ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2046.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2046/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. P. F. , zastoupeného JUDr. Milanem Říhou, advokátem se sídlem v Brně, Nováčkova č. 418/11, proti žalovanému Ing. J. F. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 175/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 18 Co 358/2014-557, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 5 C 175/2007-492, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku dne 28.5.2007 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal určení, že „je dědicem ze zákona po zůstavitelce Z. F., z důvodu, že závěť ze dne 14.2.2005, závěť ze dne 2.6.2005 a listina o vydědění ze dne 2.6.2005 jsou neplatné“. Uvedl, že „v rámci dědického řízení se dozvěděl, že jeho matka zanechala dvě závěti a listinu o jeho vydědění“, že „ve starší závěti za dědice veškerého svého majetku, který bude ke dni smrti vlastnit, ustanovila žalovaného, který je jejím synem, a ten mu měl vyplatit na jeho dědický podíl částku odpovídající 40 % dědictví, a to v penězích“, že „tuto závěť ovšem zrušila závětí ze dne 2.6.2005“, v níž „ustanovila „za dědice veškerého svého majetku, který bude ke dni úmrtí vlastnit, ať se skládá z čehokoliv a nachází se kdekoliv, žalovaného“, že „v listině o vydědění ho jako svého syna vyděďuje dle ust. §469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku“, že „nebyla při pořizování závětí a listiny o vydědění duševně zdravá“, že „z tohoto důvodu jsou obě závěti i listina o vydědění neplatné“ a že „navíc, co se listiny o vydědění týče, skutečnosti, uvedené jako důvody vydědění, nejsou pravdivé“.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 28.11.2013, č.j. 5 C 175/2007-492, určil, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce Z. F., zemřelé dne 6.11.2005 (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 24.772,- Kč k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Milana Říhy, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a že žalovaný je rovněž povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Blansku náklady znalečného ve výši 16.122,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení zejména tak, že původně žalobce „žalobou ze dne 28.5.2007 navrhoval, aby bylo určeno, že závěť ze dne 14.2.2005, závěť ze dne 2.6.2005 a listina o vydědění z téhož dne jsou neplatné“, že však „v mezidobí, přípisem ze dne 11.9.2008, změnil návrh na zahájení řízení s tím, aby bylo určeno, že je dědicem ze zákona po zůstavitelce Z. F., z důvodu, že závěť ze dne 14.2.2005, závěť ze dne 2.6.2005 a listina o vydědění ze dne 2.6.2005 jsou neplatné“, že „změna žaloby byla soudem připuštěna usnesením ze dne 11.5.2009, č.j. 5 C 175/2007-126“, že „závěť ze dne 14.2.2005 byla zrušena závětí ze dne 2.6.2005“, neboť „závěť se zrušuje mj. platnou závětí pozdější“, že tedy „po provedené změně žaloby navrhoval, aby soud určil, že je dědicem ze zákona a není zůstavitelkou platně vyděděn, neboť závěť zůstavitelky a listina o vydědění ze dne 2.6.2005 jsou neplatné“, a uzavřel, že takto „navrhovaným žalobním petitem je vázán“. Vycházel ze zjištění, že „nebylo prokázáno, že by zůstavitelka v době pořízení závěti ze dne 2.6.2005 a listiny o vydědění téhož dne trpěla takovou duševní poruchou, která by ji k tomuto úkonu činila neschopnou“, že „byla schopna posoudit následky svého jednání jak vůči žalobci, tak i vůči žalovanému“, že „svědeckými výpověďmi skutečnosti uváděné jako důvod vydědění prokázány nebyly“, že „žalobce sice pobýval v zahraničí, se zůstavitelkou však byl v písemném kontaktu, což je prokázáno korespondencí, kterou žalobce soudu předložil“, že „zůstavitelka si na chování žalobce nestěžovala, jak vyplývá ze svědecké výpovědi, běžné domácí práce zvládala a pokud se žalobce ve 20 letech odstěhoval do svého bytu, bylo to v době, kdy i žalovaný již nežil s rodiči ve společné domácnosti“, a že „to, že by žalobce pohřbu otce zneužil k vyřízení svých domnělých osobních účtů, nebylo svědecky prokázáno“. Přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci a rozhodnutí o povinnosti žalovaného zaplatit státu náklady v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a účastí jeho zpracovatele na soudním jednání odůvodnil odkazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 o.s.ř.
Okresní soud v Blansku – s ohledem na skutečnost, že „žalovaný podal dne 27.12.2013 odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č.j. 5 C 175/2007-492 ze dne 28.11.2013“ – usnesením ze dne 16.9.2014, č.j. 5 C 175/2007-535, přiznal žalovanému pro odvolací řízení úplné osvobození od soudních poplatků. Vycházel ze zjištění, že „z potvrzení předloženého žalovaným vyplývá, že je v současné době bez zaměstnání a pobírá dávky státní sociální podpory ve výši 3.410,- Kč – příspěvek na živobytí a ve výši 2.809,- Kč – příspěvek na bydlení“, že „jako svůj majetek uvedl rodinný dům v k.ú. K., na který má exekuci“, že „jako svoje náklady na bydlení žalovaný uvedl částku 1.100,- Kč na el. energii a 100,- Kč na odpady“ a že „současně uvedl, že není zaměstnán pro svůj nepříznivý zdravotní stav po operaci srdce v roce 2012“, a uzavřel, že „nelze na základě dosavadního průběhu hovořit o svévolném nebo zřejmě bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva žalovaným“.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.11.2015, č.j. 18 Co 358/2014-557, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. a III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se „České republice“ náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, vycházeje z mezí, v nichž se žalovaný a žalobce přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně domáhali, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „nejsou dány důvody vydědění žalobce (označené zůstavitelkou)“ a že „žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce Z. F.“. Co se týče náhrady nákladů řízení, odvolací soud je však toho názoru, že „žalobce byl se žalobou na určení, že je dědicem ze zákona po zůstavitelce Z. F., úspěšný, proto by měl podle §142 o.s.ř. právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování tohoto práva“, že však „je na místě aplikovat ustanovení §150 o.s.ř. (podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat), když důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje právě v tom, že žalobce neprokázal své tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit 2.6.2005 závěť a vydědění, prokázáno bylo pouze to, že důvody, kterými zůstavitelka odůvodnila jeho vydědění, neodpovídají zákonným důvodům pro vydědění“, a proto že „již nebylo třeba se dále zabývat tím, zda výše náhrady nákladů řízení, kterou žalobci přiznal soud prvního stupně, byla stanovena správně, jak požadoval svým odvoláním žalobce“. Podle odvolacího soudu nelze uložit žalovanému ani povinnost k náhradě nákladů řízení státu (znalečné), a to vzhledem k tomu, že mu usnesením soudu prvního stupně ze dne 16.9.2014, č.j 5 C 175/2007-535, bylo přiznáno úplné osvobození od soudních poplatků a že podle §148 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, právě jen tehdy, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o tom, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně (ani soudem odvolacím), podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „správně uvedl, že podle §142 odst. 1 o.s.ř. strana ve sporu úspěšná má právo na náhradu nákladů řízení, nesprávně se však domnívá, že je vhodné aplikovat §150 o.s.ř., podle něhož mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, a to vzhledem k tomu, že se mu nepodařilo prokázat své tvrzení o zdravotní nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit závěť“. Dále argumentuje tím, že „tvrzený neúspěch v prokazování nezpůsobilosti jeho matky byl jen dílčím krokem, na výsledek nemohl mít a taky neměl žádný vliv“, že „smyslem sporu nebylo prokázat duševní nemoc jeho matky“, že „smyslem bylo dosáhnout neplatnosti závěti a stát se dědicem“, že „výsledek je jednoznačný, neboť nelze být dědicem a současně jím nebýt“, a že „se soud tedy mýlí, když uvádí, že v předchozím řízení uspěl jen částečně“. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že „žalobci přiznává náhradu nákladů řízení, a to ve výši 54.628,- Kč (podle vyúčtování ze dne 4.12.2013), dále navýšených o náklady, které jeho straně vznikly, resp. vzniknou od té doby do konce daného soudního řízení“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání podle §237 není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4, g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze důvody hodné zvláštního zřetele, které by opodstatňovaly výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o.s.ř., spatřovat v tom, že v řízení o určení dědického práva jinak úspěšný žalobce neprokázal své tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit závěť a listinu o vydědění ze dne 2.6.2005. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč [jestliže odvolací soud rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolateli takto odepřena (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013)], dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce proti výrokům, jimiž mu odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl.
Podle ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení §150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci v první řadě vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry účastníků řízení nijak nezabýval a zohlednil pouze okolnost, která vedla k soudnímu uplatnění nároku (a to, že žalobce tvrdil nezpůsobilost zůstavitelky pořídit závěť a listinu o vydědění ze dne 2.6.2005, toto tvrzení však neprokázal) . Ve sporných řízeních bezpochyby je potenciální neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, jímž v řízení vyvolaném na základě odkazu podle §175k odst. 2 o.s.ř. je navíc právě ten, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2016, sp. zn. 21 Cdo 3217/2015). Navíc, jak sám žalobce potvrdil, motivací k zahájení soudního řízení v tomto případě nebylo prokázat duševní nemoc zůstavitelky, ale stát se dědicem . Proto za situace, kdy odvolací soud vycházel pouze z okolnosti vedoucí k uplatnění nároku žalobce, která byla významná jen pro posouzení věci samé (jako otázka předběžná), v níž však nakonec stejně dospěl k tomu, že žalobce dědicem po zůstavitelce je (byť v jiném rozsahu, než bylo žalobou požadováno), prozatím – vzhledem k tomu, že odvolacím soudem nebyly nijak zkoumány poměry účastníků řízení a že nelze pouze automaticky přihlížet ke zjištěním provedeným soudem prvního stupně v souvislosti s přiznáním úplného osvobození žalovaného od soudních poplatků pro odvolací řízení a dovozovat z nich dopad na stanovení náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů – není možné přisvědčit závěru o možnosti výjimečného nepřiznání nákladů řízení (před soudy obou stupňů) žalobci a z důvodů uvedených níže je naopak namístě uplatnit zásadu úspěchu ve věci (§142 o.s.ř.).
Úspěch ve věci je obecně poměřitelný okolností, zda žalobce byl shledán dědicem po zůstavitelce. Nicméně i v případě sporu vyvolaného žalobou podle §175k odst. 2 o.s.ř. je základním východiskem pro výpočet náhrady nákladů řízení předmět řízení vymezený žalobou. V tomto ohledu z obsahu spisu vyplývá, že žalobce, který se domáhal neplatnosti závěti pořízené ve prospěch žalovaného a neplatnosti svého vydědění, de facto vznesl nárok na celý svůj zákonný dědický podíl po zůstavitelce. Odvolací soud (i soud prvního stupně) však určily jeho dědické právo kvantitativně jinak. Vycházely z toho, že závěť ve prospěch žalovaného je platná a neplatné je pouze vydědění žalobce, určily tedy dědické právo žalobce v rozsahu ½ jeho zákonného dědického podílu po zůstavitelce jako podílu zletilého neopomenutelného dědice (§479 obč. zák.). Je proto zřejmé, že dovolateli nelze dát za pravdu, pokud namítá, že „výsledek je jednoznačný, neboť nelze být dědicem a současně jím nebýt“, a že „se soud tedy mýlí, když uvádí, že v předchozím řízení uspěl jen částečně“, protože v řízení o žalobě podle §175k odst. 2 o.s.ř. soud svým rozhodnutím o sporných otázkách týkajících se žalobou požadovaného určení dědického práva v podstatě vymezuje „mantinely“, v jakých lze poté v dědickém řízení nabytí dědictví žalobci potvrdit (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2017, sp. zn. 21 Cdo 679/2016).
Je tedy zjevné, že v posuzovaném případě nejde o situaci, kdy by bylo žalobě zcela vyhověno. Tento závěr nelze automaticky dovozovat ze skutečnosti, že soudy ve svých rozhodnutích existenci dědického práva žalobce určily. Na základě porovnání nároku vzneseného žalobcem v žalobě a toho, jak o něm bylo rozhodnuto, lze proto uzavřít, že žalobce byl ve věci úspěšný pouze zčásti, zčásti pak úspěch neměl. Částečný úspěch ve věci přitom může mít i takový dopad na stanovení náhrady nákladů řízení, že soud vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (srov. §142 odst. 2 in fine o.s.ř.).
S ohledem na výše uvedené má však dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (ani soudem odvolacím), je za situace, kdy odvolací soud nezkoumal majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení (v souvislosti s aplikací ust. §150 o.s.ř.) a kdy nic nenasvědčuje ani tomu, že by přihlédl k výsledkům řízení v projednávané věci a řádně je zhodnotil (v souvislosti s případnou aplikací ust. §142 odst. 2 o.s.ř.), předčasný, a proto také nesprávný.
Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení (prozatím) správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v uvedených výrocích zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu