ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.950.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 950/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. P. , bytem v B., K. 9b, zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Muchova 7, proti žalovaným: 1) A. P., bytem v B., K. 11, 2) L. P. , bytem v B., K. 11, 3) MUDr. A. S. , bytem v B., K. 11, všem zastoupeným JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 63/2001, v řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2010, č. j. 19 Co 100/2010-170, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, č. j. 52 C 63/2001-143, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Eduarda Pavlíka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. 52 C 63/2001-143, zřídil věcné břemeno práva cesty spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 663, zastavěná plocha, nyní v podílovém spoluvlastnictví žalovaných, a to podle geometrického plánu, který je součástí rozsudku, ve prospěch každého vlastníka garáže postavené na pozemku parc. č. 666/2, zastavěná plocha, a garáže postavené na pozemku parc. č. 666/3, zastavěná plocha, to vše v katastrálním území Š., obci Brno, k zajištění přístupu k těmto stavbám z veřejné komunikace. Zároveň pak uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 235.000,-Kč (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. a III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 19 Co 100/2010-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadli žalovaní dovoláním, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Žalovaní v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadli výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení otázky „charakteru stavby a způsobu zřízení stavby ve vztahu k možnému zřízení věcného břemene za účelem přístupu k takové stavbě“, neboť z hlediska splnění podmínek pro zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu §151o odst. 3 občanského zákoníku je podle jejich názoru podstatné, zda se jedná o stavbu trvalou nebo dočasnou.
Posouzení této otázky však zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7473, vyložil, že soud zamítne návrh na zřízení práva cesty mimo jiné tehdy, když návrh uplatní vlastník nepovolené či neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup, jde-li o přístup ke stavbě neoprávněné, dočasné či provizorní nebo jestliže by újma vzniklá zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepřením takového práva; vždy je třeba zvažovat konkrétní okolnosti případu.
Uvedený závěr však není aplikovatelný v poměrech souzené věci, neboť nalézací soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že stavby garáží ve vlastnictví žalobce jsou stavbami provedenými v souladu se stavebními předpisy a mají povahu staveb trvalých, nikoliv dočasných (provizorních).
Dovolatelé v dovolání vyjadřují názor, že stavby garáží byly povoleny jako stavby dočasné, resp. „předělání této stavby na stavbu trvalého charakteru bylo pouhým stavebním trikem vedoucím ke zřízení garáží pro stavbu č. p. 182“, aniž by tuto svou námitku jakkoliv blíže specifikovali či konkretizovali. Svou povahou by taková námitka mohla být zpochybněním skutkového stavu, resp. skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely, případně by mohla zakládat námitku nesprávného hodnocení důkazů, nicméně ani taková kritika není z dovolání patrná, nehledě na skutečnost, že u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. uplatnit. V právní rovině pak dovolatelé se závěry odvolacího soudu konkrétní výhradou, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, nepolemizují vůbec.
Dovolatelé v dovolání dále namítají, že „žalobce v roce 1990 prováděl rekonstrukci celého domu č. p. 182 v k. ú. Š. a v rámci této rekonstrukce mohl zřídit garáže přímo v nemovitosti č. p. 182 v k. ú. Š., resp. v této nemovitosti případně vybudovat průjezd, který by byl zajištěn přístup k předmětným garážím“.
Tato námitka není přípustná.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Novými jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211 v řízení před odvolacím soudem. Uplatní-li účastník před odvolacím soudem skutečnosti nebo důkazy v rozporu s §205a a nebo §211a a poté je znovu zopakuje v dovolacím řízení, jde z pohledu dovolacího řízení o nové skutečnosti nebo důkazy (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1918).
Podle §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalovaní u jednání odvolacího soudu konaného dne 20. října 2010 namítali, že „žalobce v roce 1991 realizoval rekonstrukci svého domu, kdy zde zbudoval sklep. Garážování mohlo být vyřešeno v rámci sklepa.“
Tuto námitku v řízení před soudem prvního stupně žalovaní neuplatnili a nelze ji podřadit žádnému z případů uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. U jednání soudu prvního stupně konaného dne 20. srpna 2009 byli žalovaní soudem prvního stupně správně poučeni podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř., podle kterého před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.
Odvolací soud se proto uvedenou námitkou ani neměl zabývat, nicméně správně poukázal na to, že ani případná možnost vybudování garážových stání v rekonstruovaném objektu se žádným způsobem nedotýká požadavku žalobce na zajištění přístupu k jiným garážím žalobce v té době již vybudovaným.
Námitku, že při této rekonstrukci mohl žalobce v nemovitosti vybudovat průjezd, čímž by vyřešil přístup ke garážím, pak žalovaní neuplatnili ani v průběhu odvolacího řízení a přicházejí s ní až v dovolacím řízení. Tím spíše se pak z pohledu §241a odst. 4 o. s. ř. jedná o námitku nepřípustnou.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., přičemž žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 1 875,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle §7 písm. f) (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky) Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaných podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 175,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 175,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu