ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.144.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 144/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce K. R. , zastoupeného JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského č. 1055/1, proti žalovanému Flanders Investment & Trade se sídlem v Bruselu, Gaucheretstraat č. 90, Belgické království, zastoupenému Beatrijs Miou Paul Heyninckovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Na Kocínce č. 210/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 20/2008 a 65 C 21/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2014 č. j. 1 Co 257/2013-273, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Beatrijs Miy Paul Heyninckové, advokátky se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Na Kocínce č. 210/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014 č. j. 1 Co 257/2013-273 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdo je oprávněn rozhodovat o organizačních změnách u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3762/2010, z něhož vyplývá, že rozhodnutí o organizačních změnách u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, případně osoby jím pověřené; k otázce způsobu vyjádření okruhu nadbytečných zaměstnanců v rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 610/2013 a v něm vyjádřený právní názor, že okruh nadbytečných zaměstnanců může být v rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně vyjádřen nejen druhem práce sjednaným nebo vykonávaným jednotlivými zaměstnanci, nýbrž jakýmkoli způsobem (uvedením profesní skupiny, organizačního útvaru, který se zrušuje, apod.), z něhož bude s určitostí patrno, která pracovní místa (jaký jejich počet) považuje zaměstnavatel nadále za nepotřebná; k otázce příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2385/2013, v nichž byl vysloven závěr, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory, uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, anebo právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam; k otázce okamžiku, od kterého běží objektivní lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, je-li důvodem okamžitého zrušení dlouhodobé porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci stejným způsobem, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4141/2007 nebo žalobcem v dovolání zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3881/2008] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3881/2008, že se odvolací soud při řešení otázky běhu prekluzivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soud v jím zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než v projednávané věci, a že proto právní závěr, že protiprávní stav – jako výsledek vytčeného závadného jednání zaměstnance – nelze považovat za dlouhodobé porušování „pracovní kázně“ stejným způsobem, a že je tedy zcela nerozhodný pro posouzení, kdy se žalovaná dozvěděla o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, případně kdy důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl, který byl přijat v uvedeném rozhodnutí, na posuzovanou věc nedopadá.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [namítá-li, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu