ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2082.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2082/2017-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně H. Ch. , zastoupené JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29, proti žalované Městské knihovně Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové, příspěvkové organizaci se sídlem v Moravské Třebové, Zámecké náměstí č. 185/1, IČO 70997004, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru č. 142/88, o neplatnost výpovědi z pracovního pom e ru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 140/2015, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. listopadu 2016 č.j. 23 Co 170/2016-228, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. ledna 2016 č. j. 6 C 140/2015-137 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 24.741,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bureše, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.591,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bureše, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.776,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bureše, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 2. 2015 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyni, která u žalované pracovala od 1. 1. 2003 jako knihovnice, byla dne 18. 11. 2014 „udělena písemná výtka za porušení pracovní kázně“, spočívající v nedodržování stanovené pracovní doby a nevedení řádné evidence příchodů a odchodů (žalobkyně, jejíž pracovní doba začíná od 6.30 hodin, se dne 6. a 7. 11. 2014 dostavila do zaměstnání v 6.38 a v 6.36 hodin, avšak do knihy příchodů v obou případech zaznamenala čas 6.25 hodin – dále též jen „skutek č. 1“) a v nesplnění pokynu zaměstnavatele ze dne 3. 11. 2014 k vrácení „ztracených a znovunalezených klíčů“ od knihovny v termínu do 10. 11. 2014“ (dále též jen „skutek č. 2“); současně byla žalobkyně upozorněna na možnost výpovědi. Dne 13. 1. 2015 byla žalobkyni opět „udělena písemná výtka“ s upozorněním na možnost výpovědi za „porušení pracovní kázně“, spočívající v nesplnění pokynu zaměstnavatele ze dne 11. 6. 2014 „vyřazovat nepotřebné knihy v období červen – prosinec 2014“, jestliže žalobkyně od září do prosince 2014 na tomto úkolu vůbec nepracovala (dále též jen „skutek č. 3“), dále v nesplnění pokynu zaměstnavatele ze dne 1. 9. 2014 „zajistit v knihovně dostatek místa na odkládacích plochách určených pro čtenáře“, jestliže žalobkyně nadále „svévolně umisťovala výstavky knih či letáků přes výslovný zákaz na okna do zahrady a na větší část stolu a výpůjčního pultu, než bylo povoleno“ (dále též jen „skutek č. 4“), a konečně v nesplnění pokynu zaměstnavatele ze dne 24. 11. 2014 „do konce týdne zavřít na svém oddělení vnitřní okna z důvodu úspory tepla“ (dále též jen „skutek č. 5“) a „v pozdní úhradě knih, které si žalobkyně odkoupila z výprodeje knihovny“ (dále též jen „skutek č. 6“). I přes uvedené výtky však žalobkyně nadále neplnila své pracovní povinnosti, jestliže přes opakované výzvy ze dne 13. 10., 10. 11. a 24. 11. 2014 „do 30. 1.2015 neuspořádala sklad s knihami a nezajistila tak řádné uložení knihovního fondu a jeho přehledné uspořádání“ (dále též jen „skutek č. 7“), jestliže přes výzvu ředitelky knihovny ze dne 24. 11. 2014 nezařadila knihy z kategorie 929, které přenesla do skladu (dále též jen „skutek č. 8“), a jestliže „neoznámila ředitelce knihovny absenci studentky D. J. v knihovně ve dnech 16. 12. 2014 a 13. 1. 2015“ (dále též jen „skutek č. 9“). Ve výše popsaném jednání žalobkyně spatřovala žalovaná „soustavné méně závažné porušování pracovní kázně“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že v jejím případě nedošlo k naplnění tvrzeného výpovědního důvodu a že výpověď považuje za „vyústění nestandardního chování ředitelky knihovny vůči ní“, které „v mnohých ohledech vykazovalo znaky šikanózního chování“. Žalobkyně, která vykonává práci v knihovně více než 35 let a zbývají jí cca 4 roky do důchodu, toto chování ředitelky vnímala jako „snahu ji přinutit k (ne)dobrovolnému a předčasnému odchodu z pracovního poměru u žalované“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 26. 1. 2016 č. j. 6 C 140/2015-137 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 47.432,- Kč k rukám jejího zástupce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně jednáním popsaným ve výpovědi v osmi případech (vyjma skutku č. 6, na který „dopadá režim občanskoprávních předpisů“) dopustila zaviněného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, které z hlediska intenzity lze považovat za „méně závažné“. Vzhledem k tomu, že mezi těmito porušeními soud „shledal časovou souvislost“, a protože žalovaná dvakrát upozornila žalobkyni na možnost výpovědi a i po tomto upozornění žalobkyně svoje pracovní povinnosti opět porušila, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u ní nadále trval,“ a že proto je předmětná výpověď platná. Námitku žalobkyně, že se k ní ředitelka žalované chovala šikanózně, odmítl s odůvodněním, že z výpovědi slyšených svědkyň (spoluzaměstnankyň žalobkyně) vyplynulo, že se ředitelka chovala vůči všem zaměstnancům standardně, pouze důsledně vyžadovala plnění pokynů a úkolů, které jim jako vedoucí osoba odpovídající za chod žalované ukládala.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 23 Co 170/2016-228 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním a odvolacím soudem. Odvolací soud z výsledků provedeného dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyni je možno vytýkat zaviněné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci pouze ve dvou případech (ve skutku č. 1 – příchod žalobkyně ve dnech 6. a 7. 11. 2014 v pozdějším čase, než skutečně zapsala do knihy příchodů, a skutku č. 2 – pozdní vrácení ztracených a znovunalezených klíčů od knihovny), v ostatních nikoliv. S ohledem na to, že „judikatura dovozuje pro platnost výpovědi dle §52 písm. g) zák. práce požadavek na alespoň tři méně závažná zaviněná porušení pracovní kázně ze strany zaměstnance, v časově blízkém období, nebyl tento (žalovanou použitý) výpovědní důvod naplněn“ a žaloba proto byla podána důvodně. Nepřiznání náhrady nákladů řízení plně úspěšné žalobkyni odvolací soud odůvodnil tím, že k tomuto postupu ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. „shledal důvody zvláštního zřetele hodné“, jestliže „sama žalobkyně před odvolacím soudem uvedla, že je pro případ neúspěchu srozuměna s negativními, tedy i nákladovými, důsledky takového soudního rozhodnutí“. Kromě toho podle jeho názoru „bylo pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. podstatné to, že šlo o spor hraniční, a to z toho pohledu, že bylo prokázáno porušení pracovní kázně žalobkyní ve dvou případech, což postačovalo k úspěchu žalobkyně v tomto sporu; v případě prokázání dalšího porušení pracovní kázně v rozhodném období by již byla úspěšná žalovaná“. Rovněž „nelze přehlédnout, že až do ukončení dokazování před odvolacím soudem nebylo patrno, která skutková verze v jednotlivých vytýkaných skutcích obstojí a která nikoliv, tedy jak tento spor skončí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.
Žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil intenzitu porušení pracovních povinností, jichž se žalobkyně dopustila v prvním skutku. Odvolací soud nevzal v úvahu, že pozdními příchody a nesprávným uvedením údajů do knihy příchodů ve dnech 6. a 7. 11. 2014 žalobkyně porušila nejen povinnost dodržovat pracovní dobu, nýbrž i povinnost k řádné evidenci příchodů a odchodů, „což intenzitu porušení zvyšuje“, a toto jednání by mělo být kvalifikováno jako závažné porušení pracovní povinnosti. Kromě toho odvolací soud podle názoru žalované při svém rozhodování „nesprávně posoudil důkazní povinnosti stran a přenesení důkazního břemene dle ust. §§101, 120 ve spojení s §133a o. s. ř.“, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu „konstatoval neunesení důkazního břemene žalované v tom směru, že nebylo prokázáno zavinění“. Skutková zjištění odvolacího soudu podle jejího mínění opodstatňovala závěr o tom, že rovněž ve skutcích č. 3, 4, 5, 7 a 8 žalobkyně porušila pracovní povinnosti nedbalostní formou. Provedené důkazy a skutkové závěry odvolacího soudu jsou tak „v přímém rozporu“, přičemž takový procesní postup „nelze podřadit pod normu obsaženou v ust. §132 o. s. ř., jinými slovy překračuje princip volného hodnocení důkazů soudem“. Odvolací soud se nijak nevypořádal s tím, že „klíčové“ svědecké výpovědi byly zopakovány v odvolacím řízení s odstupem dvou let a měly tak „nižší vypovídací hodnotu“, což vyplývá ze samotných výpovědí svědkyň a nepřímo též z „diametrálně“ odlišných skutkových zjištění odvolacího soudu oproti zjištění soudu prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolání směřujícím pouze do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků, namítá, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva vztahující se k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za situace, kdy v průběhu řízení žalobkyně účelně uplatňovala svá práva a měla ve věci plný úspěch, měl odvolací soud namísto ustanovení §150 o. s. ř. aplikovat ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Okolnost, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že v případu neúspěchu bude povinna hradit žalované náklady řízení, nemůže odůvodnit naplnění důvodu zvláštního zřetele, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů soudního řízení. Obecně totiž platí, že každý účastník, který ve věci nemá úspěch, si musí být vědom negativního následku spočívajícího v povinnosti uhradit úspěšné protistraně náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se přitom nijak nezabýval majetkovými poměry žalobkyně, která byla převážnou část doby od neplatného rozvázání pracovního poměru až do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu vedena jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce (pouze od května do září roku 2016 byl zaměstnána jako poštovní doručovatelka). Také argumentaci odvolacího soudu tzv. „hraničním sporem“ žalobkyně považuje za lichou, jestliže ve dvou vytčených skutcích odvolací soud shledal porušení pracovních povinností, zatímco ve zbylých sedmi skutcích nikoli. Přitom nepochybně bylo na žalované, aby prokázala naplnění všech podmínek platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Žalobkyně je tak „fakticky trestána za neunesení důkazního břemene žalovanou a tvrzenou objektivní nemožnost odvolacího soudu posoudit žalovanou tvrzené výpovědní důvody“. „Dle dostupné judikatury“ přichází v úvahu aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jen výjimečně, a to v závislosti na posouzení všech okolností konkrétní věci, např. s přihlédnutím k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníku, a dále k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení, apod. Odvolací soud však ke všem relevantním skutečnostem, které individualizují situaci účastníků řízení, nepřihlédl a jeho rozhodnutí se tak „jeví jako přílišně tvrdé ve vztahu k žalobkyni a současně odporující dobrým mravům“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o nákladech řízení účastníků změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
Ve vyjádření k dovolání žalované žalobkyně navrhla, aby bylo odmítnuto, neboť odvolací soud podle jejího názoru rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a námitky žalované zčásti nejsou opodstatněné a zčásti představují nezpůsobilý dovolací důvod.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části z hlediska dovolatelkou vymezených právních otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdy se jedná o méně závažné porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod poř. č. 56 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, ke způsobu hodnocení míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 (obě rozhodnutí vydaná ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě), a k otázce břemene tvrzení a důkazního břemene zaměstnavatele v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, uveřejněného pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2016], a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že vytčenými skutky č. 3, 4, 5, 7 a 8 se žalobkyně dopustila zaviněného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem, a jestliže na rozdíl od skutkového zjištění soudů o tom, že se žalobkyně ve dnech 6. a 7. 11. 2014 dostavila do práce v rámci pružné pracovní doby začínající od 6.30 do 8.30h, předestírá vlastní skutkový závěr o pozdním příchodu žalobkyně v uvedených dnech jako okolnosti zvyšující intenzitu porušení pracovní povinnosti vytčené žalobkyni ve skutku č. 1), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně směřujícím do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V této části závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyni. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady, které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§140 odst. 1 o. s. ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost vynaložení těchto nákladů.
Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení §142 a násl. o. s. ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení §150 o. s. ř. proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. však nelze vykládat tak, že je možno kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku řízení (srov. I. ÚS 305/2003). Jde o mimořádný procesní institut a takto je třeba s ním v soudní praxi zacházet. I když rozhodnutí závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Důvody pro uplatnění moderačního práva soud musí posuzovat ad hoc v každé konkrétní věci a širších souvislostech.
Z povahy ustanovení §150 o. s. ř. vyplývá, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). V každém případě závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013).
V posuzovaném případě však odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – nehodnotil okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení) u jednotlivých účastníků. S hledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které podle ustanovení §150 o. s. ř. úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení zcela nepřiznal, mimo jiné v tom, že „sama žalobkyně před odvolacím soudem uvedla, že je pro případ neúspěchu srozuměna s negativními, tedy i nákladovými, důsledky takového soudního rozhodnutí“. V této souvislosti je však třeba mít na zřeteli, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení se v civilním soudním řízení sporném uplatňuje v první řadě zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje (hradí) náklady řízení procesně úspěšné protistrany. V této zásadě, která je vyjádřena v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti vynaložil, proti účastníku, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Uvedené zásady si nepochybně musí být každý účastník řízení, který se rozhodl iniciovat občanské soudní řízení sporné (žalobce), vědom a musí s ní být také „srozuměn“. To, že žalobce před soudem prohlásí, že tomu tak skutečně je, proto nemůže být považováno za právně relevantní okolnost z hlediska úvahy o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Za „podstatnou“ okolnost pro použití ustanovení §150 o. s. ř. odvolací soud považoval rovněž to, že „šlo o spor hraniční, a to z toho pohledu, že bylo prokázáno porušení pracovní kázně žalobkyní ve dvou případech, což postačovalo k úspěchu žalobkyně v tomto sporu; v případě prokázání dalšího porušení pracovní kázně v rozhodném období by již byla úspěšná žalovaná“. Přitom akcentoval, že „až do ukončení dokazování před odvolacím soudem nebylo patrno, která skutková verze v jednotlivých vytýkaných skutcích obstojí a která nikoliv, tedy jak tento soudní spor skončí“. Také zde však odvolací soud opomíjí, že u rčujícím hlediskem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Okolnosti sporu (příp. průběh soudního řízení) lze zohlednit pouze tehdy, jestliže jsou vskutku natolik mimořádné a výjimečné, že ospravedlňují, aby účastníku řízení, ač byl plně procesně úspěšný, nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Nemohou však jimi být okolnosti, které odpovídají charakteru občanského soudního řízení sporného a jsou s ním nerozlučně spjaty, tedy případný nejasný výsledek sporu až do ukončení odvolacího řízení či problematické prokazování skutečností potřebných z hlediska hypotézy příslušné právní normy pro úspěch ve věci.
V daném případě je – jak vyplývá z obsahu spisu - nepochybné, že žalobkyně podala žalobu za situace, kdy mezi ní a žalovanou byl spor o to, zda výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 27. 2. 2015 je platná či nikoliv. Přestože soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování žalobu zamítl, podala žalobkyně odvolání, s nímž byla úspěšná. K podání žaloby i odvolání tedy vedl žalobkyni její správný názor o tom, že předmětná výpověď je neplatná. Úspěch žalobkyně ve věci přitom vyplýval výhradně z toho, že žalovaná jako zaměstnavatelka neprokázala splnění předpokladů pro platnou výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni jako zaměstnankyni podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Za těchto okolností, kdy žalovaná je navíc státní příspěvkovou organizací, jejíž majetkové poměry nepochybně umožňují uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, aniž by to mělo do poměrů žalované významnější dopad, nelze dospět k závěru, že by v projednávané věci bylo nespravedlivé uložit náhradu nákladů řízení žalované, která ve věci neměla úspěch, a že by bylo možné spravedlivě požadovat na žalobkyni, aby náklady, které v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení vynaložila k účelnému bránění svého práva, nesla – přestože byla v tomto řízení plně úspěšná - ze svého. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, tak není správný. Žalobkyni proto měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení potřebných k uplatňování práva.
Při výpočtu náhrady nákladů řízení žalobkyně je nutno vzít v úvahu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř., a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Proto nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vzít v úvahu obdobná hlediska, z nichž vycházela vyhláška č. 484/2000 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/2016 a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem.
Pro řízení před soudem prvního stupně odpovídá povaze a okolnostem projednávané věci paušální sazba ve výši 5.000,- Kč. Vedle takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalobkyni náklady spočívající v 15 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč, tj. 4.500,- Kč, cestovních výdajích ve výši 6.294,- Kč a náhradě za promeškaný čas ve výši 3.000,- Kč (srov. §§13 a 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Jiří Bureš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům žalobkyně rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.947,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Kromě toho je nákladem potřebným k uplatňování práva žalobkyně též soudní poplatek za podání žaloby ve výši 2.000,- Kč. Žalobkyni tedy přísluší za řízení před soudem prvního stupně náklady řízení v celkové výši 24.741,- Kč.
Pro odvolací řízení odpovídá povaze a okolnostem projednávané věci paušální sazba rovněž ve výši 5.000,- Kč. Vedle takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalobkyni náklady spočívající v 7 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč, tj. 2.100,- Kč (srov. §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Jiří Bureš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům žalobkyně rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.491,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Kromě toho je nákladem potřebným k uplatňování práva žalobkyně též soudní poplatek za podání odvolání ve výši 2.000,- Kč. Za odvolací řízení tedy žalobkyni náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 10.591,- Kč.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 24.560,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.591,- Kč, vše k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval [§243d písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně v něm měla plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Náklady žalobkyně potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení spočívají v paušální sazbě odměny za její zastupování advokátem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby ve výši 5.000,- Kč, ve 2 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1.176,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 2.000,- Kč; náhrada za zbývající část zaplaceného soudního poplatku ve výši 8.000,- Kč nemohla být přiznána, neboť v tomto rozsahu byl soudní poplatek za dovolání vybrán nesprávně (nad rámec poplatkové povinnosti žalobkyně – srov. položku 23 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků). Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 8.776,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který ji v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu