ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2324.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2324/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. R. , proti žalovanému L. R. , zastoupenému Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 39/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, č. j. 72 Co 412/2016-172, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. 8. 2016, č. j. 31 C 39/2012-160, nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků, neboť dospěl k závěru, že majetkové poměry žalovaného jsou uspokojivé.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2016, č. j. 72 Co 412/2016-172, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž důvodem rozhodnutí byla především skutečnost, že žalovaný nesplnil povinnost věrohodně prokázat své majetkové poměry; zejména je zjevné, že neuvedl veškeré zdroje a skutečnou výši příjmů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř. a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Tvrdí, že napadené rozhodnutí znamená zamezení přístupu k soudu. Je přesvědčen, že své příjmy zcela přesvědčivě doložil, neboť pobírá důchod ve výši 7 230 Kč a příspěvek na bydlení 4 445 Kč; jiné příjmy nemá. Sám soud přitom dospěl k závěru, že k zajišťování ostatních životních potřeb mu tak zbývá jen 520 Kč měsíčně. Proto musí dovolatele finančně podporovat rodina, která mu poskytuje dar ve výši 4 000 Kč měsíčně; mimo jiné také na soudní poplatek z tohoto dovolání. Dále uvádí, že oběma soudním instancím by mělo být z podstaty věci dobře známo, jaké jsou jeho majetkové poměry, protože předmětem sporu je zrušení a vypořádání společného jmění manželů.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť vypovídá pouze o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 56/15, nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014).
Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nicméně má-li být důvodem přípustnosti dovolání skutečnost, že napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího nebo Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 56/15). V posuzované věci dovolatel tvrdí pouze tolik, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tento důvod přípustnosti však žádným způsobem nerozvádí; ani z obsahu dovolání se nepodává, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se mělo napadené rozhodnutí odchýlit. Již proto je dovolání nepřípustné.
K tvrzení, že dovolatel dostatečně prokázal své majetkové poměry
Jakkoli platí, že soud při rozhodování o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků musí vycházet ze zásady, že objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou přístupu k soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, publikované v časopisu Soudní rozhledy č. 4/2014, str. 131), je povinností účastníka, který osvobození od soudních poplatků žádá, aby své majetkové poměry věrohodně a úplně doložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, nebo třeba usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 166/2015). Osvobození od soudních poplatků lze totiž přiznat toliko výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Dovolatel, který řádně a věrohodně nedoloží své majetkové poměry, nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015).
Podkladem pro rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků je zpravidla především osobní prohlášení poplatníka, které musí obsahovat úplné a pravdivé údaje o jeho majetku, neboť ve své podstatě je toto prohlášení „daňovým“ prohlášením se všemi s tím spojenými důsledky. Pokud žadatel v prohlášení neuvede úplný přehled svého majetku, je to bez dalšího důvodem pro zamítnutí žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 118/11).
V nyní souzené věci dovolatel opakovaně předložil osobní prohlášení, ve kterém uváděl, že příjmy a ostatní disponibilní prostředky tvoří výhradně invalidní důchod ve výši 7 230 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši 4 445 Kč měsíčně. Až nyní v dovolání – v reakci na odůvodnění napadeného rozhodnutí – uvádí, že dalším zdrojem jeho příjmů je pravidelný dar od rodinných příslušníků ve výši 4 000 Kč měsíčně. Jestliže tedy odvolací soud zamítl žádost o osvobození od soudních poplatků proto, že dovolatel soudu nesdělil skutečnou výši svých příjmů, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K tvrzení, že majetkové poměry jsou soudu známy ze sporu o vypořádání společného jmění manželů
Z ustálené judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že spor o vypořádání společného jmění manželů nemusí odrážet skutečné majetkové poměry účastníků, neboť soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu