ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1325.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1325/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně H. P. , zastoupené JUDr. Danou Ferkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Bělohorská č. 1421/92, proti žalovaným 1) M. A. , 2) Ing. Z. P. , oběma zastoupený Mgr. Rudolfem Šimonem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 961/25, a 3) V. L. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 21/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016 č. j. 70 Co 265/2016-285, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 261,75 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Rudolfa Šimona, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní č. 961/25; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) se žalované 3) náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016 č. j. 70 Co 265/2016-285 není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nežila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, je z hlediska aplikace a interpretace ustanovení §115 a §475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2012), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněn pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011). Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu odpovídá z hlediska aplikace a interpretace ustanovení §150 o. s. ř. rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzovaném případě nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1404/2015). Dovolací soud zároveň neshledal důvody pro to, aby výše uvedené rozhodné právní otázky posoudil jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka jednak vznáší výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti jejich hodnocení důkazů, jednak v dovolání předestírá oproti odvolacímu soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu