ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1708.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1708/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr.. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, proti žalované Q Trucking Morava, s. r. o. se sídlem v Ostravě Kunčičkách, Vratimovská č. 624/11, IČO 26981483, zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí č. 120/22, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 228/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2016, č. j. 16 Co 114/2016-320, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Nytry, advokáta se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2016, č. j. 16 Co 114/2016-320, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán důvodem vymezeným v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 2010 je neplatné, neboť „okolnosti tohoto případu neodůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával, protože se žalobce nedopustil porušení právní povinnosti zvlášť hrubým způsobem“, a že „i pokud by odvolací soud připustil, že nenastoupení do práce na výzvu zaměstnavatele ze dne 12. 10. 2010 je porušením právní povinnosti žalobce, není možné toto porušení povinnosti žalobce považovat za zvlášť hrubé porušení povinnosti“ (s ohledem na nevypracování rozvrhu týdenní pracovní doby žalovanou a způsob vysílání zaměstnanců na pracovní cesty), neboť „porušení povinnosti zaměstnance v takovém případě by bylo možno považovat maximálně za méně závažné, které nemůže být důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 písm. b) zákoníku práce“, žalovaná v dovolání nezpochybňuje.
Ostatně uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že k okamžitému zrušení pracovního poměru může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby].
Zpochybňuje-li žalovaná v dovolání skutkový závěr soudu prvního stupně, že v řízení „z provedeného znaleckého zkoumání, zejména výslechu znalce, nebylo prokázáno, že předmětná textová zpráva byla žalobci skutečně doručena“, pomíjí, že odvolací soud v posuzované věci – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – otázku, zda žalobci byla či nebyla na jeho mobilní telefon doručena textová zpráva ze dne 12. 10. 2010, která jej vyzývala k nástupu na pracovní cestu dne 15. 10. 2010, nepovažoval za podstatnou, a proto se zkoumáním této skutečnosti nezabýval; s odkazem na ustanovení §84 zákoníku práce dovodil pouze to, že, i pokud by bylo prokázáno, že textová zpráva žalobci doručena byla, a žalobce na pracovní cestu dne 15. 10. 2010 nenastoupil, není možno v tomto počínání žalobce spatřovat porušení jeho právní povinnosti.
Namítá-li dovolatelka, že „oba obecné soudy pochybily, když nepostupovaly podle ustanovení §133 OSŘ, když je zřejmé, že prokazatelně odeslaná sms takovou vyvratitelnou právní domněnkou doručení této sms žalobci bezpochyby je“ a že tedy „oba obecné soudy v takovém případě měly mít doručení předmětné zprávy za prokázané“, a dovolává-li se v tomto směru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2206/2010, přehlíží, že v posuzované věci aplikace ustanovení §133 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť v žalobcem tvrzené skutečnosti nešlo o takovou skutečnost, které svědčí zákonná domněnka, jež připouští důkaz opaku; rozhodující je to, zda zákon připouští důkaz opaku.
V části dovolání, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [podstatou námitek dovolatelky (zejména jejího tvrzení, že „vědomost žalobce o tom, že má nastoupit pracovní cestu, byla v řízení prokázána výslechem svědka F.“ a dále „výpovědí svědka Ing. S.“, a že „obecné soudy se s těmito důkazy nevypořádaly“) je nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl a jak provedené důkazy hodnotil], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K právní otázce náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, z jehož odůvodnění – mimo jiné – vyplývá, že zákoník práce ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu – na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2006) – v případě, že celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy (platu), přesahovala šest měsíců, na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy (platu) za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy (platu) zaměstnanci vůbec nepřiznat, a že uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalovaného za dobu přesahující 6 měsíců nelze pokládat za jednání žalobce, které by bylo v rozporu s dobrými mravy.
K právní otázce, jakou právní úpravou se řídí poskytování náhrady mzdy zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr v době od 1. 1. 2007 do 21. 12. 2011 (žalobce se domáhá náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením dopisem ze dne 19. 11. 2010 za dobu od 8. 12. 2010 do 30. 3. 2015 a žalované oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání, dopisem ze dne 29. 11. 2010), srov. část první, čl. II, bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož právo soudu podle §69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je možné uplatnit až na případy neplatného rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti tohoto zákona; zákon č. 365/2011 Sb. nabyl účinnosti od 1. 1. 2012. Z uvedeného vyplývá, že snížení náhrady mzdy (§69 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012) lze použít jen v případě neplatného rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo na základě výpovědi z pracovního poměru, okamžitého zrušení pracovního poměru nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době, která byla učiněna (druhé straně pracovního poměru řádně doručena) počínaje dnem 1. 1. 2012, nebo na základě dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené počínaje dnem 1. 1. 2012.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu