ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.19.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 19/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Olivova 2096/4, IČO: 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Koliště 259/55, proti žalovaným: 1) J. Ž. a 2) J. Ž. , oběma zastoupeným JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 54/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2016, č. j. 12 Co 107/2015-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co 107/2015-147, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 17 C 54/2012-88, určil, že žalovaná 2) je vlastníkem ideální ½ budovy na pozemku parc. č . 1559/3 v části obce R. n L., pozemku parc. č. 1559/3 a pozemku parc. č. 4114/23 (dále jen „předmětné nemovitosti“), všech zapsaných na LV č. 594 pro obec a k. ú. R. n L. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 2), neboť zapsaný stav v katastru nemovitostí podle tvrzení žalobkyně opřeného o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2111/2012, neodpovídá skutečnosti. Naléhavost spočívá v tom, že stále nelze provést exekuci na předmětné nemovitosti, čemuž brání stav zápisu v katastru nemovitostí, a soudním rozhodnutím tato překážka bude odstraněna. V rámci věcného posouzení pak zdůraznil, že darovací smlouva z roku 1993, na jejímž základě měla žalovaná 1) nabýt spoluvlastnický podíl od žalované 2), nebyla vložena do katastru nemovitostí, a proto se na základě této smlouvy nestala vlastníkem sporné id. ½ předmětných nemovitostí. Pokud bylo vlastnické právo do katastru nemovitostí zapsáno na základě usnesení o schválení smíru, pak smír byl uzavřen žalovanou 2) v době, kdy byla povinnou v exekučním řízení, měla doručeno usnesení o nařízení exekuce i exekuční příkaz postihující předmětné nemovitosti a jako taková byla omezena v dispozicích s takto postiženým majetkem. Jakýkoliv úkon narušující toto omezení je v rozporu se zákonem, a tudíž ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., lze jej posoudit jako neplatný. Soud se necítil být vázán usnesením o schválení smíru, jakož ani žalobou na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty, v níž byla žalovaná 2) úspěšná, když tento spor se netýkal souvisejícího exekučního řízení. Žalovaná 1) pak nenabyla předmětné nemovitosti ani na základě vydržení, neboť od data sepsání notářského zápisu v září 1993 uplynula desetiletá vydržecí doba v roce 2003, kdy byl na majetek žalované 2) prohlášen konkurs. Pokud se domnívala, že k nabytí vlastnického práva postačuje uzavření darovací smlouvy a následné schválení soudního smíru, jedná se o právní omyl, který v tomto případě není omluvitelný. S ohledem na uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná 2) je stále vlastnicí id. ½ předmětných nemovitostí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co 107/2015-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) je vlastnicí id. ½ předmětných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění se odvolací soud neztotožnil se závěrem o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení s argumentací, že má vůči žalované 2) vymahatelnou pohledávku a neexistence zápisu vlastnictví žalované 2) k předmětným nemovitostem jí znemožňuje včasné uspokojení své pohledávky formou vedení exekuce na tyto nemovitosti. Z obsahu spisu se podává, že byla nařízena exekuce na majetek žalované 2) pro pohledávku ve výši 1 156 777,40 Kč a pro náklady exekuce. V rámci exekuce byl vydán exekuční příkaz na postižení spoluvlastnického podílu žalované 2) na předmětných nemovitostech ve výši id. ½, rovněž byl vydán exekuční příkaz na prodej předmětných nemovitostí Finančním úřadem v Litoměřicích k vymožení vykonatelných nedoplatků podle zákona o správě daní a poplatků. Žalovaná 1) podala žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí proti oběma (v exekucích) oprávněným, kteří měli pohledávku za žalovanou 2), přičemž rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2008, č. j. 7 C 156/2006-81, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2011, č. j. 10 Co 186/2008-166, byla žaloba na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce zamítnuta. Exekuce je stále vedena pro pohledávku žalobkyně a předcházející řízení o vylučovací žalobě již bylo pravomocně skončeno s tím, že předmětné nemovitosti lze exekučně postihnout; v důsledku toho není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalované 2). Tento závěr lze přijmout tím spíše, že v exekučním řízení, v němž se žalobkyně domáhá proti žalované 2) jako povinné uspokojení své pohledávky, pověřený soudní exekutor také exekučním příkazem nařídil prodej spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí. Pouhá skutečnost, že v katastru nemovitostí je jako vlastník vedena osoba odlišná od skutečného vlastníka, pak bez dalšího neobstojí pro závěr o existenci naléhavého právního zájmu, jedná-li se pouze o nesoulad „v zápisech“, neboť požadované určení právní postavení žalobkyně nezlepší, když nebyla vlastnicí předmětných nemovitostí, ani k nim neměla žádný jiný právní vztah.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Shrnuje průběh řízení a svou argumentaci, z níž vyplývá, že žalovaná 2) je vlastnicí id. ½ předmětných nemovitostí. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že byla zamítnuta žaloba žalované 1) na vyloučení id. ½ předmětných nemovitostí z exekučního řízení, vedeného k vymožení pohledávky žalobkyně, tak i z daňové exekuce vedené správcem daně, pročež se právní postavení žalobkyně nemůže určovací žalobou zlepšit. Správce daně ovšem v dané věci odmítá spoluvlastnický podíl žalované 2) zpeněžit, neboť ta není vedena jako vlastnice v katastru nemovitostí, a proto určovací žaloba, která je nutným podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku do katastru nemovitostí, může mít kladný dopad do právního postavení žalobkyně. Předkládá otázku, zda předchozí rozhodnutí ve sporu o vyloučení nemovitých věcí z exekuce je překážkou pro naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu, který byl předběžně posuzován v řízení o vylučovací žalobě. Dále pokládá otázku, zda skutečnost, že lze provést exekuci prodejem nemovitých věcí, je otázkou právního posouzení či skutkových zjištění. Pokud by to byla otázka skutkových zjištění, pak pokládá otázku, zda lze provést změnu rozhodnutí soudu prvního stupně na základě jiných skutkových zjištění, aniž by v odvolacím řízení bylo provedeno jakékoli dokazování a aniž by odvolací soud učinil vlastní skutková zjištění; v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5037/2009 a 32 Odo 778/2006. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání žalobkyně nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno do 31. 12. 2013 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě žalobkyně pokládá otázku, zda má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 2) k id. ½ předmětných nemovitostí za předpokladu, že v katastru nemovitostí je evidována žalovaná 1), byla zamítnuta vylučovací žaloba žalované 1) vůči žalobkyni a správci daně, přičemž správce daně, jehož exekuce má přednost, odmítá v rámci daňové exekuce provést prodej spoluvlastnického podílu žalované 2).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň i důvodné.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 4, str. 115), dovodil, že věřitel může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je jeho dlužník (žalovaný), který ji neplatně převedl na jinou osobu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, neboť odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu.
Judikatura Nejvyššího soudu tento závěr dále precizovala, když dovodila, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle §80 o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, například odpůrčí žalobou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003 (dostupný na www.nsoud.cz ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004 (uveřejněný pod č. 78/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015 (uveřejněný pod č. C 14 764 v Souboru)].
Judikatura rovněž dovodila, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá kupříkladu žalobce, domáhající se určení vlastnického práva ručitele jeho dlužníka k nemovitostem, ohledně nichž je tvrzeno, že ručitelem byly převedeny neplatným právním úkonem na třetí osobu, jestliže žalobce nemá vůči ručiteli ke dni rozhodování soudu vymahatelnou pohledávku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004 (uveřejněný pod č. 78/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.).
V rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2350/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), konečně Nejvyšší soud uvedl, že exekutor je při provádění exekuce oprávněn prejudiciálně posoudit platnost právního úkonu, jímž povinný po nařízení exekuce převedl nemovitosti na třetí osobu, a dospěje-li k závěru, že tento právní úkon je neplatný, exekuci prodejem nemovitosti provede, i když není povinný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, které mají být exekucí postiženy; v takovém případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva povinného.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 2) s argumentací, že žalovaná 1), která je v současnosti evidována v katastru nemovitostí jako vlastnice id. ½ předmětných nemovitostí, byla neúspěšná se svou vylučovací žalobou, a to jak vůči žalobkyni, tak i vůči správci daně.
Se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, neboť jej považuje za předčasný.
V daném případě nebylo zpochybněno, že žalobkyně má vůči žalované 2) vykonatelnou pohledávku, že exekučním příkazem k vymožení pohledávky žalobkyně byla nařízena exekuce na id. ½ předmětných nemovitostí a že vylučovací žaloba žalované 1) na vyloučení id. ½ předmětných nemovitostí z tohoto exekučního řízení byla zamítnuta, pročež lze id. ½ předmětných nemovitostí v tomto exekučním řízení postihnout. Jak ovšem poukazuje žalobkyně, souběžně probíhá daňová exekuce na uspokojení pohledávek správce daně, v rámci této exekuce má být postižena rovněž id. ½ předmětných nemovitostí a správce daně nepřistupuje k faktické realizaci zpeněžení, ačkoliv – jak vyplývá z obsahu spisu – i vůči němu byla zamítnuta vylučovací žaloba žalované 1) na vyloučení id. ½ předmětných nemovitostí z exekuce. Za dané situace bylo proto namístě, aby soud zkoumal a ozřejmil, zdali zamítnutí vylučovací žaloby samo o sobě postačuje k realizaci daňové exekuce či je nezbytné se před tím ještě domoci určení vlastnického práva žalované 2) k id. ½ předmětných nemovitostí. Jinými slovy je nezbytné zkoumat, zdali k provedení daňové exekuce brání právní překážky, konkrétně požadované určení vlastnického práva, či zda faktický prodej id. ½ předmětných nemovitostí v daňové exekuci není prováděn správcem daně z jiného důvodu. Toliko v prvním případě (tj. nezbytnosti souladu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se stavem skutečným) lze shledat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť pokud by zde nebyla dána právní překážka k provedení daňové exekuce a správce daně by přesto odpovídajícím způsobem nepostupoval, pak by ani požadované určení k realizaci daňové exekuce prodejem id. ½ předmětných nemovitostí nemuselo vést a žalobkyně by se musela pokusit využít jiných prostředků obrany proti nečinnosti správce daně.
V této souvislosti lze upozornit rovněž na §14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení se při postihu téže nemovitosti povinného provádí pouze ta exekuce, která byla nařízena nejdříve (princip časové priority), přičemž ostatní exekuce se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně má legitimní zájem na tom, aby mohla proběhnout daňová exekuce, v níž by se zpeněžila id. ½ předmětných nemovitostí a aby žalobkyně mohla být případně uspokojena z části výtěžku zpeněžení.
Dovolací soud uzavírá, že závěry odvolacího soudu jsou předčasné, když právní posouzení věci je neúplné, tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl proto uplatněn právem.
V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby řádně zkoumal, zdali je v současné době možné provést daňovou exekuci na zpeněžení id. ½ předmětných nemovitostí, kdy vedle posouzení právní úpravy bude namístě vhodné vyzvat správce daně k vyjádření, co mu brání v provedení exekuce. Za předpokladu, že se ukáže být zákonnou překážkou absence zápisu vlastnického práva žalované 2) v katastru nemovitostí, lze akceptovat závěr o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení; v opačném případě by byl dán důvod k zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu