ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1831.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1831/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Ing. H. S. , jako insolvenční správkyně dlužníka M. V., zastoupené JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově, U Stromovky č. 1501/11, proti žalovanému Ing. P. V. , zastoupenému Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 57/142, o zaplacení částky 410 621,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 117 C 77/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2016 č. j. 57 Co 113/2016-181 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2017 č. j. 57 Co 113/2016-212, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 19. září 2016 č. j. 57 Co 113/2016-181 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2017 č. j. 57 Co 113/2016-212 (s výjimkou části, ve které byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 410 621,30 Kč, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení; v dalším rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 16. 9. 2013 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku domáhala zaplacení částky 410 621,30 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že usnesením ze dne 23. 1. 2013 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka M. V. (bratr žalovaného, dále jen jako „dlužník“) a žalobkyně byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně dlužníka (insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 8. 10. 2012), a že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80, jímž byla schválena dědická dohoda, byl žalovaný zavázán vyplatit dlužníkovi podíl na dědictví ve výši 410 621,30 Kč po zemřelé M. V. Žalobkyně dále namítala, že poté, co jí dlužník telefonicky sdělil, že mu žalovaný dědický podíl dosud nevyplatil, doručila žalovanému dne 5. 4. 2013 žádost o vydání dědického podílu do majetkové podstaty dlužníka, a že žalovaný dne 17. 4. 2013 tvrdil, že dlužníkovi vyplatil částku dne 15. 4. 2013; poté změnil své stanovisko a tvrdil, že dlužníkovi vyplatil podíl dne 15. 1. 2013.
Žalovaný k žalobě uvedl, že část dědického podílu vyplatil dlužníkovi dne 14. 1. 2013, zbytek dne 15. 1. 2013, přičemž doklad o zaplacení byl na celou částku vystaven dne 15. 1. 2013.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 19. 10. 2015 č. j. 117 C 77/2013-147 uložil žalovanému ve výroku I. povinnost zaplatit do 30 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni 410 621,30 Kč s úrokem z prodlení od 7. 1. 2013 do zaplacení ve výši 7,05 % p. a., ve výroku II. povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 77 217 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Wieslava Firly a ve výroku III. povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 20 532 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud prvního stupně považoval tvrzení žalovaného o tom, že dlužníkovi vyplatil dědický podíl dne 14. 1. 2013 a dne 15. 1. 2013, za účelové, a proto došel k závěru, že ke dni prohlášení konkursu trvala pohledávka dlužníka za žalovaným na vyplacení dědického podílu (žalovaný měl plnit do majetkové podstaty dlužníka), přičemž žalovaný věděl, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs a k plnění do majetkové podstaty dlužníka byl opakovaně vyzván.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 9. 2016 č. j. 57 Co 113/2016-181 ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 90 650 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného a ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 439 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Usnesením ze dne 6. 1. 2017 č. j. 57 Co 113/2016-212 Krajský soud v Ostravě opravil své usnesení ze dne 19. 9. 2016 č. j. 57 Co 113/2016-181 tak, že slovo „rozsudku“ ve výrocích o lhůtě k plnění ve výroku II. a III. nahradil slovem „usnesení“ a dále opravil výrok III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 16 545 Kč. Odvolací soud došel na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 3035/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 321/2014 k závěru, že usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80 o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví je vykonatelným exekučním titulem, když jím byla uložena povinnost k plnění mezi dědici, a proto měla žalobkyně poté, co na ni po prohlášení konkursu přešlo oprávnění k vymáhání předmětné pohledávky, podat návrh na exekuci, neboť vykonatelný exekuční titul brání tomu, aby byla věc znovu projednána (jde o překážku věci rozhodnuté).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž předně namítala, že „skutečnost, že nějaké rozhodnutí nebo listina je exekučním titulem, ještě neznamená, že současně tvoří překážku věci rozhodnuté pro totožnou pohledávku“. K tomu žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, podle nějž seznam přihlášených pohledávek (byť se jedná o exekuční titul) nepředstavuje překážku, která by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci. Podle žalobkyně nezakládá každé dědické rozhodnutí, které je exekučním titulem, překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě dědice o zaplacení peněžité pohledávky představující dědický podíl, neboť výrok o dědickém právu je závazný pro každého, ostatní výroky dědického usnesení jsou závazné jen pro účastníky (a v tom rozsahu i pro státní orgány). Dovolatelka dále namítala, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004 lze platnost dohody o vypořádání dědictví zkoumat ve sporném řízení (rozhodnutí o schválení dědické dohody nezakládá překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě na určení neplatnosti této dohody), a proto je ve sporném řízení možné zkoumat také skutečnosti, které byly podkladem této dohody, mezi něž patří výše vypořádacího podílu. Jelikož o úrocích z prodlení nebylo usnesením o schválení dědické dohody rozhodnuto, nelze je exekucí na základě tohoto usnesení vymáhat a odvolací soud měl podle dovolatelky rozhodnout alespoň o nich (v této části nejde o překážku věci rozhodnuté). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby ve věci sám rozhodl.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že po vyhlášení usnesení odvolacího soudu byl žalobkyní vyzván k zaplacení předmětné částky, kterou jí bezhotovostně uhradil, a proto je další řízení bezpředmětné a je vedeno snahou žalobkyně o to, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) určující vyřešení právní otázky, zda usnesení o schválení dědické dohody, jímž byla jednomu z dědiců uložena povinnost zaplatit druhému dědici peněžitou částku, představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě o uvedené peněžité plnění mezi týmiž dědici (a pro úroky z prodlení). Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud v úplnosti vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v části opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že proti dlužníkovi, který je bratrem žalovaného, bylo dne 8. 10. 2012 zahájeno insolvenční řízení, že po zahájení tohoto insolvenčního řízení vznikla dlužníkovi za žalovaným pohledávka z titulu vyplacení dědického podílu po jejich zemřelé matce (rozhodnutí o dědictví nabylo právní moci dne 7. 12. 2012 a v jeho odůvodnění je uvedeno, že proti dlužníkovi bylo zahájeno insolvenční řízení), a že po splatnosti dědického podílu (dne 7. 1. 2013) byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a do funkce insolvenční správkyně byla ustanovena žalobkyně (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2013 č. j. KSOS 36 INS 24525/2012-A-18). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že před prohlášením konkursu na majetek dlužníka nebyla výše uvedená pohledávka z titulu dědické dohody žalovaným vyplacena.
Podle ustanovení §249 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2008 (dále jen „insolvenční zákon“), není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne (odst. 1). Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět nebo že vzhledem k okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty (odst. 2).
Podle ustanovení §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4537/2011).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud vyšel předně z toho, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80 o schválení dědické dohody byla dědici (žalovanému) uložena povinnost v rámci vypořádání nároků mezi dědici navzájem, a proto jde podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o exekuční titul (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1110/96, uveřejněné pod č. 24 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 3035/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 321/2014).
Jestliže se žalobkyně žalobou podanou dne 16. 9. 2013 domáhala na žalovaném zaplacení (mimo příslušenství) částky 410 621,30 Kč jako dědického podílu, šlo v rozsahu požadované jistiny o stejný nárok (předmět řízení) me z i týmiž osobami, o němž již bylo usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80 rozhodnuto. Na uvedeném závěru o totožnosti nároku (předmětu řízení) a osob (zakládající překážku věci rozhodnuté) nemůže nic změnit skutečnost, že předmětný nárok uplatňovala žalobkyně jako insolvenční správkyně, neboť po prohlášení konkursu na majetek dlužníka byla podle ustanovení §249 odst. 1 insolvenčního zákona k vymožení nároku dlužníka, který se týkal jeho majetkové podstaty, oprávněna pouze ona (stejnou žalobu podanou dlužníkem by soud zamítl). Dovolací soud tedy došel k závěru, že odvolací soud postupoval správně, když řízení o žalobě o zaplacení částky 410 621,30 Kč pro překážku věci rozhodnuté zastavil s odůvodněním, že žalobkyně mohla k vymožení předmětné pohledávky podat návrh na výkon rozhodnutí; dovolání proto v tomto rozsahu zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Výše uvedený závěr o překážce věci rozhodnuté nelze podle dovolacího soudu vztáhnout na část žaloby, jíž se žalobkyně dále domáhala zaplacení úroků z prodlení z částky 410 621,30 Kč. Úroky z prodlení jako příslušenství pohledávky žádala žalobkyně přiznat od 8. 1. 2013 v zákonné výši, když s výplatou dědického podílu se žalovaný dostal do prodlení uplynutím lhůty k jeho vyplacení, stanovené v usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80, která činila jeden měsíc od právní moci rozhodnutí (která nastala dne 7. 12. 2012). Jelikož usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit dlužníkovi částku 410 621,30 Kč (peněžité plnění) a žalovaný uloženou povinnost ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci uvedeného usnesení nesplnil, náležely žalobkyni (do majetkové podstaty dlužníka) podle ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vedle plnění také úroky z prodlení, které však žalobkyně nemohla – na rozdíl od částky 410 621,30 Kč – vymáhat nařízením výkonu rozhodnutí, neboť usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80 nebylo o úrocích z prodlení rozhodnuto (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 1994 sp. zn. 7 Co 2109/94, uveřejněné pod č. 3 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Za tohoto stavu věci měl odvolací soud o úrocích z prodlení, které žalobkyně v žalobě požadovala, rozhodnout, neboť úroky z prodlení mohou být jako hmotněprávní nárok uplatněny samostatnou žalobou a mohou být též samostatně vymáhány výkonem rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. 9 Cmo 64/2003, uveřejněné pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v části, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil i ohledně úroků z prodlení z částky 410.621,30,- Kč, správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v této části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu