ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.149.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 149/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. K. Š., dříve B. , zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČ0 44992785, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, o určení spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 47/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2016, č. j. 15 Co 250/2010-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. 55 C 47/2008-63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7826/20 o výměře 98 m 2 , ostatní plocha, jiná plocha, a parc. č. 7826/21 o výměře 512 m 2 , ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území Ž., obec B., a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II. tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně i žalovaného (pouze do nákladových výroků) usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 22 Cdo 858/2016-223, dovolání žalobkyně odmítl a (opětovně) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, tentokrát jen ve výrocích II. a III. o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil v k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud pochybil, pokud uplatnil moderační právo podle §150 občanského soudního řádu („o. s. ř.), aniž by vytvořil pro účastníky řízení prostor k tomu, aby se k takovému postupu soudu mohli vyjádřit.
Krajský soud v Brně po doplnění řízení o stanoviska účastníků řízení k možnosti uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř. znovu rozhodl usnesením ze dne 29. 9. 2016, č. j. 15 Co 250/2010-240, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2010, č. j. 55 C 47/2008-63, ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a namítá, že se rozhodnutí odvolacího soudu při aplikaci §150 o. s. ř. odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, a s okolnostmi uplatnění nároku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3448/10).
Ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Při aplikaci tohoto ustanovení je nutné brát v úvahu všechny podstatné okolnosti případu i s důrazem na okolnosti před začátkem řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3665/2015, podobně např. usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014 a řada dalších).
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k ustanovení §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
V projednávané věci žalobkyně nebyla úspěšná, ovšem v konečném stadiu proto, že sporný podíl převedla na třetí osobu. Není tedy postaveno najisto, že uplatňovala právo, které jí a ani jejímu právnímu předchůdci (původnímu žalobci) nenáleželo. Pokud tomu tak nebylo, pak je zjevné, že žalující strana jednala v omylu vyvolaném v nikoliv nepodstatné části stranou žalovanou, resp. jejími právními předchůdci. Ti nepředložili listiny potvrzující jejich vlastnické právo „do šedesáti dnů ode dne vzniku právního vztahu“ (§4 odst. 4 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí) místně příslušnému orgánu geodézie, a tím zavinily nejasný právní stav; toto pochybení, které neodstranilo ani žalované město, vedlo nejen k tomu, že sporný podíl mohl být projednán v dědickém řízení jako vlastnictví předchůdce žalobkyně, ale i k tomu, že samo žalované město v domnění o vlastnickém právu původního žalobce mu nabídlo náhradní pozemek a poté s ním uzavřelo nájemní smlouvu, kterou si sporný podíl k ideální části pozemku pronajalo, čímž mu vlastně dočasně předalo jeho držbu.
K dobré víře žalobkyně, resp. jejího předchůdce, se uvádí: Původní vlastník F. B. věděl, že a v jakém rozsahu pozemek prodal; to po jeho smrti nemuselo být zřejmé jeho synovi, který vyšel ze stavu evidence nemovitostí a nechal sporný podíl projednat v dědickém řízení; jeho subjektivní přesvědčení bylo podporováno jednáním města. Nelze přisvědčit tomu, že bylo zjištěno, že žalovaná strana nebyla v dobré víře; odvolací soud opakovaně její dobrou víru konstatoval, a žaloba byla nakonec zamítnuta proto, že žalobkyně sporný podíl převedla a tím ztratila případnou věcnou legitimaci; v předchozím dovolacím řízení byla spíše než dobrá víra zpochybněna držba spoluvlastnického podílu. V průběhu sporu, tak jak vycházel najevo skutečný stav věci a jak se upřesňovala právní kvalifikace, nic se však neměnilo na tom, že domněnku o vlastnictví sporného podílu, podpořenou ostatně i právním názorem odvolacího soudu v rozhodnutích zrušených Nejvyšším soudem, vyvolala žalovaná strana a její předchůdce.
Z citované judikatury se podává, že účelem aplikace §150 o. s. ř. není řešení sociální situace účastníka, ale hledání spravedlivého řešení individuální věci; proto není podstatné, že žalobkyně má prostředky na zaplacení nákladů řízení protistrany. Stejně není rozhodné, že sporný podíl v době, kdy bylo (dočasně) pravomocně určeno, že je jeho vlastnicí, převedla třetí straně; v zásadě jí tento převod nelze dávat k tíži. Ostatně tuto skutečnost žalovaný ve vyjádření k možné aplikaci §150 o. s. ř. (č. l. 230) jako důvod ji vylučující neuvedl.
Ani to, že odvolací soud se nezabýval každou fází řízení z hlediska nákladů zvlášť, není samo o sobě vadou řízení (k té by ostatně bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání); z obsahu rozhodnutí je totiž zřejmé, že důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. se vztahují na celé řízení.
Za této situace není právní názor odvolacího soudu ohledně aplikace §150 o. s. ř. zjevně nepřiměřený, a dovolací soud jej nemůže zpochybnit.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu