ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2524.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2524/2017-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze, Na Kozačce č. 1289/7, proti žalované aplis.cz, a.s. se sídlem v Praze, Podbabská č. 1112/13, IČO 26199599, zastoupené JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem v Praze, Na Zámecké č. 457/5, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 110/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017 č. j. 62 Co 420/2016-156, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017 č. j. 62 Co 420/2016-156 se odmítá .
II. Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017 č. j. 62 Co 420/2016-156 se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 26. 6. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 4. 2013 a ze dne 14. 5. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 č. j. 8 C 110/2013-88 ve výroku I. určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 17. 4. 2013, ve výroku II. zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 14. 5. 2013 a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 23. 9. 2015 č. j. 62 Co 268/2015-113 ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozhodl rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 8 C 110/2013-132 znovu tak, že ve výroku I. určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 14. 5. 2013 a výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Petra Holého 72 066 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně došel k závěru, že jednání žalobce (nevrácení věcí žalované a snaha získat od zaměstnance žalované screenshoty aplikace KDS) nedosahuje intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 1. 2017 č. j. 62 Co 420/2016-156 změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 14. 5. 2013 (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 83 070 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované JUDr. Víta Vohánky (výrok II.). Podle odvolacího soudu jednání žalobce (nevrácení věcí žalované a snaha získat od zaměstnance žalované screenshoty aplikace KDS) dosahuje ve všech souvislostech intenzity pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předně odvolacímu soudu vytkl, že rozhodl nesprávně o nákladech řízení před soudy obou stupňů, když nezohlednil, že žalobě dovolatele na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 4. 2013 bylo vyhověno. Dovolatel dále vznesl námitky proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil jeho jednání z hlediska intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 14. 5. 2013 a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů, eventuálně, aby dovolací soud výrok II. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017 č. j. 62 Co 420/2016-156 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když při hodnocení intenzity porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci vzal v potaz, že žalobce dosud neměl problém s plněním pracovních povinností, že žalobce úmyslně neuposlechl výzvu k vrácení věcí, které mu byly žalovanou svěřeny, že žalovaná se s žalobcem snažila rozvázat pracovní poměr opakovaně, že předmětem činnosti žalované bylo mimo jiné poskytování softwaru, že na pracovišti žalované byla v době okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce napjatá atmosféra a že žalobce při pokusu získat interní informace žalované (screenshoty aplikace KDS) pro své soukromé účely jednoznačně jednal v rozporu se zájmy žalované (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2298/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2590/2012). Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rovněž při výsledném posouzení intenzity porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť nestanovil pouze „aritmetický průměr“ všech uvedených hledisek, ale se zvýšenou pozorností přistupoval k tomu, že žalobce úmyslně neuposlechl pokyn žalované k navrácení věcí, což představuje porušení jedné ze základních povinností zaměstnance (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
Dovolací soud se ztotožnil také se závěrem odvolacího soudu, který nepovažoval pro hodnocení intenzity porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci za podstatnou skutečnost, že žalobce měl v úmyslu poskytnout interní dokumenty žalované (screenshoty aplikace KDS) subjektu, pro nějž byla aplikace vyvíjena, neboť ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000).
Dovolací soud zároveň neshledal důvod pro to, aby rozhodná právní otázka (způsob hodnocení intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) byla posouzena jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017 č. j. 62 Co 420/2016-156 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud však shledal dovolání žalobce přípustné (pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) a zároveň opodstatněné v části týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolatel správně poukázal na to, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů opomněl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 11. 2014 č. j. 8 C 110/2013-88 bylo žalobci vyhověno ohledně jeho žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 4. 2013, a proto mělo být o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodnuto podle poměru úspěchu účastníků (k výkladu a aplikaci zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 o. s. ř. srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 222/2014). Jestliže žalobci bylo ohledně jeho žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 4. 2013 vyhověno, ale jeho žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 14. 5. 2013 byla zamítnuta, byl žalobce v řízení stejně úspěšný jako žalovaná, a proto měl odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřísluší. Protože odvolací soud rozhodl o nákladech řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o nákladech řízení rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 62 Co 420/2016-156 ve výroku II. změnil (§243d písm. b) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b o. s. ř. a ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem, neboť rovněž v dovolacím řízení byl žalobce stejně úspěšný jako žalovaná.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu