ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5163.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5163/2014
sp. zn. 22 Cdo 910/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Města Jirkov se sídlem v Jirkově, náměstí Dr. Beneše 1, zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Rokycanova 1268/1, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného A. D. , zastoupeného JUDr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 722/26, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 226/97, o dovoláních žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222, a rozsudku ze dne 15. října 2014, č. j. 12 Co 871/2013- 20, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2010-222, 12 Co 425//2009-222, vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 22 Cdo 5163/2014, a o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2013, č. j. 12 Co 871/2013-320, vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 22 Cdo 910/2015, se spojují ke společnému řízení pod sp. zn. 22 Cdo 5163/2014.
II. Dovolání se odmítají.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1563,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Marty Klenovské.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (dále„soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 C 226/97-180, určil, že žalobce je vlastníkem vyjmenovaných pozemků v obci J. a katastrálních územích J.a J. (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem parc. č. 4681 v obci a katastrálním území J. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Rozsudek doplnil ve výroku I. rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 9 C 226/97-197, tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem parcely č. 4869 v obci a katastrálním území J., a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2009-424, 12 Co 425/2009-222, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 C 226/97-180, ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. o nákladech zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Rovněž doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. května 2009, č. j. 9 C 226/97-197, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. 9 C 226/97- 262, soud prvního stupně doplnil výrok I. rozsudku ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 C 226/97-180, tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4896 v obci a katastrální území J. Ten odvolací soud zrušil usnesením ze dne 6. března 2013, č. j. 12 Co 480/2011-294, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně pak dalším doplňujícím rozsudkem ze dne 13. května 2013, č. j. 9 C 226/97-303, doplnil rozsudek ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 C 226/97-180 tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4869 zapsaného na LV č. 1879 pro obec a k. ú. J. a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 1. října 2014, č. j. 12 Co 871/2013-320, doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2009, 12 Co 425/2009-222, podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění k 31. 12. 2012 (dále též jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Žalovaný podal dovolání také proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. října 2014, č. j. 12 Co 871/2013-320. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí může mít po právní stránce zásadní význam“ pro řešení otázek, které dále uvádí. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci stejně jako v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222. Poukazuje navíc i na nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 800/12. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k další mu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §112 odst. 1 občanského soudního řádu Nejvyšší soud spojil v zájmu hospodárnosti obě dovolání žalovaného ke společnému projednání.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222, dovolací soud podle článku II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článku II. – bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednal a rozhodl něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (zde mohlo jít o jen přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění k 31. 12. 2012).
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2014, č. j. 12 Co 871/2013-320, podle článku II. bod 2 zákona č. 402/2012 Sb. a podle článku II. bod 7 zákona č. 293/2013, kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a některé další předpisy, Nejvyšší projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2014.
Dovolání nejsou přípustná ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, ani podle §237 o. s. ř. v nyní účinném znění; odvolací soud věc posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podstata sporu je v tomto: Rodiče vedlejšího účastníka nabyli v roce 1948 sporné pozemky přídělem; v roce 1955 je však prodali manželům H., kteří na nich v roce 1958 přestali hospodařit, odstěhovali se a na pozemky si již nečinili nárok; pozemky převzal stát jako opuštěné a zřídil na nich obytné domy. Protože uvedené změny nebyly intabulovány, požádal vedlejší účastník, aby dědictví k nim bylo dodatečně projednáno, což se stalo v roce 1991, kdy státní notářství schválilo dohodu dědiců, podle kterých předmětné pozemky nabyl on. Poté je prodal žalovanému. Žalující město tvrdilo, že vlastnictví nemohlo pozbýt, neboť vedlejší účastník pozemky nikdy nenabyl, dědická dohoda není pro žalobce závazná; žalovaný namítal, že smlouva o převodu nemovitostí z roku 1955 není platná, dále že manželé H. nemovitosti neopustili a tak je nemohl stát nabýt. Dovolával se i pravomocného rozhodnutí státního notářství o dědění pozemků z roku 1991 a ochrany podle §486 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.).
Přípustnost dovolání nezakládá otázka převodu vlastnického práva k nemovitostem podle §111 odst. 1 obč. zák. 1950, vázaného na souhlas okresního národního výboru podle §1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb. s tím, že tato smlouva byla schválena příslušnou národním výborem až po pěti letech. Tuto otázku řešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ten již v rozsudku ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 122/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2003, uvedl, že zákon nevyžadoval, aby souhlas byl dán již před uzavřením smlouvy. Smlouva o převodu nemovitosti byla – pokud splňovala ostatní zákonné podmínky – platná, k její účinnosti však bylo třeba přivolení okresního národního výboru (ONV). Zákon nestanovil lhůtu, do které bylo třeba o souhlas požádat. Ostatně vedlejší účastník se z tohoto hlediska nemohl stát vlastníkem pozemků – i kdyby k derelikci nedošlo, zůstaly by ve vlastnictví manželů H.
Přípustnost dovolání nezakládá ani právní otázka, zda žalovanému přísluší ochrana podle §486 obč. zák., spojená s problematikou závaznosti rozhodnutí státního notářství v dědickém řízení podle §39 zákona č. 95/1963 Sb. o státních notářích a řízení před státním notářstvím (notářský řád). Nejvyšší soud opakovaně – např. v rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 2567/2005, publikovaném pod č. 99/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl: „Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele , ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec, nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal… Ten, kdo od nepravého dědice nabyl věc nebo jinou majetkovou hodnotu patřící do dědictví … je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 56, ročník 1999)“.
„Nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o věci, které zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil; nikoli o věci, které v jeho vlastnictví nebyly . Jinak by nešlo o nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny neoprávněnému dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a přesto byly tyto věci projednány v rámci dědického řízení, občanský zákoník neposkytuje“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009, publikované pod č. C 9775 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, které se proto mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003; podobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. října 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, publikované ve Sborníku I, Praha, 1986, str. 751, a rovněž v ASPI pod JUD 6174CZ). Ostatně uvedené se podává i z §48 notářského řádu č. 95/1963 Sb., podle kterého postupovalo státní notářství při dodatečném projednání dědictví, ve kterém měl pozemky nabýt vedlejší účastník: „Rozhodnutí státního notářství nebrání, mimo případ, kdy byla provedena likvidace dědictví, tomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, aby se domáhal svého práva v občanském soudním řízení“.
Z uvedené judikatury vyplývá, že ten, kdo nabyl od nepravého dědice věc, která sice byla projednána v dědickém řízení jako majetek zůstavitele, ve skutečnosti však patřila někomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, není chráněn ve smyslu §486 obč. zák.; stejně tak se rozhodnutí vydané v dědickém řízení nemůže dotknout práva toho, kdo nebyl jeho účastníkem. Právní názor odvolacího soudu je tak správný.
K námitce zániku vlastnického práva opuštěním nemovitosti podle obč. zák. 1950, a ke konkurenci nároků podle obecných a restitučních předpisů:
To, že opuštění (derelikce) nemovitosti možná byla, vyplývá z v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 465/2000, resp. z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05; vzdání se vlastnictví k nemovitosti ve smyslu §132 odst. 1 obč. zák. 1950 bylo právním úkonem a muselo splňovat předepsanou formu. Rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně této otázky není zdůvodněno zcela jasně, nicméně je z něj patrné, že soud vycházel z dokumentů o vyúčtování mezi H. a JZD z roku 1962; dodal, že na těchto skutečnostech se účastníci shodli, byť z nich vyvozovali rozdílné právní následky (str. 5 rozsudku).
Odvolací soud se formou derelikce nezabýval, patrně proto, že uplatnění nároku v dědickém řízení považoval za nepřípustné obcházení restitučních předpisů (viz str. 6 jeho rozsudku - navíc byla li smlouva mezi předchůdci vedlejšího účastníka a manžely H. platná a nabyla účinnosti, je otázka derelikce pro vlastnictví žalovaného nevýznamná).
Rozhodující je tak skutečnost, že – jak správně uvedl odvolací soud – vedlejší žalovaný měl požádat o vydání věci – měl-li za to, že se stát chopil protiprávně držby jeho pozemků – podle restitučních předpisů. Podle spisu jsou sporné pozemky zastavěny obytnými domy; s pozemky nakládal právní předchůdce žalobce i organizace jím spravované (viz např. str. 3 rozsudku odvolacího soudu). „Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě měl vedlejší žalobce – i kdyby vlastnictví na stát v důsledku opuštění pozemků nepřešlo – požádat o jejich vydání v restitučním řízení (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05); marným uplynutím lhůty pro uplatnění restitučního nároku se vlastnictví státu stalo nezpochybnitelným.
Další dovolací námitka se týká nabytí vlastnictví v dobré víře - jednak na základě dědického rozhodnutí státního notářství, jednak na základě kupní smlouvy.
„Je-li držitel v se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a řadu obdobných rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jestliže někdo v době, kdy se neuplatňovala plně zásada materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí (který převzal nespolehlivý stav bývalé evidence nemovitostí) nabýval pozemky zastavěné panelovými domy ve vlastnictví třetí osoby (někoho jiného, než vlastníka pozemku), a tudíž nabýval pozemky, které nebyly zjevně v držbě převodce, vyžadovalo zachování obvyklé opatrnosti, kterou bylo možno po každém požadovat, aby se o skutečných poměrech přesvědčil (např. dotazem na vlastníka domů a držitele pozemku); jinak jeho dobrá víra (byla-li vůbec dána) nemohla být objektivní a tudíž ani chráněná. Bylo by tak nadbytečné zabývat se otázkou ochrany dobré víry při nabývání od nevlastníka.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., resp. podle je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobce, který podal vyjádření k dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 15. října 2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222, sestávají z odměny jeho advokátky za sepis tohoto vyjádření ve výši 1000,- Kč [§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1- zjištění hodnoty věci jen s nepoměrnými obtížemi, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění k 26. 5. 2011, kdy byl úkon učiněn] a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty celkem 1563,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první části věty před středníkem o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů)] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu