ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1336.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1336/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce RNDr. P. P. , zastoupeného Mgr. Radkem Jamborem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova č. 1273/36, proti žalované Psychiatrické nemocnici Jihlava , příspěvkové organizaci, se sídlem v Jihlavě, Brněnská č. 455/54, IČO 006 00 601, zastoupené JUDr. Hanou Kameníkovou, advokátkou se sídlem v Třešti, Nádražní č. 175/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 57/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2016 č.j. 49 Co 40/2016-121, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radka Jambora, advokáta se sídlem v Jihlavě, Benešova č. 1273/36.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.2016 č.j. 49 Co 40/2016-121 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení §301 písm. d) zák. práce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86, roč. 2006, a ve vztahu k otázce přípustnosti kritiky zaměstnavatele zaměstnancem srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 560/2012, v němž soudy (mimo jiné) dovodily, že kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele je vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustná, že omezení v tomto směru může být pouze výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi, a že, byla-li kritika zaměstnavatele zaměstnancem přípustná, nemůže za ni být zaměstnanec postihován; k výkladu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, anebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž žalovaná v dovolání uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (nesouhlasí-li s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. května 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu