ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1547.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1547/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny, v právní věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní č. 381/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČO 005 51 023, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 80/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2016 č.j. 16 Co 194/2016-57, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2016 č.j. 16 C 80/2016-43 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za rok 2015 částku 104.085,- Kč a aby mu od roku 2016 nadále vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „ve výši rozdílu mezi výdělkem, který by bylo možné u žalobce rozumně očekávat a součtem invalidního důchodu a vyplacené mzdy či fiktivního výdělku“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 18.1.1989 utrpěl u právního předchůdce žalované pracovní úraz, pro který mu byl přiznán plný a posléze částečný invalidní důchod. V roce 2015 mu byla vyplácena renta ve výši 2.794,- Kč a pobíral částečný invalidní důchod ve výši 9.000,- Kč. Podle jeho názoru však způsob výpočtu, který je uplatňován, není správný, neboť „zákonnou valorizací není reflektováno“, že by dnes se svým vzděláním a praxí zastával takovou funkci, která je v Olomouckém kraji odměňována výdělkem okolo 30.000,- Kč čistého měsíčně. Proto je třeba vypočítat rentu v rozdílu mezi tímto výdělkem, jehož by „podle rozumného očekávání dosahoval“ a „finančním krytím z invalidního důchodu a průměrným výdělkem podle pracovní rekomandace“.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 8.8.2016 č.j. 16 C 80/2016-43 řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované i vedlejšímu účastníku každému 600,- Kč. Dovodil, že v projednávané věci se jedná o stejné účastníky řízení, o tentýž nárok jako ve věcech vedených u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011, 11 C 197/2013 a 16 C 365/2014, přičemž žalobce se ve všech případech domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na základě shodných skutkových tvrzení, a v posuzovaném případě požaduje náhradu za ztrátu na výdělku pouze za další období. Za stavu, kdy soudy v předcházejícím řízení dospěly k závěru, že na základě skutkových tvrzení není žaloba důvodná, tvoří takové pravomocné rozhodnutí překážku věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.11.2016 č.j. 16 Co 194/2016-57 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že náhradu za ztrátu na výdělku za pracovní úraz ze dne 18.1.1989 je třeba právně posoudit podle ustanovení §202 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., kdy pro posouzení, zda se jedná o změnu poměrů, je významné, týká-li se změna poměrů poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Vymezením toho, zda jde o tutéž věc, vyplývá z ustanovení §159 odst.3 o.s.ř. V posuzované věci je rozhodující, zda se nyní uplatněný nárok opírá o stejný skutkový základ jako nárok uplatněný v dřívějším řízení. Podle názoru odvolacího soudu „je nepochybné, že tomu tak je, neboť skutková tvrzení žalobce jsou ve všech předcházejících řízeních stejná a v dané věci žalobce pouze právně kvalifikuje nově svůj nárok s odkazem na ustanovení §2963 odst. 2 NOZ“. „Přijetí nového občanského zákoníku však nemůže být změnou poměrů žalobce, neboť změna poměrů se musí týkat přímo osoby poškozeného a musí jít o změnu podstatnou“. V dané věci je tedy překážka věci rozsouzené neodstranitelnou podmínkou řízení, a proto soud prvního stupně správně řízení zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovozoval, že otázka aplikace ustanovení §2963 odst. 2 nového občanského zákoníku a s tím související posouzení existence překážky rei iudicatae odvisí od změny poměrů (rebus sic standibus). Tato změna v jeho případě nastala, neboť „s plynutím času se u něj změnila kvalifikace podle odpracovaných let, jednak by měl potřebné zkoušky pro profesní růst“, přičemž k takové změně dochází plynutím času. Uvedený výklad změny poměrů vyhovuje i pojmu „rozumné očekávání“, který se vyskytuje v ustanovení §2963 odst. 2 NOZ, který je třeba na posuzovaný případ aplikovat. Opačným postupem a aplikací zákoníku práce dochází totiž k neodůvodněné diskriminaci. Je proto nutností, aby soud využil ústavně konformní výklad, a aby namísto zákoníku práce aplikoval ustanovení o rentě z občanského zákoníku. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se „ztotožnil“ s názorem odvolacího soudu. Poukázal na to, že ve věcech vedených u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011, 11 C 197/2013 a 16 C 365/2014 bylo již pravomocně rozhodnuto. Žalobce zcela opomíjí skutečnost, že se v jeho případě jedná o pracovní úraz, přičemž nároky z něj plynoucí se řídí ustanoveními zákona č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce. Změnu poměrů nelze odvozovat od nabytí účinnosti právního předpisu, natož ze zcela jiného právního odvětví.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo podstatné vyřešení právní otázky, za jakých okolností nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a její posouzení bylo pro rozhodnutí významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Smysl občanského soudního řízení spočívá v tom, aby v něm byly rozhodnuty spory a jiné právní věci a aby tím způsobem byla nastolena jistota v právních vztazích dosud ohrožených nebo porušených. Se skončením občanského soudního řízení se potom pojí účinky označované jako právní moc, která má dvě stránky - právní moc formální, kdy rozsudek již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, a právní moc materiální, kterou se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, která se projevuje jako překážka bránící novému projednání věci. Vzhledem k tomu zákon stanoví, že, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V posuzovaném případě soudy dospěly k závěru, že předchozí rozsudek ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011 tvoří překážku věci rozhodnuté, neboť v nyní posuzované věci jde o stejné účastníky a o tentýž nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti opírající se o stejný skutkový základ jako byl nárok uplatněný v předchozím řízení. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Východiskem úvah o tom, zda jde o stejnou věc ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř., na nichž je založena ustálená judikatura, je posouzení, zda v novém řízení jde o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Přitom tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tj. ze stejného skutku (srov. při obsahově nezměněné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 906/2000). Věcí samou, o které soud rozsudkem rozhoduje (§152 odst. 1 věta první o.s.ř.), se rozumí předmět řízení, pro který se řízení vede, takže ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut spor mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o.s.ř.).
Uvedená procesní východiska je třeba vztáhnout i na případy, kdy je předmětem řízení (věcí samou) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, jehož důvodnost je jinak posuzována podle příslušných hmotně právních ustanovení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně, např. jestliže skutek byl posouzen jako nárok na náhradu škody podle občanskoprávních předpisů, ačkoliv ve skutečnosti šlo o pracovněprávní odpovědnost za škodu. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána pouze v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti (ne tedy o jiné právní posouzení), které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 4241/2016).
Protože vymezení, zda jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, vyplývá z procesněprávního ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř., a z žádného ustanovení zákoníku práce nelze dovodit, že by hmotněprávní povaha práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vylučovala užití dispoziční zásady při podání žaloby směřující k uplatnění práva, a tím možnost domáhat se nároku i po částech, je třeba rovněž dovodit, že uplatní-li poškozený zaměstnanec pouze část svého nároku, nastává překážka věci rozhodnuté jen ohledně té části nároku, o níž bylo pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2014 sp. zn. 21 Cdo 1321/2013). Vzhledem k tomu také platí, že, i když poškozený zaměstnanec uplatnil u soudu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) nebo nárok na jinou náhradu, která se poskytuje při odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a i když bylo o tomto nároku pravomocně rozhodnuto, nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté jen v takovém rozsahu, v jakém byl nárok předmětem jiného (dřívějšího) řízení, a tedy jen ohledně té části nároku, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.9.2015 sp. zn. 21 Cdo 3943/2014).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že žalobce i nyní uplatňuje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu ze dne 18.1.1989 proti témuž žalovanému, tedy nárok uplatněný v tomto řízení opírá o stejný skutkový základ jako nárok na náhradu za ztrátu na výdělku uplatněný v dřívějším řízení, a že není významné, že „v dané věci žalobce pouze nově právně kvalifikuje svůj nárok“. Přehlédl však, že tentýž předmět řízení může být dán jen tehdy, jestliže tentýž nárok vyplývající ze skutkových tvrzení je také stejně vymezen v žalobním petitu, jenž vyjadřuje pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci může rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány.
Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzovaném případě žalobce uplatňuje doplatek náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 104.085,- Kč za rok 2015 a pravidelného měsíčního peněžitého důchodu „od března 2016“ (z hlediska posuzované problematiky není zatím podstatné, že tento nárok řádně nevyčíslil). Oproti tomu v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 430.517,- Kč představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu ze dne 18.1.1989 za období od 1.4.2006 do 31.3.2011, a v dalším řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 342/2004 vyhověl soud žalobě, kterou se žalobce proti žalované domáhal z titulu pracovního úrazu ze dne 18.1.1989 náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 478.315,10 Kč za období od srpna 1999 do října 2004. Je tedy zřejmé, že o náhradě za ztrátu na výdělku (její další části) uplatněné v nyní posuzované věci doposud rozhodnuto nebylo.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu