ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.679.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 679/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) R. M. , b) G. P. a c) P. V. , všech zastoupených JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1284/37, proti žalovanému R. V. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 32 C 140/2010, o dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2015, č.j. 18 Co 144/2014-181, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 1.10.2010 domáhali určení, že M. M., je dědičkou po V. V., zemřelé dne 10.8.2007 (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedli, že „zůstavitelka zemřela se zanecháním dvou závětí ze dne 10.8.2003 a 24.6.2004“, že „v řízení bylo jednáno jako s dědicem se žalovaným, který je synem zůstavitelky“, že „jako s dědičkou bylo též jednáno s M. M., dcerou zůstavitelky“, že „M. M. se dožila dědického nápadu, nicméně před skončením dědického řízení dne 8.7.2009 zemřela“, že „jejími procesními nástupci se stali žalobci“, že „mezi žalobci jako procesními nástupci dědičky M. M. na straně jedné a žalovaným na straně druhé v průběhu dědického řízení vyvstala řada rozporů“, a že proto „žalobci podávají tuto žalobu, jíž se domáhají určení existence dědického práva dcery zůstavitelky M. M.“. Dále uvedli, že „zůstavitelka o svém majetku pořídila vlastnoruční (holografní) závětí ze dne 10.8.2003, kterou podepsali dva svědci, v níž dům v B. nad S., včetně movitých věcí (v závěti uvedených jako mrtvý inventář) odkázala synovi R. V.“, že „zůstavitelka dále pořídila o svém majetku závětí ve formě podle ust. 475b občanského zákoníku sepsanou na počítači (alografní) dne 24.6.2004, v níž veškerý majetek odkázala synovi R. V., dceru M. M. touto závětí vydědila z důvodů, uvedených v ust. §469a odst. 1 písm. a), b), d) občanského zákoníku, což vyjádřila tak, že dcera žije neuspořádaným životem, o zůstavitelku se nestará a nepomáhá jí, ač ji o pomoc žádala“, že „zůstavitelka vztáhla důsledky tohoto vydědění i na děti dcery a jakékoli její další potomky“ a že „závěť starší na existenci dědického práva dcery zůstavitelky vlivu nemá, když její dědické právo je dáno ze zákona a starší závěť prohlášení o vydědění neobsahuje“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že „jsou toho názoru, že novější závěť zůstavitelky neobstojí jako celek, neboť nebyla pořízena zákonem předepsaným způsobem, když došlo k pochybení v účasti svědků na soupisu závěti“, a že „neobstojí ani klausule o vydědění obsažená v novější závěti“. Vycházeli ze závěru, že „listina označená jako závěť ze dne 24.6.2004 není platnou závětí“, že, „i kdyby platnou závětí byla, vydědění v ní obsažené neobstojí, neboť nejsou dány jeho skutkové důvody“, že „konečně žádná ze závětí nemůže obstát v tom směru, pokud zcela vylučuje dceru zůstavitelky z dědění, když tato je neopominutelnou dědičkou“, a že „ze všech těchto důvodů je patrno, že M. M. je dědičkou zůstavitelky“. Navrhli proto, aby soud prvního stupně rozhodl, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce a že žalovaný je jim povinen nahradit náklady řízení tak, jak budou vyčísleny.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 20.9.2013, č.j. 32 C 140/2010-137, určil, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 57.542,70 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Dana Dvořáčka (výrok II.). Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „závěť ze dne 24.6.2004 nebyla podepsána zůstavitelkou před dvěma současně přítomnými závětními svědky, před kterými by zůstavitelka prohlásila, že jde o její poslední vůli, a nesplňuje proto náležitosti ustanovení §476b občanského zákoníku, což má za následek její neplatnost“, že „i v případě, že by uvedená závěť ze dne 24.6.2004 byla po formální stránce platnou závětí, neobstojí klauzule o vydědění M. M. a jejích dětí“ a že „i při existenci závěti ze dne 10.8.2003 je M. M. dědičkou po zemřelé V. V. již s ohledem na znění ustanovení §479 občanského zákoníku, kdy zletilým potomkům zůstavitelky se musí dostat ze zákona alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich zákonného dědického podílu“. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud prvního stupně z ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., kdy „ve věci plně úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému“, a dále ze závěru, že důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům podle ustanovení §150 o.s.ř. „nejsou žalovaným tvrzené investice do nemovitosti, která je předmětem dědictví po zůstavitelce, ani samotná finanční situace žalovaného a výše jeho příjmu“.
Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 22.1.2014, č.j. 32 C 140/2010-159, přiznal žalovanému pro odvolací řízení osvobození od soudních poplatků ve výši 50%. Vycházel ze zjištění, že žalovaný „je zaměstnán jako pomocný pekař s čistým průměrným měsíčním výdělkem ve výši 10.267,- Kč, žádné jiné příjmy nemá, je rozvedený, nemá žádné vyživovací povinnosti, nevlastní žádný majetek větší hodnoty, měsíčně hradí náklady spojené s bydlením ve výši 4.660,- Kč a dále zaměstnavateli paušální poplatek ve výši 500,- Kč za odběr pečiva“ a že „žádné dluhy nemá“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.9.2015, č. j. 18 Co 144/2014-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „se určuje, že M. M., zemřelá 8.7.2009, je dědičkou ze zákona po V. V., zemřelé 10.8.2007, k podílu neopomenutelného dědice“, a ve výroku II. tak, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“, a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Uvedl, že „samotná skutečnost, že svědek M. G. je kamarádem žalovaného a že z jeho výslechu soud dovodil, že je s předmětem řízení a s podstatou věci seznámen, nemůže bez dalšího zakládat nevěrohodnost jeho svědecké výpovědi ohledně jeho působení jako svědka úkonu zůstavitelky“ a že, „nebyly-li zjištěny (dokonce ani tvrzeny) žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující pravdivost výpovědi uvedeného svědka, není závěr o jeho nevěrohodnosti, resp. závěr, že mu soud neuvěřil, opodstatněný“. Vycházel ze závěru, že „nebylo prokázáno, že by právní úkony V. V. zachycené v písemné formě na listině datované 24.6.2004 nesplňovaly náležitosti stanovené ustanovením §476 obč. zák. pro závěť a vydědění pořizované v jiné písemné formě za účasti svědků, a jiné skutečnosti, které by mohly způsobit jejich neplatnost, tvrzeny ani zjištěny nebyly“ a že tedy „je třeba na ně pohlížet jako na právní úkony platné“. Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, aby „bylo zřejmé, že M. M. sice není vyděděna, ale vzhledem k tomu, že závěť zůstavitelky ve prospěch syna R. V. je neplatná pouze v části, kterou by se M. M. nemělo z dědictví dostat podílu neopomenutelného dědice ve smyslu ustanovení §479 obč. zák., není dědičkou celého dědického podílu, na který by měla nárok, pokud by závěti nebylo, nebo byla-li by závěť jako celek neplatným právním úkonem“. Při stanovení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně vycházel odvolací soud „ze zásady úspěchu ve věci zakotvené v ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř.“ s odůvodněním, že „z porovnání toho, co bylo žalobou požadováno (určení, že M. M. je dědičkou zůstavitelky ze zákona, jako důsledku neplatnosti závěti a vydědění listinou datovanou 26.4.2004), a jak bylo o žalobě rozhodnuto (M. M. je dědičkou, ale „jen“ jako neopomenutelná dědička ze zákona, která není vyděděna), vyplývá, že žalobci byli ve věci úspěšní pouze zčásti, zčásti pak úspěch neměli, totéž platí i pro žalovaného“. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rovněž uplatnil zásadu úspěchu ve věci tak, že „žalovaný, který podal odvolání, měl v odvolacím řízení úspěch jen částečný, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že „napadají toliko výroky nákladové, když výrok ve věci samé ponechávají dovoláním nedotčen“. Namítají, že „soud druhého stupně nesprávně vyložil, co se rozumí úspěchem ve věci dle ustanovení §142 o.s.ř., pokud jde o výsledek řízení vyvolaného postupem dle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., bylo-li určeno, že k žalobě odkázaný účastník je toliko dědicem k podílu neopomenutelného dědice“, že „z povahy řízení zahájeného dle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. v zásadě plyne, že jeho výsledek je toliko binární“, že „určitá osoba buď dědicem je – a pak se bude se všemi právy účastnit dědického řízení, v němž bude rozhodováno mimo jiné o jejím podílu – anebo dědicem není, pak s ní v dědickém řízení nebude jednáno vůbec“, že „není představitelné, že by někomu svědčilo dědické právo ´jen trochu´ nebo byl dědicem ´napůl´“, že „jedna strana bude vždy úspěšná a druhá strana vždy neúspěšná“ a že „pokud tedy soud rozhodne tak, že se pro účely nákladů řízení uplatní zásada úspěšnosti ve věci, není možné, aby právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno nikomu“. Dále namítají, že „se odvolací soud mýlí, pokud tvrdí, že se domáhali určení, že jejich matka je dědičkou ze zákona“, že „nic takového není pravdou, jak jasně plyne z obsahu podané žaloby a tam uvedeného petitu“, že „i kdyby tomu tak bylo, nijak to nesnižuje úspěch žalobců ve věci, neboť i dědic k podílu neopomenutelného dědice je jistě dědicem ´ze zákona´“, že „pokud odvolací soud ´zpřesnil´ výrok soudu prvního stupně v tom směru, že žalobci jsou toliko dědicové k podílu neopominutelného dědice, nemá to na jejich úspěch ve věci žádný vliv“, že „zde není žádná část žalobního nároku, která by byla odvolacím soudem zamítnuta“, že „to je přitom základním kritériem určení procesního úspěchu ve věci“, že „úprava provedená soudem druhého stupně tak má charakter pouze kosmetický a zpřesňující“, že, „pokud by bylo třeba zásah odvolacího soudu chápat jako rozhodnutí snižující jejich úspěch ve věci, jedná se stále o úspěch poměrně nepatrný, když fundament jejich úspěchu – totiž že M. M. je dědičkou – zůstává nedotčen“, a že „dle jejich názoru tedy bylo namístě aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř., který odvolací soud vůbec nevzal v úvahu“. Konečně namítají, že „mají vážné pochybnosti o tom, zda lze v řízení dle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. vůbec formulovat výrok rozhodnutí tak, že žalobce je žalobcem ´k podílu neopomenutelného dědice´, když toto řízení je řízením o existenci dědického práva, nikoli o velikosti podílů“, že „se odvolací soud dopustil jasné procesní nezákonnosti, když své rozhodnutí ve věci samé založil na naprostém přehodnocení výpovědi svědka G., kterému soud prvního stupně v jeho výpovědi o okolnostech podpisu závěti zůstavitelky neuvěřil, zatímco soud odvolací se rozhodl jeho výpovědi věřit, to ovšem, aniž by řečeného svědka znovu vyslechl, což jasně odporuje ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř.“, že „odvolací soud toto nové skutkové hodnocení věci před žalobci skryl, když je nepoučil dle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.“, a že „jsou přesvědčeni, že tyto zcela jasné chyby by odůvodňovaly dovolání i do merita věci, s ohledem na délku řízení se však rozhodli je nepodávat“. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žalobcům přizná proti žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, příp. aby napadené rozhodnutí v rozsahu označených výroků zrušil, a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud nepřiznal žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání podle §237 není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4, g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda při stanovení náhrady nákladů řízení o určení dědického práva lze poměřovat úspěch ve věci (ve smyslu ustanovení §142 o.s.ř.) pouze okolností, zda je žalobce shledán dědicem, nebo zda je možné přihlédnout i k výsledku posouzení žalobcem vznesených předběžných otázek, které byly významné pro určení rozsahu jeho dědického práva. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť dovoláním napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč [jestliže odvolací soud rozhodl, že se účastníkům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolatelům takto odepřena (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013)], dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobců proti výrokům odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka V. V. zemřela dne 10.8.2007, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2009, dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstavitelce se řídí právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále je „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §142 odst. 1 OSŘ účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl.
Podle ustanovení §142 odst. 2 OSŘ měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §224 odst. 1 OSŘ ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 OSŘ je uplatňována i ve sporu zahájeném žalobou podle §175k odst. 2 OSŘ, jehož účastníky jsou – vyjma žalobce (žalobců) – i všichni ostatní účastníci dědického řízení (a to na straně žalovaného), včetně těch, kteří tvrzení dědice odkázaného na podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko. Potenciální neúspěch ve věci je „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, jímž v řízení vyvolaném na základě odkazu podle §175k odst. 2 OSŘ je právě ten, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2016, sp. zn. 21 Cdo 3217/2015). Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení, zda tu dědické právo je (není), je úspěch ve věci obecně poměřitelný okolností, zda žalobce je (případně, v návaznosti na konkrétní procesní situaci a tomu odpovídajícímu žalobnímu petitu, zda žalovaný není) shledán dědicem po zůstaviteli. K žalobě odkázaný účastník (dědic) přitom vždy nebude ve věci úspěšný tehdy, jestliže jeho žaloba bude odmítnuta (§43 odst. 2 OSŘ) nebo řízení o ní bude zastaveno (§104 OSŘ), což má stejný následek, jaký je spojen i s tím, že odkázaný účastník žalobu vůbec nepodal, tj. že soud pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice (srov. §175k odst. 2 in fine OSŘ). Nicméně i v případě sporu vyvolaného žalobou podle §175k odst. 2 OSŘ je základním východiskem pro výpočet náhrady nákladů řízení předmět řízení vymezený žalobou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.6.2016, sp. zn. 21 Cdo 3890/2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci v první řadě vyplývá, že žalobci (jako právní nástupci pozůstalé dcery zůstavitelky M. M., která zemřela dne 8.7.2009) neuznali platnost závěti ze dne 24.6.2004, pořízené ve prospěch žalovaného, ani vydědění M. M. z téhož dne s odůvodněním, že závětní svědci nebyli současně přítomni při podpisu závěti a že rovněž důvody vydědění neobstojí. Okresní soud Brno-venkov je proto usnesením ze dne 19.8.2010, č.j. 21 D 743/2007-92, odkázal, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podali žalobu na určení, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce. V žalobě podané v souladu s odkazem dědického soudu žalobci namítli neplatnost závěti i vydědění, uvedli, že „listina označená jako závěť ze dne 24.6.2004 není platnou závětí, i kdyby platnou závětí byla, vydědění v ní obsažené neobstojí, neboť nejsou dány jeho skutkové důvody“, že „konečně žádná ze závětí nemůže obstát v tom směru, pokud zcela vylučuje dceru zůstavitelky z dědění“, a proto navrhli, aby soud vydal rozsudek, kterým se určuje, že M. M.. je dědičkou po zůstavitelce. Dále navrhli, aby soud stanovil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení „tak, jak budou vyčísleny“. Soud prvního stupně shledal závěť ve prospěch žalovaného i vydědění M. M. jako neplatné a určil, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce; povinnost k náhradě nákladů řízení stanovil žalovanému podle zásady plného úspěchu žalobců ve věci. Odvolací soud jeho rozhodnutí změnil tak, že určil, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce „k podílu neopomenutelného dědice“. Vycházel z toho, že závěť ve prospěch žalovaného je platná a neplatné je pouze vydědění M. M. Změnil proto rovněž výrok o náhradě nákladů řízení, a to podle zásady částečného úspěchu ve věci na straně žalobců i žalovaného tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále stanovil, že žádnému z účastníků nepřísluší ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci, kteří se domáhali neplatnosti závěti pořízené ve prospěch žalovaného a neplatnosti vydědění jejich právní předchůdkyně, tak vznesli nárok na celý zákonný dědický podíl M. M. po zůstavitelce. Odvolací soud však určil její dědické právo kvantitativně jinak, než požadovali žalobci i než je vymezil soud prvního stupně, který jejich žalobě zcela vyhověl. Odvolací soud vycházel z toho, že závěť ve prospěch žalovaného je platná a neplatné je pouze vydědění M. M., určil tedy dědické právo M. M., resp. jejích dědiců, v rozsahu ½ zákonného dědického podílu M. M. po zůstavitelce jako podílu zletilého neopomenutelného dědice (k tomu srov. §479 obč. zák.). Je proto zřejmé, že odvolatelům nelze dát zcela za pravdu, pokud namítají, že „toto řízení je řízením o existenci dědického práva, nikoli o velikosti podílů“, neboť v řízení o žalobě podle §175k odst. 2 OSŘ soud svým rozhodnutím o sporných otázkách týkajících se žalobou požadovaného určení dědického práva v podstatě vymezuje „mantinely“, v jakých lze poté v dědickém řízení nabytí dědictví žalobci potvrdit.
Je tedy zjevné, že v projednávané věci nejde o případ, kdy by bylo žalobě „zcela vyhověno“, jak se mylně domnívají dovolatelé. Tento závěr není možné automaticky dovozovat ze skutečnosti, že soudy ve svých rozhodnutích existenci dědického práva M. M. určily. Podle ustálené judikatury totiž ustanovení §175k odst. 2 OSŘ neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky (např. platnosti závěti či vydědění), byť by byla významná pro posouzení dědického práva. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné, představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale v důvodech rozhodnutí. V posuzovaném případě bylo proto na základě odkazu dědického soudu žalováno o určení dědického práva tak, aby zahrnovalo řešení všech předběžných právních otázek (platnosti závěti i vydědění), které jsou pro určení dědického práva (jeho rozsahu) významné. V této souvislosti lze dědickému soudu (i soudům ve sporném řízení, které v tomto směru měly žalobce poučit) vytknout pouze to, že pokud by odkaz k podání žaloby podle §175k odst. 2 OSŘ byl – v reakci na žalobci vznesenou námitku absolutní neplatnosti závěti – formulován vhodněji taktéž k podání žaloby o určení, že „žalovaný není dědicem ze závěti ze dne 24.6.2004“, mohl být úspěch ve věci zjevnější, neboť by v této části žalobě nemohlo být vyhověno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4774/2009). Proto také soudy ve svých rozhodnutích mohly určit (a odvolací soud tak učinil) dědické právo v jiném (menším) rozsahu, než jak bylo nárokováno žalobou podle §175k odst. 2 OSŘ, a to aniž by část žaloby zamítly . Odvolací soud přitom správně zdůvodnil, proč byli žalobci ve věci úspěšní pouze zčásti, zčásti pak úspěch neměli, což platí i pro žalovaného, tj. že to vyplývá z porovnání toho, co bylo žalobou požadováno a jak bylo o žalobě rozhodnuto.
Pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že nemůže být důvodná dovolací námitka, že odvolací soud „rozhodl dle ustanovení §142 odst. 1 OSŘ, ačkoli se zřetelně fakticky pokusil aplikovat ustanovení §142 odst. 2 OSŘ“, neboť odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení „podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v ustanovení §142 odst. 1 OSŘ“, rovněž však odůvodnil (byť již bez zmínky konkrétního zákonného ustanovení), jakými úvahami se při aplikaci této zásady v posuzovaném případě řídil, proč byli žalobci ve věci úspěšní pouze částečně a jaký má tento částečný úspěch ve věci dopad na stanovení náhrady nákladů řízení. Důvodná nemůže být ani dovolací námitka, podle níž „bylo namístě aplikovat ustanovení §142 odst. 3 OSŘ“, jelikož nelze dospět k závěru, že by žalobci měli neúspěch v poměrně nepatrné části.
Vznáší-li pak dovolatelé námitky ohledně správnosti formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu o určení dědického práva a ohledně vad, které mohly mít za následek jeho nesprávné rozhodnutí ve věci samé, spatřovaných v přehodnocení výpovědi závětního svědka Gӧtze, aniž by byl znovu vyslechnut (§213 odst. 2 OSŘ) a aniž by žalobci byli poučeni (§118a odst. 3 OSŘ), jedná se zjevně o námitky směřující do merita věci, kterými – i kdyby byly opodstatněné – se dovolací soud nemůže zabývat, neboť jdou nad rámec rozsahu, v jakém je rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i o náhradě nákladů odvolacího řízení správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl v rozsahu napadeném dovoláním postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu