ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.654.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 654/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci žalobkyně K. K. , zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, proti žalované FRYMIS, a. s. , se sídlem ve Frýdku-Místku, Slezská 2766, identifikační číslo osoby 61974722, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 171/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2016, č. j. 20 Co 316/2014-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky žalované JUDr. Taťány Přibilové.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 10 C 171/2013-79, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí zapsaných na LV č. 395 v Katastrálním území a obci Č. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha-západ, a to pozemku parc. č. 176 se stavbou, pozemku parc. č. 177 se stavbou bez č. p. nebo č. ev., pozemku parc. č. 178/1, pozemku parc. č. 178/2 se stavbou bez č. p. nebo č. ev., a pozemku parc. č. 179 z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2012, č. j. 216 EXE 5323/2012-46, na podkladě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, č. j. 2 To 98/2007-2092, a prováděné soudní exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 6 EX 1349/11. Žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 528 332 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované JUDr. Taťány Přibilové. Okresní soud s ohledem na blízký poměr svědkyně N. K. s žalobkyní (tchýně žalobkyně) a zejména s jejím manželem a s ohledem na její selektivní vzpomínky na události, jež se měly udát před více než 15 lety, neuvěřil čestnému prohlášení ani výpovědi této svědkyně, že peníze na koupi předmětných nemovitostí daroval žalobkyni tchán Ing. L. K. Z výpovědi svědkyně navíc vyšlo najevo, že ona sama u předání peněz osobně nebyla, peníze v hotovosti přímo neviděla a ani nevěděla, kde její manžel peníze získal a měl uloženy. Několikrát svědkyně dokonce spontánně hovořila o darování oběma – žalobkyni i jejímu manželu. Verze spočívající v darování peněz žalobkyni neodpovídá ani ostatním okolnostem případu. Pokud by žalobkyně skutečně koupila nemovitosti za své výlučné prostředky, jež z důvodu ochrany majetku sama získala darem od tchána, jak tvrdí, neměla již důvod bezprostředně před koupí nemovitostí zužovat společné jmění manželů (smlouvou ze 7. 12. 1998, sepsanou ve formě notářského zápisu NZ 439/98 notářky JUDr. Magdy Fajové, podle níž se stane žalobkyně jedinou vlastnicí v budoucnu nabytých nemovitostí). Soud neprovedl žalobkyní označený důkaz výslechem jí samotné s tím, že se v řízení ukázal jako neproveditelný, když žalobkyně se žádného ze čtyř jednání nezúčastnila ani neuvedla dohledný termín, kdy se jednání zúčastnit může. Soud uzavřel, že nemovitosti byly zakoupeny za společné prostředky povinného a žalobkyně (kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1998 za kupní cenu 20 100 000 Kč, předanou při podpisu smlouvy) a nejsou součástí společného jmění manželů jen proto, že jeho zákonem stanovený rozsah byl před koupí zúžen smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu (§143 odst. 1 písm. a/, §143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013.). Na majetek tedy lze vést exekuci dle §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále též jen „e. ř.“).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 20 Co 316/2014-166, rozsudek okresního soudu změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 304 321 Kč, jinak jej potvrdil. Dále žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 134 398 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval při koncentraci řízení v souladu se zákonem a taktéž neshledal důvod pro nové poučení žalobkyně podle §118a odst. 3 o. s. ř. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s manželem dne 7. 12. 1998 dohodu o zúžení společného jmění manželů, že dne 8. 12. 1998 koupila nemovitosti, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá, a že pohledávka vymáhaná žalovanou vznikla za trvání manželství (17. 6. 1996). Rovněž vzal za prokázané, že manžel žalobkyně v té době sám disponoval dostatečným množstvím finančních prostředků, z nichž mohly být nemovitosti zakoupeny, avšak hrozilo mu trestní stíhání, v rámci něhož mohlo dojít k propadnutí jeho majetku. Z odůvodnění exekučního titulu - rozsudku Vrchního soudu v Olomouci – bylo zjištěno, že manžel žalobkyně jako předseda představenstva společnosti Corado Holding a. s. prodal akcie za částku 276 122 224 Kč, čímž způsobil žalované škodu a dopustil se mimo jiné zločinu podvodu. Soud následně poukázal na novelu občanského soudního řádu, přijatou zákonem č. 30/2000 Sb. a zakotvující nové ustanovení §262a, podle něhož majetek nabytý žalobkyní po uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů mohl být postižen exekucí. V dané situaci tedy nebylo rozhodné zjištění, zda měl tchán žalobkyně dostatek finančních prostředků ke koupi nemovitostí, ale to, zda je pro daný účel skutečně výlučně žalobkyni daroval. To by mohla žalobkyně prokázat pouze objektivním důkazem prokazujícím darování (darovací smlouvou, dokladem o zaplacení darovací daně, výběrem odpovídající částky z účtu apod.). Z výslechu svědkyně N. K. však vyplynulo, že žádný takový důkaz neexistuje. Jediným důkazem, jenž by měl skutečně prokázat darování, je výslech samotné žalobkyně, jejíž shodná tvrzení jsou v písemných podáních a čestném prohlášení žalobkyně, a výslech svědkyně N. K. Soud doplnil dokazování čestným prohlášením žalobkyně ze dne 18. 8. 2014, neboť ani k odvolacímu jednání se žalobkyně nedostavila s tím, že se zdržuje v Jihoafrické republice a že ji lze vyslechnout tam. Její výslech již nepovažoval za nezbytný, neboť jinými důkazy bylo její tvrzení vyvráceno. Výpověď svědkyně považoval i odvolací soud za nevěrohodnou, načež uzavřel, že nemovitosti byly zakoupeny za společné prostředky povinného a žalobkyně a nejsou součástí společného jmění pouze z důvodu, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů. S ohledem na §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 tedy nelze nemovitosti z exekuce vyloučit.
Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 5408/2014-204, a věc byla vrácena k novému projednání s tím, že odvolací soud se v otázce posouzení nezbytnosti poskytnout poučení v průběhu jednání podle §118a odst. 3 o. s. ř. a při stanovení odměny advokáta odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že neprokázala-li žalobkyně svá tvrzení o darování finančních prostředků tchánem, měla být po provedení výslechu svědkyně soudem znovu poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř. Současně konstatoval, že odměna advokáta v řízení o vylučovací žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované.
Poté odvolací soud znovu o věci jednal. Žalobkyně, poučena soudem, předložila k důkazu čestné prohlášení své a svého manžela, navrhla výslech svůj a svého manžela a též důkazy k prokázání finanční situace své, svého manžela i tchána. Soud z exekučního titulu zjistil, že manžel žalobkyně měl dostatek finančních prostředků ke koupi nemovitostí, proto již neprováděl důkazy daňovými přiznáními manžela žalobkyně ani tchána žalobkyně (neboť zjištění jeho finanční situace nemůže prokázat, že L. K. žalobkyni skutečně dar poskytl). Výslech manžela žalobkyně soud neprovedl s tím, že se nachází ve věznici v Jihoafrické republice, a vzhledem k tomu, že nebyl u předání peněz, nemohl tuto skutečnost ani dosvědčit. Čestná prohlášení soud nepovažoval za pravdivá a výpověď svědkyně za věrohodnou. Ve snaze umožnit žalobkyni poskytnout výpověď soud opakovaně svá jednání odročoval. Ačkoliv žalobkyně od počátku svůj výslech navrhovala, k žádnému z jednání před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem se nedostavila a nechala se pouze zastupovat advokátkou. Od roku 2004 je v psychiatrické péči, léčí se s posttraumatickou stresovou poruchou a její stav nezaručuje, že bude schopna výpověď podat, resp. její výslech je obtížně uskutečnitelný. Soud poté uzavřel, že skutkový stav byl provedenými důkazy dostatečně zjištěn, že výpověď žalobkyně za dané situace není podstatným důkazem a od jejího provedení upustil. Po opětovném poučení žalobkyně další důkazy nenavrhla. Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým i právním závěrům, tedy že nemovitosti byly zakoupeny za prostředky povinného a žalobkyně, nejsou součástí společného jmění manželů pouze z důvodu, že byl smlouvou zúžen jeho zákonem stanovený rozsah, a exekuci lze na nemovitosti vést dle §42 odst. 1 e. ř. Při stanovení odměny advokáta vycházel v souladu s právním názorem dovolacího soudu z tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2839/2008 a 20 Cdo 2056/2000): Zda je účastník řízení, který se ze soudního jednání omlouvá nebo který žádá o odročení, povinen nejpozději na soudním jednání svůj důvod neúčasti také prokázat. Důležitým důvodem, pro nějž lze žádat o odročení jednání, je nemoc účastníka. Pokud soud jednání navzdory řádné omluvě neodročil, porušil tak §101 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud zcela pominul důvody, pro které se žalobkyně k jednáním nedostavila. V době řízení před soudem prvního stupně se nacházela v Jihoafrické republice a žádala, aby její výslech byl proveden za využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku, čemuž soud nevyhověl. V průběhu odvolacího řízení přetrvávaly její zdravotní problémy, pro něž byla odročena 3 soudní jednání, což je objektivně ospravedlnitelné. Odmítá názor, že její výslech je obtížně uskutečnitelný. Dovolatelka žádostmi o odročení nečinila žádné procesní obstrukce, neprotahovala bezdůvodně řízení ani nezvyšovala náklady. Její žádosti byly dostatečné a důvodné (udělila soudu i souhlas k vyžádání zpráv o jejím aktuálním zdravotním stavu). Není též pravda, že by ji soud neměl možnost vyslechnout v místě bydliště. Dovolatelka rovněž vytýká soudu, že neprovedl pro nepotřebnost důkaz výpovědí žalobkyně, ačkoli jde o podstatný důkaz, čímž porušil §132 o. s. ř. Výslech účastníka nemusí být vždy a priori méně spolehlivý a závěr o jeho nevěrohodnosti nelze učinit bez jeho provedení. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání není důvodné. Soud neprovedl účastnický výslech z důvodu nedostatečné omluvy žalobkyně z jednání, ale proto, že vzal skutkovou stránku věci za prokázanou i bez výslechu. Žalobkyně činila obstrukce a neunesla své důkazní břemeno. Soud zjistil, že povinný v danou dobu disponoval finanční částkou pocházející z jeho trestné činnosti a mnohonásobně převyšující kupní cenu předmětných nemovitostí. Výslech žalobkyně by na zjištěném stavu nic nezměnil. Odvolací soud neprovedený důkaz ani nijak nehodnotil, jak uvádí žalobkyně. Předpokladem odročení jednání je včasná omluva, žalobkyně však podání činila až na poslední chvíli, ačkoli s ohledem na charakter přetrvávající nemoci je její zdravotní stav předvídatelný dopředu. Proto soud mohl rozhodnout v její nepřítomnosti. Je zjevný též její úmysl prodlužovat řízení a působit tak žalované další škody, neboť toto i exekuční řízení je stále prodlužováno novými výmluvami na zdravotní stav žalobkyně či jejím pobytem v JAR, příp. nedůvodnými podáními, kdy žalobkyně podává proti rozhodnutím exekutorky totožné návrhy, o nichž již bylo dříve negativně rozhodnuto. Žalované tak vzniká škoda, neboť nemovitosti nemohou být prodány v dražbě a chátrají. Žalobkyně měla od října 2013 do června 2016 celkem 8 možností účastnit se jednání soudu a neučinila tak, ač na svém výslechu od počátku trvala. Jinak možná způsobilý důvod pro odročení vede v této věci k záměrným obstrukcím, což je v rozporu s §101 odst. 3 o. s. ř. i s ustálenou judikaturou. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ačkoliv dovolatelka ohlašuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., z obsahu dovolání vyplývá, že brojí výhradně proti skutečnosti, že odvolací soud již více neodročil své jednání na základě omluvy žalobkyně a že neprovedl důkaz výslechem žalobkyně (vytýká porušení §101 odst. 3 a §132 o. s. ř.).
V souvislosti s námitkou neprovedení důkazu účastnickým výslechem dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Přitom (navíc) zcela opomíjí ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede. Především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 863).
V souvislosti s výtkou projednání věci v nepřítomnosti účastníka řízení a neodročení jednání v rozporu s ustálenou judikatorní praxí Nejvyšší soud uvádí, že odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, v dané souvislosti není případný, nejenom pro skutkovou odlišnost věcí, v nichž byla vydána obě označená rozhodnutí, nýbrž i tím, že v těchto dovolacím soudem řešených věcech se předchozí procesní postup soudu – na rozdíl od věci nyní posuzované – projevil ve vlastním rozhodnutí – vydáním rozsudku pro zmeškání (kdy se dovolací soud zabýval tím, zda byly dány předpoklady pro jejich vydání).
V poměrech projednávané věci naopak nutno poukázat na závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a to sice že „důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání (§101 odst. 3 o. s. ř.), soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu; i když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených“.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s judikatorní praxí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu