ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2893.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2893/2017-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. B. , proti žalované České republice – České obchodní inspekci v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, IČO 00020869, o 498 026 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 248/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 23 Co 330/2016-466, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017 č. j. 23 Co 330/2016-466 v napadené potvrzující části výroku o věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, podle jakých hledisek má být pro účely zjištění pravděpodobného výdělku stanoven hrubý plat zaměstnance, který by zřejmě v rozhodném období dosáhl, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, z jejichž odůvodnění vyplývá, že ustanovení §355 odst. 2 zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že vzhledem k tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v rozhodném období „zřejmě dosažen“, soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých složek platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných právních předpisů pobírat „pohyblivé“ složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod., že v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a že zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý plat byl vskutku „pravděpodobný“, tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se soustředil (zejména pokud jde o žalobkyni vyplacené odměny) na předchozí období a pominul výši odměn vyplacených v rozhodném období, tj. v 2. čtvrtletí roku 2007, ačkoli z doložených přehledů muselo být zřejmé, že odměny vyplacené zaměstnancům v rozhodném období byly nižší, pak přehlíží, že pro zjištění toho, jakou odměnu by žalobkyně v 2. kalendářním čtvrtletí roku 2007 zřejmě dosáhla, sice nebylo samo o sobě významné, jak vysokou odměnu obdržela v předchozích kalendářních čtvrtletích, avšak že dříve vyplacené odměny nepochybně vypovídaly o tom, jak byla její práce hodnocena a jak by žalovaná zřejmě, kdyby nedošlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, přistupovala k poskytování odměn žalobkyni také v 2. kalendářním čtvrtletí roku 2007 (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014), a že odvolací soud přihlížel (mimo jiné) i k tomu, jakou částku žalovaná v 2. kalendářním čtvrtletí roku 2007 celkem vyplatila na odměnách, a při stanovení výše odměn, které by žalobkyně v rozhodném období pravděpodobně obdržela, se zabýval i poměrem výsledné částky ve vztahu k celkovým prostředkům vyplaceným na odměnách zaměstnancům žalované v rozhodném období.
Nesouhlasí-li dovolatelka se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že u žalované nebyla pracovní pozice srovnatelná s pozicí, kterou zastávala žalobkyně, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu