ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2699.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2699/2017-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, proti žalované E. S. , zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 2097/10, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 90/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 24 Co 520/2016-257, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 24 Co 520/2016-257, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o neplatnosti allografní závěti pořízené zůstavitelkou V. Š., zemřelou dne 1. 12. 2013, která nemohla psát, pro nedostatek formálních náležitostí podle ustanovení §476c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2013; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) [dále též jen „obč. zák.“], v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce nezbytnosti současné a nepřetržité přítomnosti svědků závěti při celém úkonu pořizování závěti podle ust. §476c obč. zák. srov. například právní názor vyjádřený v r ozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004 , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2007; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2203/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69, ročník 2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 341/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109, ročník 2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost je nutné zmínit, že poukazuje-li dovolatelka na rozdílnost rozhodování dovolacího soudu ve věcech týkajících se „souvztažnosti děje při pořizování závěti“, opomíjí, že v dovolání citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011, se týká pořízení závěti podle ustanovení §476b obč. zák., a tudíž na projednávanou věc nedopadá. Zpřísnění podmínek pro pořízení allografní závěti podle ustanovení §476c obč. zák. totiž slouží k ochraně práv zůstavitele, jemuž objektivně existující handicap (zpravidla zdravotní) znemožňuje číst nebo psát.
Rovněž dovolací námitky směřující ke zpochybnění závěru soudu prvního stupně
– na němž se však rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá a podle nějž „bylo bezpečně zjištěno“, že zůstavitelka nebyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu k pořízení závěti způsobilá – jsou bezpředmětné, neboť k označení závěti za neplatnou postačí již nevyhovění požadavkům na její formu, jak správně (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel i odvolací soud.
Obdobně jsou neopodstatněné dovolací námitky spočívající ve zpochybnění aplikovatelnosti obč. zák. (namísto zákona č. 89/2012 Sb.) [dále jen „o. z.“ ] na posuzovanou věc, neboť – jak správně uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí – vzhledem k zásadě použití práva účinného v den smrti zůstavitele se o. z. při dědění „použije jen na případy, kdy zůstavitel zemřel dne 1. 1. 2014 a později“.
Konečně dovolacími námitkami, že „výzva k podání žaloby ve sporu o určení dědického práva nenaplňovala podmínky platné a účinné právní úpravy“ a že „měla žalobkyně povinnost tvrzení naléhavého právního zájmu“, které byly dovolatelkou uplatněny až v dovolání, se dovolací soud (ani kdyby bylo dovolání přípustné) nemohl zabývat. Při rozhodování o dovolání totiž nemůže přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalovaná uplatnit v průběhu řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila (k tomu srov. ust. §241a odst. 6 o. s. ř. nebo např. právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaném v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 1996).
Dovolací soud dodává, že nebyly shledány ani předpoklady pro vyhovění návrhu dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (výroku I.) odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu