ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1020.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1020/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné I. F. , zastoupené JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi č. 134/15, proti povinným 1) H. F. a 2) K. F. , oběma zastoupeným JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě č. 699/1, o zastavení exekuce prodejem nemovité zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015, č. j. 16 Co 367/2015-291, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2015, č. j. 14 Nc 11845/2008-271, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 9. 12. 2008, č. j. 14 Nc 11845/2008-21, nařídil exekuci na majetek povinných, a to na nemovitosti v k. ú. K. u T. zapsané na listu vlastnictví 319 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 5 C 283/2006-56, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2008, č. j. 20 Co 117/2008-73, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 9.120.000,- Kč s úrokem z prodlení, pro náklady oprávněné a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny; jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun.
Proti tomuto usnesení podali povinní odvolání s návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí, které odůvodnili tím, že smlouva o půjčce, která byla zajištěna zástavním právem na jejich nemovitosti, nebyla vůbec platně uzavřena, neboť ze strany oprávněné nedošlo k předání finanční částky povinným. Dále namítli promlčení všech uplatněných částek, jelikož smlouva byla podepsána 23. 6. 1999 a teprve po sedmi letech byl podán návrh na soudní prodej zástavy.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 11. 2. 2013, č. j. 14 Nc 11845/2008-170, návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, ze dne 21. 6. 2012, podle něhož (mimo jiné), „jestliže smlouva o půjčce obsahuje prohlášení dlužníka, že převzetí půjčky od věřitele potvrzuje svým podpisem na smlouvě, odporuje pravidlům logického myšlení bez dalšího uvěřit obraně dlužníka, že předmět půjčky nepřevzal“. K námitce promlčení odkázal na ustanovení §170 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého případným promlčením pohledávky zástavní právo nezaniká.
K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2013, č. j. 16 Co 206/2013-194, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož se nezabýval otázkou promlčení ve vztahu k možnosti částečného zastavení exekuce z důvodu promlčení jednotlivých splátek půjčky.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 14 Nc 11845/2008-271, exekuci částečně zastavil co do částky 6.020.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a zamítl návrh na zastavení exekuce pro částku 3.100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Vázán právním názorem odvolacího soudu, „kdy docházelo k promlčení jednotlivých splátek a od splatnosti jednotlivých splátek docházelo i k promlčení realizace zástavního práva, neboť realizace zástavního práva nebyla v zástavní smlouvě dohodnuta určitým okamžikem a byla-li realizace práva uplatněna dne 25. 10. 2006, zahájením řízení o soudním prodeji zástavy u Okresního soudu v Mělníku, pak tímto dnem došlo ke stavení promlčecí lhůty a oprávněná se může uspokojit ze zástavy pro splátky splatné od 25. 10. 2003“, rozhodl tak, že exekuci ohledně jednotlivých splátek za období od 11. 7. 1999 do 11. 10. 2003 s příslušným úrokem z prodlení zastavil.
K odvolání oprávněné i povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2015, č. j. 16 Co 367/2015-291, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinných na zastavení exekuce co do částky 6.020.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a v zamítavém výroku usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z toho, že pro realizaci zástavního práva a pro počátek běhu promlčecí lhůty pro realizaci zástavního práva je významné, kdy se splatným stává celý dluh, ne jeho jednotlivé splátky, byť se věřitel s dlužníkem dohodli na tom, že dluh bude splácen v jednotlivých splátkách, a že je proto rozhodující, kdy se pohledávka ze smlouvy stala splatnou jako celek, nikoli, kdy byly splatné jednotlivé splátky ať už na základě úkonu věřitele nebo neučinil-li věřitel tento úkon, uplynutím doby splatnosti poslední splátky. Uzavřel, že v projednávané věci k realizaci zástavního práva nemohlo dojít dříve než 23. 6. 2005; jestliže oprávněná podala návrh na nařízení soudního prodeje zástavy 25. 10. 2006, není zástavní právo promlčeno, neboť neuplynula doba tří let.
Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, v němž namítají, že „nevázal-li odvolací soud při posouzení otázky promlčení práva na plnění z jednotlivých smluv o půjčkách počátek běhu tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. na okamžik, kdy dluh vznikl, nýbrž na okamžik, kdy se dluh stal splatným, odporuje jeho právní posouzení věci hmotnému právu a rozhodovací praxi dovolacího soudu“, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Odo 683/2006, „právo na soudní uplatnění pohledávky ze závazku vzniká zásadně tím, že se pohledávka stává splatnou. Actio nata nastává proto v těchto případech splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním. Tento den je počátkem promlčecí doby.“ Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
I když usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017, č. j. KSPH 68 INS 26136/2016-A-23, byl zjištěn úpadek povinných a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením, nebrání to v pokračování tohoto řízení, jehož předmětem je rozhodování o návrhu na zastavení exekuce [srov. §140e zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněné pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní].
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky podmínek vzniku smlouvy o půjčce, která má být zajištěna zástavním právem, jež dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že přezkoumávaná „smlouva o půjčce“ i s ní souvisící zástavní smlouva byly uzavřeny dne 23. 6. 1999, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat – jak vyplývá z ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do dne 31. 3. 2000 (dále jen „obč. zák“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že účastníci dne 23. 6. 1999 uzavřeli „smlouvu o půjčce“ v listinné podobě, v níž povinní na straně dlužníka potvrdili, že před jejím podpisem převzali od oprávněné jako věřitelky 8.760.000,- Kč. K zajištění této pohledávky zástavní smlouvou ze dne 23. 6. 1999 ve znění dodatku ze dne 10. 9. 1999 zřídili povinní ve prospěch oprávněné zástavní právo k jejich nemovitostem v k. ú. K. u T. zapsaným na listu vlastnictví 319 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §151a obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. Není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena (srov. §151f obč. zák.). Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76/2002 v časopise Soudní judikatura).
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je – jak vyplývá z ustanovení §151b obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě označena tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 967/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011).
Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce podle ustanovení §657 obč. zák. považována za tzv. reálnou smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že účastníci takového závazkového právního vztahu uzavřeli písemnou smlouvu, je k existenci vzniku (platnosti) takového závazku třeba odevzdání předmětu půjčky. V jednání věřitele, jímž uhrazoval za dlužníka jeho závazky vůči třetím osobám, však nelze spatřovat přenechání (odevzdání) peněz dlužníku k nakládání (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003). Nedošlo-li k naplnění požadavku vymezeného ustanovením §657 obč. zák. (spočívajícího v přenechání věci - peněz věřitelem dlužníku), nelze hovořit ani o vzniku smluvního typu tímto ustanovením upraveného, a smlouva účastníků tak není smlouvou o půjčce. V této souvislosti nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, jak to činí oprávněná i odvolací soud, neboť v tam uvedeném případě šlo o plnění, které (z jiného právního důvodu – jako zálohu kupní ceny) poskytoval věřitel přímo dlužníkovi, zatímco v této věci uhrazoval věřitel (oprávněná) namísto dlužníka (povinných) jeho závazky přímo třetí osobě.
Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení §41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon. Disimulace sama o sobě není protiprávní, a proto je třeba platnost zastřeného úkonu vždy posuzovat samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon].
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §151f odst. 1 obč. zák.; uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 95/2007).
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Protože se podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy; takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. Jak dále správně uvedl již v dovoláním napadeném usnesení odvolací soud, v případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné pod číslem 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Ze shora uvedeného vyplývá, že pro posouzení důvodnosti námitky promlčení v projednávané věci je podstatné zjištění, zda a kdy se oprávněná (zástavní věřitel) podle hmotného práva stala oprávněnou požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Vzhledem k tomu, že „smlouva o půjčce“ ze dne 23. 6. 1999 byla neplatným ujednáním, neboť – jak uvedeno výše - v jednání oprávněné, jímž uhrazovala za povinné (tehdy dlužníky) jejich závazky vůči staviteli domu povinných, nelze spatřovat přenechání (odevzdání) peněz dlužníku k nakládání, měly se soudy zabývat tím, zda „smlouva o půjčce“ ze dne 23. 6. 1999 není jen simulovaným právním úkonem, kterým měl být zastřen (disimulován) jiný právní úkon, jímž byly řešeny vzájemné vztahy mezi oprávněnou (jako věřitelkou) a povinnými (jako dlužníky). Pro závěr o určení počátku běhu promlčecí lhůty je totiž rozhodný - jak uvedeno výše - skutečný obsah právního úkonu, i když má (podle vůle účastníků smlouvy) zůstat skryt třetím osobám. Jedině po objasnění skutečného obsahu ujednání ze dne 23. 6. 1999 lze činit závěry o tom, zda a jaká povinnost byla případně zástavním právem zajištěna, a také závěr o tom, zda a kdy se oprávněná (zástavní věřitel) podle hmotného práva stala oprávněnou požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Protože při právním posouzení věci soudy uvedeným způsobem nepostupovaly (řešily pouze promlčení ve vztahu mezi zástavní smlouvou ze dne 23. 6. 1999 ve znění dodatku z 10. 9. 1999 a „smlouvou o půjčce“ ze dne 23. 6. 1999), nemůže jejich závěr o počátku běhu promlčecí lhůty obstát. Závěry soudů v tomto směru jsou proto (prozatím) předčasné.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu