ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4523.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4523/2017-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. G. , zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova č. 679/21, proti žalovanému CUPROSAN s. r. o. se sídlem v Loukově č. 90, IČO 25168380, zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 438/219, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 131 052 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 199/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. února 2017 č. j. 36 Co 452/2015-233, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Martina Pinty, advokáta se sídlem v Liberci, Mozartova č. 679/21.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 2. 2017 č. j. 36 Co 452/2015-233 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24. 7. 2010 je neplatné, neboť zásilku obsahující tuto písemnost žalovaného převzal od provozovatele poštovních služeb syn žalobce a nebyla proto splněna povinnost žalovaného jako zaměstnavatele doručit uvedenou písemnost žalobci do vlastních rukou) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustálené judikatury (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) je písemný projev vůle (písemnost) - obecně vzato - doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil (ostatně nikdo – do důsledků vzato – nemůže být „přinucen“, aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného); rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat. Vyžaduje-li však zákon – jako je tomu v případě písemností uvedených v ustanovení §334 odst. 1 zákoníku práce - aby projev vůle došel (byl doručen) druhému účastníku předepsaným způsobem, má projev vůle sledované právní následky, jen jestliže byl takový postup dodržen. Kdyby projev vůle byl doručován druhému účastníku odlišným způsobem, jeho právní následky, nestanoví-li zákon jinak, nenastávají, i kdyby se nakonec do dispoziční sféry účastníka dostal (k tomu srov. právní názory vyslovené ve vztahu k obdobné právní úpravě doručování písemností zaměstnavatele obsažené v předchozím zákoníku práce například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2638/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2481/2008 nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §334 odst. 1 zákoníku práce – například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4185/2010 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3663/2014, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).
Nelze sdílet názor dovolatele, že „úzké a formalistické pojetí posuzování předpokladů doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci vede k narušení právní jistoty účastníků právního vztahu a je v rozporu s realitou a obecným principem chápání spravedlnosti“, neboť o „formalistické pojetí“ by se jednalo v případě, kdy by soud vyžadoval bezpodmínečné dodržování určitého postupu, aniž by pro to měl věcný důvod, avšak v případě požadavku na dodržení zákonem stanovených podmínek pro doručování písemností uvedených v ustanovení §334 odst. 1 zákoníku práce se jedná ze strany soudu o uplatnění zákonného postupu, jehož věcné opodstatnění spočívá zejména v právní jistotě stran pracovněprávního vztahu; je totiž třeba vzít v úvahu, že právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastanou právě jeho (řádným) doručením.
Namítá-li dovolatel, že pokud nebylo okamžité zrušení pracovního poměru žalobci vůbec doručeno, není možné rozhodnout o jeho neplatnosti, pak přehlíží, že tento závěr by se uplatnil v případě posouzení okamžitého zrušení pracovního poměru podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 630/2015, uveřejněného pod č. 118 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016), avšak okamžité zrušení pracovního poměru žalobce dopisem žalovaného ze dne 24. 7. 2010 je nutné posuzovat podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu