ECLI:CZ:US:2016:2.US.2052.16.1
sp. zn. II. ÚS 2052/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Mgr. Jakubem Zahradníkem, advokátem se sídlem Vágnerova 1037/6, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2014, č. j. 16 C 228/2012-489, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. 94 Co 594/2014-588, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 862/2016-748, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 5 000 000 Kč a o vydání listin.
2. Stěžovatelka soudí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny; dále se stěžovatelka dovolává též čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že soudy v řízeních a v následných rozhodnutích opomenuly provést jí navrhované důkazy, čímž porušily ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, a jejich rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Navíc některé důkazy prý soudy zamítly bez bližšího odůvodnění, aniž by se s nimi vypořádaly, čímž porušily svou povinnost vystupovat v řízení nestranně, a stranily tak žalovanému Mgr. J. Fialovi. Rovnost účastníků řízení byla údajně porušena rovněž hodnocením důkazů soudem prvního stupně a následně i odvolacím soudem. Stěžovatelka tvrdí, že z provedených důkazů nebyl bezpečně zjištěn skutkový stav věci, pročež soudy nemohly vycházet ze skutečného stavu věci a tato jejich pochybení měla za následek nesprávná rozhodnutí. Stěžovatelka uzavírá, že porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces shledává v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Porušení svých základních práv spatřuje rovněž v tom, že obecné soudy odepřely ochranu jejímu právu, neboť neprojednaly dotčenou věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny). Další vadu řízení stěžovatelka spatřuje v jejím chybném označení ve výroku rozhodnutí, neboť právní subjektivitu neměla jako fyzická osoba, ale jako soudem ustanovený správce dědictví vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1112/2003. S ohledem na skutková tvrzení totiž nelze než dospět k závěru, že se plnění po vedlejším účastníkovi domáhala nikoliv pro sebe, ale na účet dědické podstaty, kdy navíc pro posouzení její aktivní legitimace je rozhodné, že pokud došlo k předmětné škodě porušením povinností ze strany žalovaného, došlo tím ke zkrácení majetku v dědické podstatě.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Ústavní soud musí předně odmítnout povšechné námitky stěžovatelky směřující proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů učiněných v nyní posuzované věci. Ústavní soud totiž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není ani nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale stával by se pravidelnou třetí soudní instancí, což ovšem jeho úkolem není a ani být nemůže [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
7. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy může proto Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, anebo se s nimi vypořádají zjevně nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tato situace může nastat především tehdy, kdy soud sice provede celou řadu důkazů, přihlédne ale jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3309/07 ze dne 20. 4. 2011 (N 76/61 SbNU 231)].
8. Ústavní soud však takovýto zásah do základních práv a svobod stěžovatelky v nyní posuzované věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí plyne, že se obecné soudy projednávanou věcí pečlivě zabývaly a dostatečně jasně uvedly, z jakých skutkových důvodů dospěly ke svým právním závěrům. Takto se především již obvodní soud dostatečně zabýval okolnostmi žalobou uplatněného nároku na náhradu škody, kdy shledal, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že se žalovaný nedopustil žádného porušení právních povinností ve smyslu příslušných ustanovení zákona o advokacii. Zároveň dodal, že nebyl ani naplněn další předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, a to existence příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností a vznikem škody, pročež neshledal důvod pro vyhovění žalobě stěžovatelky. Podobně odvolací soud uvedl, že žalovaný neporušil žádné povinnosti advokáta. Obecné soudy přitom v odůvodnění naprosto jasně a zřetelně vyložily, jakými úvahami byly vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí. Odůvodnění a skutkové závěry vyřčené v napadených rozhodnutích tedy považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelná a nemá důvod je zpochybňovat.
9. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces také tím, že neprovedly další jí navrhované důkazy, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu k otázce tzv. opomenutých důkazů, v níž vytkl, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Takto ovšem obecné soudy v nyní posuzované věci postupovaly, kdy jak soud I. stupně (viz s. 5 rozsudku obvodního soudu), tak i odvolací soud (viz s. 6 napadeného rozsudku) uvedly, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem a další dokazování by tedy bylo nadbytečné, neboť by nemohlo pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést. V případě stěžovatelky tak nelze hovořit o opomenutých důkazech, neboť jimi jsou pouze důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
10. Pokud pak stěžovatelka napadá též právní hodnocení jejího žalobního nároku (především v otázce její aktivní legitimace), musí Ústavní soud konstatovat, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatelky neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" a ani nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; naopak i ve věci právního posouzení dané věci napadeným rozhodnutím obecných soudů neschází náležité odůvodnění. Otázce označení účastníků řízení (resp. aktivní věcné legitimace stěžovatelky) se pak dostatečně věnoval především odvolací soud, na jehož rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje, neboť se s jeho závěry ztotožňuje.
11. Z hlediska skutkových i právních námitek stěžovatelky přitom musí Ústavní soud konstatovat, že jí předestřené argumenty představují toliko pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, když tyto již ale byly dostatečně posouzeny odvolacím soudem. Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tak nemá důvod jejich závěry přehodnocovat, neboť obecné soudy učinily vše pro nalezení spravedlivého řešení. Pokud přitom dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatelky, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se, s ohledem na výše řečené (i obsah napadených rozhodnutí), v nyní hodnoceném případě stalo.
12. Pokud se stěžovatelka dovolává neodůvodněné délky soudního řízení, musí Ústavní soud připomenout, že již mnohokrát vyslovil názor, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 N 6/32 SbNU). V nyní projednávaném případě jsou však předmětem řízení již vydaná rozhodnutí obecných soudů, nikoliv otázka průtahů v řízení, neboť v tomto případě by musel být uplatněn i zcela odlišný petit. Za daného procesního stavu se proto Ústavní soud stěžovatelkou namítanými průtahy vůbec nemohl zabývat, neboť požadovaná rozhodnutí již byla vydána [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení IV. ÚS 2981/07, ze dne 15. 1. 2008; U 1/48 SbNU 961].
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Za této procesní situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož by to bylo zjevně nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu