ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1167.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1167/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. D. , zastoupeného JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 831/21, proti žalované 1) K. S. , 2) R. P. , oběma zastoupeným JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, a 3) L. M. , o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 200/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2016, č. j. 14 Co 298/2016-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 11 C 200/2014-125, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitosti bez č. p. na pozemku parc. č. 92 v k. ú. K. u Š. (dále jen „předmětná stavba“), vyznačené na geometrickém plánu č. 137-50/2014, vypracovaném Ing. Radimem Mikulou dne 13. 11. 2014 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 298/2016-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou praxí obecných soudů, založil své rozhodnutí na extensivním výkladu vydržení a na nesprávném právním posouzení provedených listin a svědecké výpovědi. Domnívá se, že byl na základě panujících poměrů v místě a kontinuálním povědomí v rámci rodiny vzhledem k okolnostem v dobré víře, že je oprávněným držitelem předmětné stavby, což nevyvracejí ani listiny, na něž poukázal odvolací soud, a nezpochybňuje tento závěr ani skutečnost, že se žalobce nepodíval do katastru nemovitostí. Poukazuje na dlouhodobou držbu v rámci rodiny, když předmětnou stavbu užívala již jeho babička. Předmětná stavba přitom tvořila vždy jeden funkční a stavební celek s nemovitostí, o čemž svědčí svědecké výpovědi, jakož i znalecký posudek M. Polepila z roku 1997, který byl součástí kupní smlouvy; ostatně v předmětné budově je umístěna koupelna a WC, které by jinak nebyly uživatelům přístupny. Je tedy zřejmé, že svědectví pana S. o dodatečném zprůchodnění nemovitosti žalobcem je nepravdivé, neboť minimálně při koupi v roce 1997 již tento stav existoval. Nemovitost je kamennou stavbou obdélníkového tvaru z poloviny 19. století o 2 místnostech a příslušenství nacházející se na pozemku parc. č. 26/2. Žalobce sám nemovitosti drží a užívá téměř 20 let, přičemž ke zpochybňování jeho vlastnictví došlo teprve před třemi až čtyřmi lety v souvislosti se spory mezi žalovanými o rozdělení pozemku parc. č. 1898, který přiléhá k nemovitostem žalobce a tvoří k nim jedinou přístupovou cestu. Nesouhlasí s argumentací ohledně výměry, klade důraz na dlouhodobost omylu v kontextu dlouhodobé a nerušené držby jeho i právních předchůdců a ucelenost a funkčnost celku nemovitostí (tzv. výměnku). Těžko lze uvěřit tomu, že by předmětná stavba byla vydělena, když i z popisu převáděných nemovitostí ve znaleckém posudku vyplývá, že předmětem převodu je i ta část nemovitosti, kde je umístěna koupelna a WC, které se nachází v tzv. předmětné stavbě. Navrhuje, aby dovolací soud „zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Žalované 1) a 2) se ve vyjádření ztotožňují s rozhodnutími soudů obou stupňů, které se neodchýlily od judikatury dovolacího soudu; přičemž odkazují na jeho odůvodnění. Žalobce se pouze domáhá, aby dovolací soud opětovně vyhodnotil provedené důkazy opačným způsobem, než jak učinil odvolací soud. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Protože k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud ve shodě s §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce namítá, že odvolací soud posoudil otázku jeho dobré víry v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se v této otázce od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Omyl držitele musí být omluvitelný; omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Dobrá víra se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a proto nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít „se zřetelem ke všem okolnostem“ po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří; omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dovolacím řízení není sporu o tom, že žalobce nenabyl předmětnou stavbu na základě kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1997. Odvolací soud pak neshledal, že by došlo k vydržení vlastnického práva k předmětné stavbě. Zdůraznil, že žalobce nabyl toliko pozemek a na něm se nacházející budovu o výměře 35 m 2 , fakticky však užíval nemovitost (tedy včetně předmětné stavby) o výměře 70 m 2 . Přestože uváděl, že nemovitosti užíval jako funkční celek dlouhodobě spolu se svými rodiči a sestrou s tím, že na objektu nedošlo k žádným zásadním stavebním úpravám, svědek P. S. uvedl, že žalobce realizoval na objektu stavební úpravy, které vedly ke změně charakteru užívaných místností, a dříve neprůchozí objekt učinil průchozím; žalobce takto postupoval bez stavebního povolení, přičemž neprovedl nic, aby faktický stav uvedl do souladu se stavem právním. Žalobci tak muselo být zřejmé, že jde o dvě samostatné věci (budovy). Objekt se nachází ve zcela přehledném terénu a při zachování normální opatrnosti lze jen stěží zaměnit výměru 35 m 2 s fakticky užívanou výměrou objektu představující její dvojnásobek. I vzhledem ke způsobu užívání objektu musela být žalobci známa výměra jednotlivých místností, tedy i celková výměra budovy, která je jím užívána. Nebylo tak možné dospět k závěru, že byl žalobce v dobré víře o tom, že mu předmětná stavba patří se zřetelem ke všem okolnostem.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a považuje je za přiměřené. V řízení nebylo nijak zpochybněno, že předmětná stavba je samostatnou věcí v právním slova smyslu, když dovolatel tento podstatný závěr pro posouzení věci v dovolacím řízení nijak nenapadá. Jestliže za dané situace nebyla předmětná stavba uvedena ve zmíněné kupní smlouvě, je zjevné, že žalobce nemohl být v omluvitelném omylu o tom, že na základě kupní smlouvy nabyl předmětnou stavbu jako samostatnou věc v právním slova smyslu. Do úvahy by toliko mohlo přicházet, že by se žalobce mohl mýlit v tom, že předmětná stavba je toliko součástí jeho domu, který byl na něj smluvně převeden, tomu ovšem neodpovídá žalobní návrh; ostatně podle ustálené judikatury se nelze domáhat určení vlastnického práva toliko k součásti věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 (uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru)].
I kdyby se dovolatel domníval, že předmětná stavba byla součástí domu č. p. 45 a posléze se ukázalo, že se jedná o samostatnou věc v právním slova smyslu, pak by obstály závěry odvolacího soudu, že žalobce se chopil držby dvojnásobné výměry užívací plochy a že situace na místě samém byla zcela přehledná. Poukaz na „rodinné užívání“ je nepatřičný, neboť žalobce nenabyl dům od rodinných příslušníků, ale od města T., takže by bylo lze při převodu od něj očekávat vyšší míru obezřetnosti.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu