ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1256.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1256/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. M. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Vinohradská 938/37, proti žalovanému I. P. , zastoupenému Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 438/45, o předložení listin, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 69/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 29 Co 345/2016-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Panušky, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Vinohradská 938/37.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 31. 5. 2016, č. j. 19 C 69/2016-54, uložil žalovanému povinnost předložit žalobci veškeré příjmové a výdajové doklady, vč. výpisů z účtu č. 563997/0300, vedeného u ČSOB, a. s. a veškerých podkladů vztahujících se k těmto příjmovým a výdajovým dokladům či výpisům z uvedeného účtu, včetně všech nájemních a obdobných smluv, na jejichž podkladě bylo realizováno finanční hospodaření s pozemkem parc. č. 539 o výměře 279 m 2 , jehož součástí je budova, a pozemkem parc. č. 540 o výměře 184 m 2 , vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 1303 pro obec P. a k. ú. Ž. (dále jen „předmětné nemovitosti“), či s jakoukoli částí kterékoliv z předmětných nemovitostí, to vše za období od 26. 6. 2015 do právní moci rozsudku, vyjma již doložených smluv blíže specifikovaných, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.626,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku pro uznání podal žalovaný včasné odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu zpět s tím, že žalovaný s ním po podání žaloby začal spolupracovat a předložil mu žádané listiny. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 11. 2016, č. j. 29 Co 345/2016-89, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.534 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nadto je na místě právní otázku posoudit jinak. Právní otázkou je, zda pro případ neurčitosti žalobního petitu je možno v případě následného zpětvzetí žaloby rozhodnout o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobce tak, že se plně uplatní procesní domněnka o úspěchu žalobce, ačkoliv je zjevné, že dílčí plnění žalovaného, které zpětvzetí vyvolalo, má povahu běžného plnění, a zejména nepokrývá plnou šíři žalobního petitu. Zdůrazňuje, že žalobce se po něm domáhal vydání listin, žalobní petit však nebyl dostatečně určitý, jak požaduje judikatura dovolacího soudu, a proto je žalobní petit, jakož i výrok rozsudku soudu prvního stupně nevykonatelný. Předložené dokumenty pak nejsou veškerými dokumenty dle petitu žaloby, když je například evidentní, že žalovaný žalobci nepředložil jediný výpis z účtu, ačkoliv je v žalobě požadoval. Žalobce nicméně prohlásil, že dostal všechny požadované dokumenty a žalobu vzal zpět, načež odvolací soud řízení zastavil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení místo toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle žalovaného je evidentní, že postup žalobce byl účelový s cílem získat náhradu nákladů řízení a poškodit žalovaného. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné. Žalobci není známo, zda byly či nebyly splněny podmínky rozsudku pro uznání, tuto otázku však považuje za irelevantní, neboť došlo k poskytnutí požadované dokumentace, a proto vzal v důsledku toho žalobu zcela zpět. Dovolatelem předložená otázka je pak akademická, neboť žalobce nepovažuje svůj petit za neurčitý, stejně jako nepovažuje plnění žalovaného za dílčí a už vůbec je nepovažuje za plnění běžné, neboť dovolatel pomíjí specifičnost žaloby na vydání listin za situace, kdy přesné listiny nezná. Nesouhlasí ani s tím, že by byl postup žalobce účelový s cílem získat náhradu nákladů řízení a poškodit žalovaného. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatel formálně v dané věci napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně výroku I., kterým byl zrušen rozsudek pro uznání soudu prvního stupně a kterým bylo řízení zastaveno.
Dovolání do výroku I. nemůže být přípustné již z toho důvodu, že dovolatel ve vztahu k němu nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ostatně ani nerozporuje důvody odvolacího soudu, které jej vedly k zastavení řízení, tedy konkrétně existenci zpětvzetí žaloby a současně neexistenci vážného důvodu, pro který by zpětvzetí žaloby nebylo účinné; na tom ničeho nemění argumentace žalovaného neurčitostí žaloby, která je pro posouzení této otázky irelevantní.
Ve vztahu k dovolání proti výroku II., tedy do výroku o náhradě nákladů řízení, je třeba zdůraznit, že žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení nepřesahující částku 50 000 Kč, pročež dovolání proti tomuto výroku není ve shodě s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu