ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1747.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1747/2017-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci zástavní věřitelky Hypoteční banky, a.s. , se sídlem v Praze, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Husova č. 240/5, proti zástavní dlužnici UMMAGUMMA, spol. s.r.o. , se sídlem v Hodoníně, Pr. Veselého č. 1306/7, IČO 25337238, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze, U Nikolajky č. 833/5, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 110/2015, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2016 č. j. 25 Co 146/2016-176, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2016 č. j. 25 Co 146/2016-176 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních §200y – §200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí s stanovisek, roč. 2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009 nebo – již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních §353a – 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů) – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015 a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015); je-li pohledávka v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zabezpečení, a aby ji nebylo možné zaměnit s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem, lze mít požadavek označení zabezpečované pohledávky za splněný (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007); i kdyby však zajišťovaná pohledávka nebyla označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v zástavní smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
S ohledem na výše uvedené nemůže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit ani námitka ohledně zániku zástavního práva, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když námitky ohledně zániku zástavního práva mají své místo až ve druhé fázi prodeje zástavy. Pokud k ní dojde, může se dovolatelka bránit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí (případně návrhem na zastavení exekuce), v němž může v plném rozsahu uplatnit svoji námitku ohledně tvrzeného zániku zástavního práva.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 114/06 , kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy, rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu