ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2395.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2395/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Obaly Morava, a.s. se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1700, IČO 25252968, zastoupené Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 124/11, proti žalované TOMA, a.s. se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, IČO 18152813, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 41 C 35/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2017, č. j. 60 Co 411/2016-1108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 41 C 35/2014-1072, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti cesty, a to jízdy dvoustopými vozidly přes pozemky parc. č. 430/63, parc. č. 435/8, parc. č. 435/13, parc. č. 458/66, parc. č. 458/67, parc. č. 458/2 a parc. č. 458/105, vše v k. ú. a obci O., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 2598 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, za náhradu. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 60 Co 411/2016-1108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázce posouzení zákonných kritérií §1029 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) smluvního plnění požadované žalovanou po žalobkyni a posouzení, zda obligační právo představuje objektivní možnost přístupu žalobkyně k jejím nemovitostem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle §3028 odst. 1 o. z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §1260 odst. 1 věty druhé o. z., se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle §1029 odst. 1 o. z., vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1029 odst. 2 věta první o. z., nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.
Rozhodnutí o povolení služebnosti nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho revizi (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, tato i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Platí proto, že i v řízeních zahájených před 1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), se prosadí úprava obsažená v §1029 a následujících o. z. Protože pozitivní zákonné podmínky pro povolení služebnosti nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách – až na některé odlišnosti – vymezeny zásadně obdobně, lze i po 1. 1. 2014 přiměřeně použít judikaturu, jež se vytvořila za účinnosti předchozí právní úpravy (tento názor je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, jež bylo publikováno v časopise Právní rozhledy, č. 18, roč. 2016, str. 647).
V souzené věci vycházely nalézací soudy ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí v průmyslovém areálu žalované, které nejsou spojeny s veřejnou komunikací (veřejně přístupnou účelovou komunikací). Přístup lze zajistit pouze po komunikaci žalované v jejím uzavřeném průmyslovém areálu. Jiné řešení je vyloučeno územním plánem, nebo by náklady na zřízení jiného přístupu byly natolik vysoké, že jejich vynaložení není možno po žalobkyni spravedlivě požadovat. Zároveň dospěly k závěru, že žalobkyně má objektivní možnost přístupu na základě nabízené dohody s tím, že žalovanou požadovaná výše úplaty za umožnění přístupu nepřesahuje míru, kterou lze na žalobkyni v daném místě a čase spravedlivě požadovat.
S tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí a namítá, že uzavření obligačního vztahu (nájemní smlouvy) na dobu neurčitou s možností výpovědi bez uvedení důvodu pro ni nepředstavuje dostatečnou právní jistotu, neboť původní obligační vztah žalovaná vypověděla zjevně jen za účelem požadavku vyššího plnění. Navíc je ochotna poskytnout přístup jen v rozsahu širším, než žalobkyně potřebuje. Nesouhlasí ani s výší požadované úplaty. Odvolací soud se důvody, pro které nelze spravedlivě požadovat, aby akceptovala návrh žalované na uzavření nájemní smlouvy, ani náležitě nezabýval.
Soud zamítne návrh na zřízení práva cesty, jestliže by újma vzniklá zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepřením takového práva (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 950/2011).
V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, jenž byl publikován pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit.“ Toto východisko vyplývá z článku 11 odst. 4 Listiny práv a svobod, podle něhož k nucenému omezení vlastnického práva může dojít pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, jenž byl publikován pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud vyslovil názor, podle kterého „zřízení nezbytné cesty soudem brání možnost přístupu na základě obligačního práva jen v případě, že toto právo v konkrétní věci objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti a poskytuje jejímu vlastníkovi nezbytnou právní jistotu.“ Ve stejném rozhodnutí rovněž uvedl, že „věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva anebo může k přístupu využít jiné pozemky v jeho vlastnictví; v těchto případech není splněna podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav, není významná.“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, pak vyplývá, že služebnost nezbytné cesty by nemusela být povolena v případě, pokud by žadatel o nezbytnou cestu vůbec nestál o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. V souvislosti s konkrétními poměry posuzované věci pak dovolací soud uvedl, že sice nelze dát obecné vodítko ke stanovení délky trvání nájemního poměru, která by zajišťovala žadateli o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu, a soud by v takovém případě mohl žalobu o povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnout, nicméně měl-li být v souzeném případě sjednán nájemní poměr k pozemku umožňující přístup ke stavbě sloužící k podnikání na dobu jednoho roku, pak takové řešení potřebnou právní jistotu žadateli o nezbytnou cestu nedává.
Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním, upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) podrobně zabýval všemi námitkami žalobkyně a svůj závěr o tom, že nejsou důvody pro povolení práva nezbytné cesty, neboť přístup lze zajistit obligačně (zákon s nezbytnou cestou jako obligací zjevně počítá – viz. §1029 odst. 2 o. z.), když smluvní plnění, které žalovaná požaduje, lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, dostatečně odůvodnil. Vycházel přitom ze znaleckého posudku a jeho doplnění, z něhož vyplynulo, že podmínky, které nabízí žalovaná žalobkyni za obligační možnost přístupu k jejím nemovitostem, nevybočují z obvyklostí v daném místě a čase. Rovněž vzal v úvahu skutečnost, že naprostá většina subjektů (119), které v průmyslovém areálu žalované vlastní nemovitost, či zde mají své sídlo, má zajištěn přístupu k nemovitostem ve svém vlastnictví nebo sídlu na základě shodných (obecně uplatňovaných) smluvních podmínek, jaké jsou žalobkyni nabízeny. Zbylé subjekty, které v průmyslovém areálu mají své sídlo, pak mají obligační možnost zajištění přístupu opět na základě shodných smluvních podmínek, a to za úhradu jednorázového vjezdu. Pouze zanedbatelné množství subjektů (7) má odlišné, lepší smluvní podmínky než mají ostatní. Protože pozitivně vymezené zákonné předpoklady pro povolení služebnosti nezbytné cesty (§1029 odst. 1 o. z.) jsou vtěleny do právní normy umožňující široké uvážení soudu, nemůže být závěr odvolacího soudu zjevně nepřiměřený.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu