ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2426.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2426/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované VÍNO ZLOMEK & VÁVRA s. r. o. , se sídlem v Boršicích u Blatnice 300, IČ 28286707, zastoupené JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Brodská 223, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 88/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2016, č. j. 60 Co 203/2016-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o toto: V roce 1970 převedla M. M. sporný pozemek na stát; jeho vlastnické právo však nebylo evidováno v evidenci nemovitostí a ani později v katastru nemovitostí. Stát dal v roce 1971 pozemek do užívání bytovému družstvu, které na něm postavilo bytový dům, kolaudovaný v roce 1974. V roce 2008 bylo v dědickém řízení potvrzeno nabytí tohoto pozemku D. M., a ten jej v roce 2012 převedl na žalovanou společnost. Jde nyní o to, zda je rozsudek odvolacího soudu, který určil vlastnictví státu s tím, že žalovaná jej nenabyla v dobré víře, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, jak tvrdí dovolatelka.
Napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou, která připouští i v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nabytí nemovitosti v dobré víře nabyvatele ve stav evidovaný v katastru nemovitostí. Odvolací soud nepopřel, že takto lze vlastnické právo nabýt, jen – v plné shodě s dosavadní judikaturou – zkoumal, zda žalovaná nabyla pozemek v objektivně posuzované dobré víře ve vlastnictví jejího předchůdce (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15). Šlo tedy o to, zda žalovaná nabyla pozemek v dobré víře, že knihovní stav odpovídá stavu skutečnému. Odvolací soud uvedl, že žalovaná nemohla být objektivně v dobré víře, neboť nabývala pozemek zastavěný stavbou, která zjevně nebyla v držbě prodávajícího; odkázal přitom i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 5163/2014 a sp. zn. 22 Cdo 910/2016. S právními závěry uvedenými v těchto rozhodnutích dovolatelka nepolemizuje; svou dobrou víru odvozuje od toho, že spoléhala, že stát bude mít v evidenci svého vlastnického práva pořádek. Rozhodnutí odvolacího soud je však s rozhodnutími Nejvyššího soudu, řešícími podobné případy, v souladu.
Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o dobré víře účastníka zpochybnit jen v případě, že by šlo o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009).
„Jestliže někdo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nabýval pozemky zastavěné panelovými domy ve vlastnictví třetí osoby (někoho jiného, než vlastníka pozemku), vyžadovalo zachování obvyklé opatrnosti, kterou bylo možno po každém požadovat, aby se o skutečných poměrech přesvědčil (např. dotazem na vlastníka domů a držitele pozemku); jinak jeho dobrá víra ve vlastnické právo převodce (byla-li vůbec dána) nemohla být objektivní, a tudíž ani chráněná. Nemohlo tak jít o nabytí pozemků od nevlastníka, byť byl jako vlastník evidován v katastru nemovitostí“ (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015). Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 3172/2015 odmítl.
Dovolací soud též v usnesení ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015 uvedl: „Koupil-li nabyvatel od nevlastníka pozemek, který byl v držbě (a v užívání jako ve viditelném projevu držby) někoho jiného než prodávajícího, aniž si ověřil, proč skutečné držební (resp. užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým evidovaným v katastru nemovitostí, nebyl objektivně v dobré víře a nemohl nabýt vlastnictví“.
Jestliže tedy žalovaná společnost koupila od knihovního vlastníka, který však nebyl skutečným „naturálním“ vlastníkem, pozemek zastavěný domem, o kterém musela vědět, že převodci nepatří, muselo to v ní při zachování obvyklé opatrnosti vyvolat pochybnost o zapsaném stavu, ze kterého nevyplýval právní důvod užívání domu někým jiným než knihovním vlastníkem; jestliže si za této situace neověřila skutečné vlastnické poměry, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že právní stav zapsaný v katastru nemovitostí je stavem skutečným.
Dovolatelka podává výslovně dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu, aniž však ve vztahu k výrokům pod body I., III. a IV. uvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání a jakoukoliv argumentaci, proč považuje rozsudek odvolacího soudu i v těchto částech za nesprávný (viz §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Již proto nemůže být dovolání do uvedených výroků přípustné. Navíc dovolací soud upozorňuje na jeho subjektivní nepřípustnost v bodech I. a III. (v této části je rozhodnutí příznivé dovolatelce) a ve vztahu k bodu IV. lze též poukázat na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu