ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2116.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2116/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Beránkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Palackého č. 508, proti žalovanému CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, IČO 63980401, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 1/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2015 č. j. 20 Co 382/2015-428, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55.
Odůvodnění:
Žalobce a společnost QUADRO spol. s r. o. se sídlem v Trutnově, Za Vápenkou č. 367, IČO 49810618 (dále jen „QUADRO spol. s r. o.) se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 4. 1. 2010 proti Apston Capital Ltd. se sídlem v Dublinu, J. P. Morgan House, I.F.S.C., Irsko, reg. č. 408579 (dále jen Apston Capital Ltd.), domáhali, aby bylo určeno, že „zástavní právo společnosti QUADRO spol. s r. o. zapsané na budově, stojící na parcele st. p. č. 1611, a k parcele st. p. č. 1611, vše v k. ú. T., obec T., zapsané na LV č. 4945 pro obec a katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, a zástavní právo žalobce zapsané na p. p. č. 2105/1, v k. ú. T., obec T., zapsané na LV 5926 pro obec a katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, neexistuje“. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že společnost QUADRO spol. s r. o., která je výlučným vlastníkem budovy stojící na parcele st. p. č. 1611 a parcely č. 1611, vše v katastrálním území T., a žalobce, který se domáhá v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 99/2009 určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 2105/1 v katastrálním území T., uzavřeli dne 15. 5. 1997 a 3. 7. 1997 jako zástavci se zástavním věřitelem Investiční a Poštovní bankou, a. s., zástavní smlouvy k uvedeným nemovitostem k zajištění pohledávky za dlužníkem KOSANA spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) ve výši 22 500 000 Kč, která vznikla na základě úvěrové smlouvy č. 200996169 ze dne 25. 10. 1996 uzavřené za účelem vybudování „Provozu pro zpracování dřevní hmoty v B.“, že novým zástavním věřitelem se stala nejdříve ČSOB a. s. (na základě smlouvy o prodeji podniku) a poté Apston Capital Ltd. (na základě postoupení pohledávky) a že zástavní smlouvy jsou absolutně neplatné. Uvedli, že zástavní smlouvy byly uzavřeny v omylu stran o existenci a skutečném stavu dalšího zajištění úvěru, neboť ten byl zajištěn „z části neexistujícím majetkem“ a zčásti majetkem, který byl „zcela bezcenný“, že Apston Capital Ltd. dále uvedl žalobce a QUADRO spol. s r. o. v omyl tím, že jednal v rozporu s podmínkami úvěrové a zástavní smlouvy (k čerpání úvěru došlo bez předložení faktur, i když se jednalo o účelový úvěr, a investiční akce, na niž byl úvěr sjednán, neproběhla), že na základě těchto smluv nevzniklo zástavní právo, že žalobce a QUADRO spol. s r. o. se o těchto skutečnostech dozvěděli až v průběhu soudního sporu vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 223/2005, o prodej zástavy, a že jejich právo dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy proto není promlčené. Dodali, že se průběžně po dobu „existence“ Investiční a Poštovní banky, a. s., informovali o plnění úvěrové smlouvy a že jim byly předestírány nepravdivé skutečnosti, neboť byli vždy ujišťováni o „skvělém podnikatelském záměru“ dlužníka a „bezproblémovém průběhu plnění úvěrové smlouvy“. V podání doručeném soudu prvního stupně dne 9. 5. 2014 žalobce namítl neplatnost zástavní smlouvy pro neplatnost jejího čl. 8, podle něhož je zástavní věřitel oprávněn prodat zastavenou nemovitost za účelem splacení zajištěné pohledávky.
Okresní soud v Trutnově - poté, co usnesením ze dne 16. 2. 2010 č. j. 6 C 1/2010-102 zastavil řízení ve věci QUADRO spol. s r. o. proti Apston Capital Ltd. o určení, že „zástavní právo na budově na st. p. č. 1661 a stav. parcele č. 1611 zapsané na LV č. 4945 Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov pro obec a k. ú. T. neexistuje“ z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, co usnesením ze dne 29. 10. 2014 č. j. 6 C 1/2010-291 připustil vstup žalovaného do řízení na místo dosavadního žalovaného Apston Capital Ltd., neboť se žalovaný stal v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky věřitelem pohledávky zajištěné předmětným zástavním právem, a co usnesením ze dne 12. 3. 2015 č. j. 6 C 1/2010-321 připustil změnu žaloby ve „znění“, že se určuje, že „zástavní právo k pozemkové parcele p. č. 2105/1, trvalému travnímu porostu, v obci a katastrálním území T., zapsané Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov na LV č. 4715, zajišťující pohledávku žalovaného ve výši 21 000 000 Kč, neexistuje“ - rozsudkem ze dne 14. 8. 2015 č. j. 6 C 1/2010-406 žalobu zamítl, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 37 500 Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové a rozhodl, že zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Beránkovi se za zastupování žalobce přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši, která bude stanovena „samostatným rozhodnutím“. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2105/1 v k. ú. T., k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 3. 7. 1997 uzavřenou mezi Investiční a Poštovní bankou, a. s., jako zástavním věřitelem a žalobcem jako zástavcem k zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči dlužníkovi KOSANA spol. s r. o. ze smlouvy o úvěru č. 200996169 ze dne 25. 10. 1996 změněné dodatkem ze dne 19. 6. 1997 ve výši 21 000 000 Kč. Poté, co dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení „neexistence“ zástavního práva, neboť rozhodnutí ve věci bude podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, shledal, že žalobce se domáhal relativní neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v omylu až po marném uplynutí tříleté promlčecí doby, která začala běžet ode dne, kdy byla zástavní smlouva uzavřena (3. 7. 1997); vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným se soud prvního stupně „dále otázkou uzavření smlouvy v omylu již nezabýval“. Dovodil, že zástavní smlouva není neplatná pro rozpor se zákonem, neboť čl. 8 zástavní smlouvy je samostatné ujednání zcela oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy a jeho případná neplatnost nemůže mít vliv na platnost celé zástavní smlouvy, a ani pro rozpor s dobrými mravy, neboť obsah zástavní smlouvy ani smlouvy o úvěru dobrým mravům neodporuje. Na tomto závěru nemůže podle názoru soudu prvního stupně nic změnit ani to, jak byla následně jednotlivá ujednání smlouvy účastníky plněna, popřípadě jakým způsobem bylo řešeno porušení těchto ujednání. Dodal, že k výplatě finančních prostředků podle úvěrové smlouvy došlo více než 6 měsíců před uzavřením zástavní smlouvy a že žalobce tak měl možnost ověřit si, zda jsou podmínky úvěrové smlouvy dodržovány.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2015 č. j. 20 Co 382/2015-428 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 486 Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové a rozhodl, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení „před okresním a ani před krajským soudem“ nepřiznává. Uvedl, že žalobce v odvolání opakoval námitky, které vznesl již v řízení před soudem prvního stupně a se kterými se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal, a že se s rozsudkem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje a „nemá, co by k němu dodal“. Zdůraznil, že je vždy na vlastníku zástavy, aby si ověřil solidnost dlužníka a dostatečně uvážil, zda je ochoten nést riziko, že dlužník svůj dluh nesplní a věřitel se uspokojí ze zástavy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že čl. 8 zástavní smlouvy je v přímém rozporu se samotným účelem zástavního práva, že toto ujednání je třeba hodnotit v kontextu celé zástavní smlouvy, že nejde o samostatné ujednání zcela oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy ve smyslu ustanovení §41 občanského zákoníku a že právní úprava platná v době uzavření zástavní smlouvy neznala žádné „ze samostatných tzv. ex lege neplatných ujednání“ ve smyslu ustanovení §169 občanského zákoníku. Má za to, že vůle účastníků v době uzavření smlouvy „nepochybně“ směřovala ke zřízení zástavního práva, že ale nedílnou částí této vůle „nepochybně“ též bylo současné sjednání práva zástavního věřitele umožňujícího mu přímý prodej předmětu zástavy mimo veřejnou dražbu v případě neplnění povinností dlužníka z hlavního závazku, neboť jinak by zařazení čl. 8 ve „sporném znění“ do zástavní smlouvy postrádalo v intencích tehdy platné právní úpravy smysl. Dovolatel uzavírá, že na zástavní smlouvu jako celek je tudíž třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor s účelem zákona. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné. Uvedl, že ujednání o přímém prodeji zástavy je jenom jedním z mnoha ujednání zástavní smlouvy, na kterém nebyl její zbývající obsah závislý a které je proto zcela oddělitelné od zbývající části zástavní smlouvy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno, že dne 3. 7. 1997 uzavřel žalobce jako zástavce a právní předchůdce žalovaného Investiční a Poštovní banka, a. s., jako zástavní věřitel smlouvu o zřízení zástavního práva k pozemku parc. č. 2105/1 v k. ú. T. k zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči dlužníkovi KOSANA spol. s r. o. ze smlouvy o úvěru č. 200996169 ze dne 25. 10. 1996 změněné dodatkem ze dne 19. 6. 1997 ve výši 21 000 000 Kč. Smluvní strany se v čl. 8 smlouvy o zřízení zástavního práva dohodly, že v případě neplnění závazků dlužníka z úvěrové smlouvy je zástavní věřitel oprávněn provést realizaci zástavy formou přímého prodeje a z výtěžku prodeje se uspokojit. Právní účinky vkladu práva podle této smlouvy nastaly 4. 7. 1997.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda ujednání v zástavní smlouvě ze dne 3. 7. 1997 o přímém prodeji zástavy zástavním věřitelem v případě neplnění závazků dlužníka je neplatné a – v kladném případě – zda tato neplatnost způsobuje neplatnost celé zástavní smlouvy. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že sporná zástavní smlouva byla uzavřena dne 3. 7. 1997 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb. a č. 77/1997 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 1998 (dále jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §299 odst. 2 obch. zák. zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo s kterou je oprávněn nakládat, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva včas upozorní zástavce a dlužníka; stanoví-li to smlouva, může zástavní věřitel prodat zástavu i jiným vhodným způsobem.
Podle ustanovení §299 odst. 3 obch. zák. zástavní věřitel vydá bez zbytečného odkladu dlužníku výtěžek prodeje převyšující jeho zajištěnou pohledávku po odečtení účelně vynaložených nákladů.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že podle právní úpravy účinné v době uzavření zástavní smlouvy (ke dni 3. 7. 1997) se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení ze zástavy jen při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996), a že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. mohlo být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). V případě, že zástavní právo sloužilo k zajištění závazku z obchodního závazkového vztahu, ustanovení §299 odst. 2 obch. zák. poskytovalo zástavnímu věřiteli oprávnění prodat zastavenou nemovitost ve veřejné dražbě, jestliže na takový výkon zástavního práva včas upozornil zástavce a zástavního dlužníka, nebo jiným vhodným způsobem, stanovila-li to zástavní nebo jiná smlouva, a uspokojit svou zajištěnou pohledávku z výtěžku prodeje zástavy.
Zástavní nebo jiná smlouva opravňovala zástavního věřitele prodat zastavenou nemovitost jiným způsobem než ve veřejné dražbě jen tehdy, šlo-li o způsob vhodný. Požadavku na vhodný způsob prodeje vyhovovala podle ustálené judikatury soudů jen taková smluvní úprava přímého prodeje zástavy ve smyslu ustanovení §299 odst. 2 části věty za středníkem obch. zák., v níž byly přesně a podrobně upraveny podmínky prodeje zástavy, zejména stanovena minimální cena prodávané zástavy nebo alespoň vymezen způsob, jak má být její cena stanovena; nepostačuje proto například, bylo-li sjednáno jen to, že zástavní věřitel je oprávněn v rámci výkonu zástavního práva prodat zástavu třetí osobě podle vlastního výběru a z výtěžku prodeje uspokojit svou pohledávku (srov. též právní názor uvedený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 1998 sp. zn. 29 Cdo 363/98, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Mezi tyto podmínky prodeje zástavy patřilo i upozornění zástavce a zástavního dlužníka zástavním věřitelem na zamýšlený výkon zástavního práva a podmínky tohoto upozornění (stanovení jeho způsobu a minimální doby mezi upozorněním a okamžikem, kdy byl zástavní věřitel oprávněn přikročit k prodeji zástavy) sjednané v zástavní nebo jiné smlouvě (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3322/2011).
V projednávané věci bylo zástavní právo k předmětné nemovitosti zřízeno na základě zástavní smlouvy ze dne 3. 7. 1997 za účelem zajištění pohledávky zástavního věřitele z úvěru poskytnutého společnosti KOSANA spol. s r. o. podle smlouvy o úvěru č. 200996169 ze dne 25. 10. 1996 změněné dodatkem ze dne 19. 6. 1997 ve výši 21 000 000 Kč, tedy k zajištění závazku z obchodního závazkového vztahu. V čl. 8 této smlouvy bylo pro případ neplnění závazků dlužníka z úvěrové smlouvy dohodnuto, že zástavní věřitel je oprávněn provést realizaci zástavy formou přímého prodeje a z výtěžku prodeje se uspokojit.
Z uvedeného je zřejmé, že v zástavní smlouvě ze dne 3. 7. 1997 byl sice sjednán prodej zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě, avšak nebyly dohodnuty podmínky prodeje zástavy spočívající ve stanovení minimální ceny prodávané zástavy nebo alespoň způsobu jejího určení a v povinnosti zástavního věřitele upozornit zástavce a zástavního dlužníka na zamýšlený výkon zástavního práva, včetně stanovení způsobu tohoto upozornění a minimální doby mezi tímto upozorněním a okamžikem, kdy byl zástavní věřitel oprávněn přikročit k prodeji zástavy. Protože v zástavní smlouvě ze dne 3. 7. 1997 nebyl v tomto směru vymezen obsah zástavního práva, nesplňovala smluvní úprava prodeje zastavené nemovitosti požadavky na prodej zástavy jiným vhodným způsobem ve smyslu ustanovení §299 odst. 2 části věty za středníkem obch. zák., a ujednání obsažené v čl. 8 zástavní smlouvy je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatné.
Podle ustanovení §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Z ustanovení §41 obč. zák. je zřejmé, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, respektive k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se dovolací soud opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 26 Odo 822/2006 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4182/2014).
Ujednání o prodeji zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě obsažené v čl. 8 zástavní smlouvy ze dne 3. 7. 1997 je – jak bylo uvedeno výše – neplatné. Z hlediska obsahu zástavní smlouvy však nejde - s přihlédnutím k povaze smlouvy - o takové ujednání, které by nebylo možné ve smyslu ustanovení §41 obč. zák. oddělit od ostatních částí smlouvy, neboť ostatní části zástavní smlouvy mohou samy o sobě obstát a jejich uplatnění není na ujednání obsaženém v čl. 8 smlouvy závislé. Závěr soudů, že čl. 8 zástavní smlouvy představuje ujednání oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, jehož neplatnost nemůže mít vliv na platnost celé zástavní smlouvy, je proto v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1. o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného, advokátka Mgr. Soňa Bernardová, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12 463 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu