ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.692.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 692/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Janem Ambrožem, advokátem se sídlem v Plzni, Prešovská č. 337/6, proti žalovanému Mgr. J. F. , o zaplacení 5,000.000,- Kč s příslušenstvím a o vydání listin, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 228/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2016, č. j. 25 Co 159/2016-51, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2016, č.j. 25 Co 159/2016-51, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále jen „o.s.ř.“), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, jelikož řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o neexistenci předpokladů pro vydání opravného usnesení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu) podle ustanovení §164 o.s.ř., a to z důvodu neoznačení žalobkyně jako správkyně dědictví po Mgr. L. K., zemřelém dne 23.8.2003 (dále jen „zůstavitel“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce nepřípustnosti změny obsahu jinak bezchybného rozsudku postupem podle §164 o.s.ř. a možnosti tohoto postupu pouze při opravě chyb v psaní a počtech a jiných zřejmých nesprávností srov. např. názor vyjádřený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27.9.1968, sp. zn. 2 Cz 57/1968, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 37, ročník 1969; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.11.2006, sp. zn. 21 Cdo 385/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.7.2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Namítá-li dovolatelka opakovaně zejména, že v předmětném řízení vystupovala jako správkyně dědictví po zůstaviteli, nikoliv jako jeho matka, a proto ji je tak třeba označovat i v rozhodnutí soudu prvního stupně (v záhlaví a ve výroku o náhradě nákladů řízení) ve spojení s rozhodnutím soudu odvolacího, a dovozuje-li, že jí (jako fyzické osobě) z tohoto důvodu nelze stanovit povinnost k náhradě nákladů řízení, resp. jí tuto povinnost nelze stanovit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí, když nebylo dosud skončeno dědické řízení po zůstaviteli, nebere náležitě v úvahu, že požadavek na označení žalobkyně jako správkyně dědictví je předně neopodstatněný, neboť správce dědictví se může stát účastníkem právních vztahů (i účastníkem občanského soudního řízení) pouze ve vztahu k majetku zůstavitele, o nějž se však v daném případě nejedná (jak již dříve v posuzované věci dovodil i dovolací soud, srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2016, sp. zn. 23 Cdo 862/2016, nebo Ústavní soud, který se se závěry soudů ohledně označení účastníků řízení ztotožnil a uvedl, že dovolatelkou předestřené argumenty představují „toliko pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů“, srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4.10.2016, sp. zn. II. ÚS 2052/16). Navíc, jak v projednávané věci správně podotkl již odvolací soud ve svém rozhodnutí, označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení, tudíž (jinými slovy) byla-li správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se – je-li účastníkem řízení – stejně, jak se označují fyzické osoby.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu