ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5061.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5061/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova č. 204/16, proti žalované ZZM, spol. s r. o. se sídlem v Modřicích, U Vlečky č. 1108, IČO 25595351, zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 193/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2016 č.j. 49 Co 291/2015-155, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Peňáze, advokáta se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.5.2016 č.j. 49 Co 291/2015-155 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť v otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2014 sp. zn. 21 Cdo 2298/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolání žalobce navíc neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a byl v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
V dovolání totiž musí být též (kromě dalších náležitostí) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237 až 238a o.s.ř. (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Judikatura soudů dovodila, že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014), jakož i to, že dovolací námitka, podle níž "vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak", aniž by bylo z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), a že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. nebo jeho části (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014). V projednávané věci se dovolatel - jak uvedl v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - domnívá, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena"; svůj údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy vylíčil pouhou citací části textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by z dovolání bylo zřejmé, jaká otázka hmotného práva by dovolacím soudem měla být řešena.
Podle ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. V projednávané věci je dovolání žalobce založeno také na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2017
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu