst. 4 o. s. ř. - správně obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009). Vzhledem k tomu, že v době zahájení exekuce bylo SJM vypořádáno fikcí, podle níž žalobkyni a jejímu manželovi připadl každému podíl ve výši ½ z jedné třetiny nemovitostí, tj. 1/6 nemovitostí, nelze v tomto rozsahu uvedené nemovitosti postihnout. Námitku, že žalobkyně o dluhu nevěděla, považoval soud za nepodstatnou.
Krajský soud rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že k vypořádání SJM došlo na základě zákonné fikce (§150 odst. 4 obč. zák.), podle níž žalobkyni a jejímu manželovi připadl každému podíl ve výši ½ z jedné třetiny nemovitostí, tj. 1/6 nemovitostí, a proto v později zahájeném exekučním řízení nebylo možné postihnout podíl žalobkyně v rozsahu 1/6 nemovitostí, nikoli však již v rozsahu dále požadovaných 2/15. Nepřihlédl k tvrzení žalobkyně, že došlo-li k zúžení SJM, nutno vycházet z toho, že k vypořádání věcí vyňatých ze SJM zúžením (není-li písemného potvrzení) došlo mezi ní a manželem konkludentně. K námitce, že závazek manžela vznikl bez vědomí žalobkyně a přesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům, uvedl, že exekuci na majetek patřící do SJM lze nařídit i tehdy, jedná-li se o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Jestliže takový závazek vznikl, může se druhý z manželů domáhat vyloučení věcí patřících do SJM jen z důvodů uvedených v §267 odst. 2 o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe v těchto otázkách:
„1. V otázce možnosti uzavření dohody o částečném vypořádání SJM v souvislosti se zúžením SJM za trvání manželství.
2. V otázce toho, zda nečinnost manželů po zúžení SJM, jehož součástí je vypořádání části majetku (vyjma podání návrhu na zápis změn v katastru nemovitostí) lze považovat za konkludentní dohodu o jeho vypořádání, jestliže v zákonné lhůtě není uzavřena jiná písemná dohoda či podán návrh soudu.
3. V otázce možnosti postižení majetku patřícího do SJM, pokud má být vypořádán závazek jednoho z manželů, který vznikl bez vědomí druhého z manželů a přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů“.
Dovolatelka uvedla, že pokud je v notářském zápise uvedeno, že nadále nebude spadat podíl na uvedených nemovitostech do společného jmění a výlučnou vlastnicí tohoto majetku bude ona, přičemž na základě tohoto zápisu došlo k provedení změn v katastru nemovitostí a manžel nepodal v zákonné tříleté lhůtě žalobu na vypořádání zúženého SJM, pak musí nutně platit, že rozhodující je stav ke dni provedení zápisů – účinků vkladu v katastru nemovitostí. Proto považuje za nesprávné úvahy soudu o tom, že podíl, který by jinak patřil manželovi, je postižitelný exekucí. Pokud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, byla v něm řešena rozdílná situace. Jestliže manžel nepožadoval nic na vypořádání, pak takový postup lze považovat za konkludentní dohodu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že (navzdory sjednané smlouvě o zúžení SJM formou notářského zápisu včetně realizace následného vkladu příslušného vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí) nebyla (žádná) dohoda o vypořádání uzavřena, a že k vypořádání SJM ohledně nemovitostí dotčených zúžením SJM došlo na základě nevyvratitelné domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák. Tento jeho závěr je však v rozporu s již ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010, připomněl, že soudní praxe je ustálena v názoru, že věci, které byly dohodou manželů o zúžení SJM vyňaty z režimu společného jmění, podléhají vypořádání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000). Dále vysvětlil, že se zde předpokládá existence dvou právních skutečností - smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání, na to pak též uzavřel, že již sama skutečnost, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Jinak řečeno jestliže se účastníci dohodli na tom, že předmětné nemovitosti tvořící součást SJM budou po zúžení ve výlučném vlastnictví jednoho z nich, pak takové smluvní ujednání je v této části dohodou o vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru, že by nemovitosti mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků.
Protože odvolací soud dospěl při řešení předestřené otázky k odlišnému závěru, Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu včetně výroku II. a III. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nad rámec uvedeného se konstatuje, že otázkou okamžiku vzniku závazku avala z blankosměnky se podrobně zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který vyjádřil sjednocující názor v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněném pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu