ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2193.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2193/2017-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně ŠANCE Týn nad Vltavou spol. s r. o. se sídlem v Týnu nad Vltavou, Břehy č. 449, IČO 48204650, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská č. 669/64, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o zaplacení částky 57 590 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 110/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017 č. j. 35 Co 465/2016-88, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017 č. j. 35 Co 465/2016-88 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k platnosti pracovní smlouvy v případě, že jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon (právní jednání) stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 313/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 538/2012, z nichž jednoznačně vyplývá, že pracovní smlouva je v takovém případě neplatná, neboť statutární orgán společnosti nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti, přičemž zájmy zaměstnance a zaměstnavatele jsou při sjednávání pracovněprávního vztahu vždy rozdílné, a proto tatáž osoba nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 na posuzovaný případ nedopadají, neboť v uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou, zda mohl stěžovatel vykonávat v pracovním poměru stejnou činnost, kterou byl povinen vykonávat jako člen statutárního orgánu (tzv. souběh funkcí). V projednávané věci však odvolací soud správně uzavřel, že předmětná pracovní smlouva je neplatná z důvodu, že jménem žalobkyně sjednal pracovní smlouvu J. P., který byl zároveň druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, a proto se otázkou souběhu funkcí odvolací soud nemusel zabývat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu