ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2991.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2991/2017-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou se sídlem v Brně, Gajdošova č. 4392/7, proti žalovaným 1) M. K. , zastoupenému JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická č. 2346/8, a 2) J. K. , zastoupené JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí č. 19/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno- venkov pod sp. zn. 32 C 293/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2017, č. j. 13 Co 452/2014-195, ve znění usnesení ze dne 24. února 2017, č. j. 13 Co 452/2014-201, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vojtěšky Burešové, advokátky se sídlem v Brně, Jedovnická č. 2346/8.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Kristiánové, advokátky se sídlem v Brně, Kozí č. 19/10.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2017, č. j. 13 Co 452/2014-195, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2017, č. j. 13 Co 452/2014-201, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o tom, že se ve sporném řízení nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §482 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník [ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník], a to z důvodu, že otázku platnosti takové dohody nemůže soud (soudní exekutor) řešit v jiném (než dědickém) řízení ani jako otázku předběžnou, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 305/2008; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 87, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4515/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5449/2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost je nutné zmínit, že s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu koresponduje i závěr soudu prvního stupně (na nějž odvolací soud „pro stručnost pouze odkazuje“), že dohoda o vypořádání dědictví, kterou by dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit věřitele, může být toliko odporovatelným právním úkonem podle ustanovení §42a obč. zák. (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 103, ročník 2012). Na tomto závěru ničeho nemění ani námitky dovolatele, že o dohodě dědiců o vypořádání dědictví nevěděl (vědět ani nemohl, jelikož se neúčastnil dědického řízení), neboť lhůta k uplatnění odpůrčí žaloby je v zájmu právní jistoty stanovena jako lhůta prekluzivní (jinak právo zanikne).
Rovněž jsou neopodstatněné dovolací námitky polemizující s tím, jaké znění zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu - zda do 31. 10. 2009 (v podobě ust. §44 odst. 7) nebo od 1. 11. 2009 (v podobě ust. §44a odst. 1) - měly soudy v projednávané věci aplikovat, pokud dospěly v podstatě ke shodnému závěru, že zákaz nakládání s majetkem, stanovený dlužníku citovanými ustanoveními exekučního řádu, se v posuzované věci neuplatní. Soud prvního stupně přitom vycházel konkrétně z toho, že „uzavření dědické dohody, na jejímž základě se žalovanému 1) mělo dostat poloviny dědického podílu vyjádřeného v penězích, účelu (smyslu) úpravy obsažené v ust. §44 odst. 7 exekučního řádu neodporuje“, a odvolací soud pak navíc dovodil, že „generální inhibitorium se vztahuje pouze na majetek povinného“, avšak že „v posuzované věci žalovaný 1) podle soudem schválené dohody dědiců podíl na předmětných nemovitostech nenabyl, a proto ani nemohl svým majetkem nakládat“.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu